23/03/2024
Bylo mi 13. Bydleli jsme v klasickém brněnském paneláku, 3+1, žádná velká hitparáda, navíc společný pokoj se starším bráchou 🙄 Ale měla jsem tak nějak všechno, co k životu puberťák potřebuje. Aspoň jsem si to do té doby myslela. Až jednou, na výletě s kamarádkou, se ve mně (netuším odkud) zrodilo pevné rozhodnutí, že budeme mít psa!
Psa??! Rodiče moje nadšení rozhodně nesdíleli a vymýšleli tisíce důvodů, proč je to nerozumné a nezodpovědné, a kdo ho bude pořád chodit venčit, jak budeme smutní, až umře a tak dále. Zpětně je jako rodič naprosto chápu... Zároveň jsem jim moc vděčná, že nakonec povolili. Po půl roce teroru z mojí strany, kdy jsem dennodenně prosila, škemrala, slibovala hory doly a chodila každý den na krku s cedulkou roztomilých malých jorkšírů 🐶
Přišel den D. Domů jsme si přivezli malé štěňátko - Tobíska - a můj život už nikdy nebyl stejný. Měla jsem pocit, jako by do mého prostoru najednou skočilo o tisíc procent víc života a smyslu. A taky kousek toho pravidelného kontaktu s "přírodou". Ale hlavně... ta bezpodmínečná láska. Zvíře Vás miluje za všech okolností, 24 hodin každičký den. I když jste nemocní, přibere pár kilo, nemáte náladu nebo třeba 2 týdny umytou hlavu... 🤯 Jim je to jedno. Přijímají nás OPRAVDU takoví, jací jsme. A sebe taky. Jaká inspirace... 🙏
Když jsem se od rodičů odstěhovala, jedna z prvních věcí, kterou jsme s partnerem po nastěhování se do našeho nového domova udělali, byla návštěva útulku, kde jsme si vybrali nového člena rodiny. Od té doby jich bylo ještě několik dalších... I když každý z nich byl/je úplně jiný, ta automatická schopnost bezpodmínečné lásky a přijetí je u všech úplně stejná. Často si s povzdechem říkám, kéž bych to taky dokázala dělat jako oni. Přijímat sebe. I ostatní. Bez podmínek. Žít tady a teď. Neřešit blbosti... Jenže... a co Ti v tom vlastně brání? Pravda je, že si bráním jen a jen já sama. 😅 A jak to máte Vy? 🤔
