28/04/2026
„Co chceš, co opravdu chceš?“
Nesla se slova sametově tmavěmodrým tichem.
Vnímej, jen vnímej, odkud odpověď přichází. Neuhýbej. Přijmi ji. Máš?“
Souhlasné přikývnutí hlavy – předem dohodnutý signál, klidný...
Tak jdeme na to.
„A teď jdi hlouběji... ještě hlouběji... pusť se.“
V duchu vnímala, jak její slova plynule přecházejí z ultramarínové v dark blue, kterou jemným, téměř nepostřehnutelným způsobem přebírá černá.
Je tam.
V temnotě, kterou lidé v naprosté většině nazývají zlem, aniž by se uzarděli.
„Až budeš vnímat, že už jsi úplně dole, že to nejde dál, dej mi vědět.“
Přikývl.
„Je ještě něco, co můžeš ztratit?“
„Ne, už není co ztratit.“
„Je jenom nic.“
Jeho tělem procházel klidný, hluboký dech a po tvářích tekly tiché slzy.
Už je nestíral.
„Zeptej se, co potřebuješ. Co opravdu potřebuješ...“
Ve vteřině, dlouhé jako věčnost, ho v duchu, mlčky žádala – nedávej pozornost tenzi, bude-li mít možnost zaplnit místo, které se uvolní kvůli tvé nedůvěře. Nedej jí šanci, věř si, nepochybuj, upevni svůj střed, všechno pusť, dýchej pomalu, zhluboka... Zkrátka to udělej...
Tichem opět jemně zaznělo: „Co potřebuješ?“
„Lásku.“
Všichni ji potřebujeme, lásku, jen jsme zapomněli, co to vlastně je.
Vím, že si jednou vzpomeneme... Tak nějak jako on, nebo úplně jinak.
Jen, prosím (i přesto, že ctím výrok – vše je tak, jak má a vše má svůj čas)... nemohlo by to JEDNOU už nastat?
Lenka