10/05/2026
To nejvíc, co si můžu z každého dne odnést, je přítomný okamžik - to neustále zdůrazňované teď a tady.
Jako asi každý se ohlížím do minulosti, čeho lituju, co mě naštvalo, po čem se mi stýská, kdy to bylo nejlepší, kam bych se chtěl vrátit a tak dál.
A pak se zase upínám pozorností na budoucnost, svíraný strachem a obavami, chlácholením, že až budu mít hotový svůj nekonečný todo list, až dosáhnu toho a toho, a budu takový a takový, teprve tehdy si odpočinu, budu cítit smysl a budu opravdu šťastný a naplněný.
Mnohdy ale pak zjišťuju, že mi dělají radost ty nejvíc obyčejný věci. Milá konverzace s někým, nečekaná pochvala, opravdový zájem, že si někdo pamatuje nějaký můj životní detail, že si na mě vzpomene kamarád, ohleduplný skutek, nádherná zeleň okolo které náhodou jdu, sluneční paprsky, teplý šálek čaje, který mě zasáhne svou zemitostí, hořká čokoláda, která mě zklidňuje a zase mi otevírá srdce, knížka plná příběhů, které mě inspirují nebo péče o zahradu a rostlinky doma.
Na konci dne chci být jen dobrým člověkem, který do života druhých přinese trochu světla, a každý den se snažím žít dle nejlepšího vědomí a svědomí. Některé dny jsou samozřejmě extrémně náročné, kdy jdu na hranici svých sil, a jiný zase tak neskutečný, že se mi nechce uvěřit, že se opravdu staly.
Ukládám si zde jedny z nejhezčích okamžiků poslední doby, kdy jsem jen pozoroval svět, dýchal a plnými doušky tak nasával neutuchající přítomnost.
