13/04/2026
Jak pracujete se svými pocity, emocemi? Přijímáte je? Nebo popíráte?
Kolem sebe pořád vidím, jak utíkáme od nepříjemných pocitů. Jak se snažíme být „v pohodě“, pozitivní… a přitom někde uvnitř popíráme sami sebe.
Já sama jsem s tímhle tématem dlouho bojovala. Chtěla jsem být klidná, vyrovnaná, vyzenovaná.
Ale mateřství mě vrátilo zpátky k sobě. Dost syrově a opravdově.
Uvědomila jsem si, že místo toho, abych si dovolila emoce opravdu prožít, jsem se snažila být tou milou, hodnou verzí sebe sama. I ve chvílích, kdy moje tělo cítilo pravý opak.
A tak se teď učím být autentická.
Učím se vnímat, co se ve mně opravdu děje… a dovolit si to cítit.
Když jsem naštvaná, dovolím si být naštvaná.
Když jsem smutná, dovolím si být smutná.
A když ke mně přijde strach nebo jakákoliv jiná emoce, zkouším v tom zůstat.
Nepotlačit ji. Neutéct. Jen ji pozorovat.
A někdy zjišťuju, že je to jen zpráva, která mi chce něco říct.
Nesnažím se být dokonalá. Snažím se být sama sebou.
A to někdy znamená, že nejsem pro okolí příjemná.
Že někdy zvýším hlas na děti.
Že nejsem vždy klidná, laskavá a „ideální“.
A také to znamená, že když jsme opravdu sami sebou, ne všichni s námi po té cestě zůstanou.
Některé lidi můžeme ztratit.
Protože už nezapadáme do jejich představ.
Ale ti, kteří nás opravdu vidí… ti zůstanou.
Protože nás přijmou takové, jací jsme.
A právě s nimi můžeme být opravdu sami sebou. Bez přetvářky.
Pořád se to učím.
Není to dokonalé.
Ale je to opravdové.
A mně je v tom dobře.
Protože jsem to já.❤️
