03/02/2026
Když mi bylo nějakých šestnáct, sedmnáct, naprosto mě uchvátil ve škole předmět psychologie. Měli jsme tehdy skvělou učitelku, na jejíž doporučení jsem si pořídila několik knih a ve veřejné knihovně pak už sama další popůjčovala. Tehdy jsem snila o tom stát se psycholožkou. Přitahovala mě ta představa povídat si s lidmi a rozebírat jejich problémy. Bylo to velmi silné a tu představu si pamatuju dodnes.
Jenže já studovala hotelovku :D
A moje tehdejší vnitřní nastavení mi nedovolovalo uvěřit, že bych se někdy psycholožkou mohla stát.
Když jsem byla před čtyřmi lety poprvé ve tmě, přišla mi vize, jak sedím na verandě domu směřující do zahrady a povídám si s klientkou. Opět se ve mně probudil ten známý, avšak dlouho potlačený, pocit touhy. Jenže co já bych měla lidem říkat? Jak bych tohle mohla uvést ve skutečnost? Vždyť nejsem žádný terapeut.
Tak jsem to nechala zase plavat.
A pak jsem začala channelovat s mými průvodci, kteří mě prováděli různými připravenými situacemi, ze kterých jsem se učila. Byl to intenzivní výcvik. Hodně náročný. Na jehož konci mi řekli o mém daru LÉČENÍ RUKAMA.
Ani tehdy jsem nevěděla, jak to uchopit, co s tím. Ale mí průvodci mě v tom nenechali a podpořili mě, když jsem objevovala, co všechno to umí a jak to vlastně funguje.
A objevila se potřeba konzultací s klienty, protože ne každý dokázal zachytit jemné nuance, kterými se jejich duše hlásila ke slovu.
A z konzultací se vytvořila půlroční cesta, kdy si povídáme s klientkami i klienty a probíráme jejich témata, kdy je mohu, díky mému výcviku průvodců, provázet a naučit metody, jak už nepotřebovat žádné další terapeuty :D Protože když dojdete sami k sobě a stojíte tam pevně jako skála, není to potřeba.
Kruh se uzavřel.
To, co se na střední zdálo jako nesplnitelný sen, teď žiju. A děkuji za to.
Moje duše mě k tomu vždycky vedla, jen jsem musela dozrát.
A když jsem se ponořila do prozkoumávání darů své duše a toho, co vlastně nesou, všechno se ještě potvrdilo. Dostala jsem to pomyslné razítko, že jdu správně.
Dokonce i moje práce účetní se z mých darů dá vyčíst. Můj smysl dávat do všeho systém a řád. Jenže dar řádu je až druhý, proto jsem se v tom necítila naplněná. Přesto je ohromně důležitý.
Líbí se mi, jak se postupně skládá mozaika a už od dětství se ukazuje směr. Jen to hlavou někdy nejsme schopni uchopit.
Jak to máte vy? Víte, že jdete správně nebo teprve hledáte cestu? Slyšíte hlas své duše? A znáte dary, které nese?
Přemýšlím, že bych jejich načítání zařadila do své nabídky. Byl by o ně zájem?
Ptáte-li se, k čemu že jsou dary duše dobré, tak umí krásně zvědomit to, co bereme jako samozřejmost, v čem jsou naše silné a slabé stránky a jak je využít, abychom se cítili naplnění. Dá se s nimi krásně pracovat, když jsou nezralé, aby se překlopily do zralosti a tím jsme se posunuli zase o kousek blíž ke spokojenému bytí. Je to taková mapa, která nás může navést, když ještě neumíme slyšet hlas duše, nebo potvrdit, že směr, kterým jdeme, nás vede k vnitřnímu naplnění.
