Fyzioterapie CDT

06/12/2022

22/09/2022

Na školu zad nezapomínejte v žádné situaci 😜.

Just a reminder:
Lift with your knees not with your back

27/08/2022

👶 Mateřské mléko obsahuje ideální koktejl živin a biologicky aktivních látek, které jsou nezbytné pro rychlý růst a vývoj dítěte.

🍼 V nové studii vědci z Fyziologický ústav AV ČR popsali, že na kvalitu toho prvotního – mleziva – má negativní vliv předčasný porod nebo císařský řez.

Více 👉 https://bit.ly/FGU_materske_mleko22

12/07/2022

Naše geny a geny našich potomků můžeme částečně ovlivnit i sami, aniž bychom se pouštěli do experimentování s genovým inženýrstvím. Prostředky...

21/06/2022

👫 30. května je Světový den roztroušené sklerózy. 👫
🧠 Roztroušená skleróza, RS neboli ereska, je chronické autoimunitní onemocnění, při kterém imunitní systém napadá ochranný obal nervových vláken centrálního nervového systému a ovlivňuje schopnost nervových buněk v mozku a míše spolu vzájemně komunikovat.
🧠 Roztroušená skleróza má mnoho příznaků. Rané příznaky RS mohou být ale nejasné a mohou být projevem různých poruch nervového systému. Příznaky, které přicházejí a odcházejí, můžeme mít tendenci ignorovat a nevěnovat jim pozornost.
🧠U RS je důležité, aby byla diagnostikována co nejdříve, protože časná léčba může podstatně ovlivnit celkový průběh nemoci.

Závratě, únava, poruchy vidění, ztráta citlivosti, pocit zatuhlosti. To jsou rané příznaky roztroušené sklerózy. Nepodceňujte je a nechte se včas vyšetřit. Šance na zpomalení progrese nemoci jsou vyšší! Více na této stránce.

16/04/2022

Trocha motivace na prodloužený víkend 🙂

22/03/2022

SLOVO JAKO KLETBA!
Aneb, jak (ne)vyrobit chronického pacienta…

Ve vztahu pacient-lékař i pacient-fyzioterapeut, hraje obsah a forma komunikace naprosto klíčovou úlohu. Chybná komunikace může působit poškozujícím způsobem (tzv. nocebo), zatímco promyšlená forma vhodné komunikace může mít sama o sobě výrazně pozitivní dopad na efekt terapie a její dlouhodobé výsledky.

Pacient přichází s obtížemi, jejichž důvod a závažnost většinou nezná, nebo má o nich jen mlhavou představu, což přináší zcela pochopitelné obavy. Ať chce nebo ne, uvažuje o svém problému na základě svých předchozích zkušeností a znalostí a na základě získaných informací. Roli pak hraje osobnost, celkové psychické ladění pacienta, jeho sociální situace, komorbidity a mnoho dalších faktorů. To vše se promítá do náhledu pacienta na závažnost jeho obtíží, do jeho přesvědčení, jaké dopady na jeho život bude problém mít a jak rychle, popř. zda vůbec, se ho povede zvládnout.

U bolestivých stavů pohybového systému to platí dvojnásob a mnohdy je to právě nevhodná komunikace ze strany zdravotníků, která může působit doslova jako kletba a z pacienta udělat "chronického vertebropata”.

Od lékaře i fyzioterapeuta pacient očekává: 1) srozumitelné vysvětlení podstaty svých obtíží, 2) věrohodné rozptýlení obav a samozřejmě 3) poskytnutí účinného řešení. V prvních dvou bodech však lékaři i fyzioterapeuti mnohdy selhávají a obsahem své komunikace naopak často u pacientů obavy spíše neúmyslně upevňují, což komplikuje následnou léčbu a mnohdy vede k chronifikaci obtíží. Modelovým příkladem může být řešení bolesti spodních zad.

V roce 2018 věnoval problematice bolestí zad celou sérii článků časopis LANCET (Impact Factor 79,321 - viz https://www.thelancet.com/journals/lancet/article/PIIS0140-6736(18)30480-X/fulltext). Série upozorňuje na přeceňování strukturálních nálezů v diagnostice bolestí zad (v 91% není možné najít relevantní zdroj nocicepce) a na podstatný vliv psychosociálních souvislostí. Jednoznačným apelem pro terapii je pak doporučení využívání biopsychosociálních přístupů s podporou časného návratu k normálním aktivitám a cvičení (tedy nikoliv klid na lůžku), zdrženlivost v užívání medikace, zobrazovacích metod a chirurgických výkonů. Doporučovány jsou multidisciplinární RHB programy kombinující cvičení s kognitivně-behaviorálními edukačními přístupy.

Jaká je však současná realita řešení bolestí zad? Drtivá většina pacientů s bolestí zad absolvuje přinejmenším RTG vyšetření páteře i tehdy, kdy jejich anamnéza neobsahuje varovné příznaky (red flags), které by vedly k potřebě vyloučit trauma skeletu, spinální infekci, onkologické nebo revmatologické onemocnění, apod. Pacient tak dostává první informace o přítomnosti strukturálních nálezů typu spondylartrózy, o osteofytech a posunu obratlů, doporučen mu je klid na lůžku, vyvarování se jakékoli zátěže.
Neurologické vyšetření zpravidla absolvují pacienti, kteří mají bolest iradiující do končetiny, popř. již i oslabení svalu nebo změny citlivosti, ale také ti, u kterých obtíže přetrvávají déle. Zde bývá často diagnostika doplněna i o CT nebo MRI vyšetření, které přidá informace o strukturálních změnách disků, Modickových změnách, spinální stenose, apod. Je přitom známo, že drtivá většina těchto změn je častým nálezem i u asymptomatických osob (viz. např.: http://www.ajnr.org/content/ajnr/36/4/811.full.pdf) a jejich vývoj nemá jasnou vazbu na vývoj bolestí zad (viz. např.: https://journals.lww.com/spinejournal/Fulltext/2022/02010/Association_of_Lumbar_MRI_Findings_with_Current.4.aspx?fbclid=IwAR0o5KEf0fQLteNw8StwVjTAhq4fAcj9CLsYg37pshszQF6BoY-mJ023VCk).

K fyzioterapeutovi tak zpravidla přichází pacient poučen a přesvědčen, že příčinou jeho obtíží je změna struktury (např. “Mám výhřez ploténky, ale JEŠTĚ to prý není na operaci”). Zásahy do struktury, které by byly logickým kauzálním řešením, jsou však doménou chirurgických oborů, nikoli fyzioterapie. Proč by tedy pacient logicky měl očekávat zlepšení na základě cvičení a dalších konzervativních přístupů, které do struktury přímo nezasahují? Pacient má proto mnohdy pocit, že stále přítomné strukturální změny tak trochu “číhají” na svou exacerbaci i po absolvování fyzioterapie, která je ovlivnit nemůže. Očekávání úzdravy a určité přesvědčení pacienta, že problém zvládne (self-efficacy) je přitom klíčovým parametrem prevence chronifikace obtíží.

A zde navíc přichází fyzioterapeut s narativy specifickými pro jeho obor a používanou metodu. Pacientovi vysvětlí, že za jeho obtíže (vč. strukturálních změn) mohou odchylky od ideální postury, chybné pohybové stereotypy, nefungující hluboké svaly, instabilní segmenty, apod. Pacient tedy zjišťuje, že kromě patologických změn struktury za jeho obtížemi stojí i další poruchy, o kterých neměl ani tušení a které ho ohrožují. Dostává od fyzioterapeuta řadu doporučení, jak má dýchat, sedět, jak se centrovaně pohybovat a stále na to myslet.

Mnohá z těchto doporučení mají potenciál zvyšovat u pacientů obavy z přirozeného nekontrolovaného pohybu a vedou k očekávání bolesti při pohybu, pokud se doporučeními nebudou řídit. Každý fyzioterapeut, který takováto doporučení dává, by si proto měl být vědom prokázaného faktu, že očekávání bolesti při pohybu a s tím spojená obava je výrazným chronifikujícím faktorem! Jak prokázali Lorimer Moseley a Paul Hodges, už jen pouhá obava z bolesti zad při pohybu totiž mění aktivační vzorce svalů tak, že jsou inhibovány hluboké stabilizátory páteře a facilitovány dlouhé povrchové svaly… (viz. ​​https://academic.oup.com/brain/article/127/10/2339/404472?login=true) a motorický systém se pak chová úplně stejně, jako by již bolest přítomna byla (více viz https://citeseerx.ist.psu.edu/viewdoc/download?doi=10.1.1.1041.159&rep=rep1&type=pdf).

Existuje tedy nějaké lepší řešení, které by bylo více v souladu s doporučeními LANCET a další recentní evidencí? Naštěstí již dnes ve světě jsou k dispozici biopsychosociální metody, které mohou v každodenní klinické praxi využívat jak lékaři, tak i fyzioterapeuti už jen tím, že se naučí promyšleně komunikovat. Principy těchto metod spočívají právě ve specifickém přístupu při komunikaci s pacientem, kdy jsou prostřednictvím narativní edukace pacientovi srozumitelně vysvětlovány důvody jeho obtíží takovou formou, aby nedocházelo k nechtěnému iatrogennímu ztížení pacientovy úzdravy a naopak byly posilovány pozitivně léčebné mechanismy. Tyto jednoduché intervenční přístupy, které dnes stojí na velmi silné vědecké evidenci, však u nás dosud nejsou součástí pregraduálního studia fyzioterapeutů ani lékařů. Je však možné se je naučit v postgraduálních kurzech.

Celosvětovým lídrem v těchto přístupech je australská metoda Explain Pain, jejímiž zakladateli jsou Prof. Lorimer Moseley a Prof. David Butler (viz https://www.sciencedirect.com/science/article/abs/pii/S1526590015006823).
Nyní máte šanci naučit se tyto přístupy prostřednictvím REHAEDUCA® také v ČR!

Přihlaste se na kurz Explain Pain (Pochopit bolest), který se koná ve dnech 5.-7. května 2022 a zvyšte svoji erudici v léčebné komunikaci a edukačních přístupech pro léčbu bolestivých stavů!

Bližší informace o kurzu vč. přihlášky najdete zde: https://www.rehaeduca.cz/kurzy/explain_pain/

02/11/2021

V neděli nás navždy opustil MUDr. Jiří Poděbradský. Způsob, jakým nás během studia na Fakultě tělesné kultury v Olomouci naučil vnímat fyzioterapii (včetně legendární věty "Fyzioterapeut nemasíruje, ani kdyby měl umřít hlady!"), přemýšlet při vyšetření a ošetření pacienta, rozumět (mimo jiné) fyzikální terapii a manuální medicíně, a umět své postoje argumentovat, byl pro naši současnou práci zcela zásadní. Odpočívej v pokoji, Póďo!

Foto: rehex-edu.cz

20/09/2021

V neděli 19. září 2021 rozšířila řady fyzioterapeutů a lékařů, kteří v ČR absolvovali šestidenní kurz Fascial Manipulation®/Stecco® - Level II, další úspěšná skupina.
Lektory kurzu byli tentokrát Lorenzo Copetti, PT (Itálie) a Pietro Iogna Prat, PT (Itálie).

Děkujeme všem zúčastněným za skvělou atmosféru a přejeme mnoho úspěchů s nově dosaženými znalostmi!

18/08/2021

27/07/2021

🍏 V dnešním světě můžeme být svědky mnoha polarit – internet, média a sociální sítě jsou místa, kde se často střetávají i zcela odlišné názory a pravda je obvykle někde uprostřed. Pokud se blíže podíváme na výživu nebo medicínu, zjistíme, že to jsou velmi komplexní a složité obory, kde zpravidla není odpověď na otázku nebo nějaký komplexní problém pouze černobílá. Jedním z těchto kontroverzních a aktuálních témat, kde nacházíme velmi rozdílné odpovědi na otázky, je obezita, respektive náš pohled na ni. Na jedné straně tu máme kult těla, který oslavuje modelky na pokraji podvýživy 😵, a na druhé můžeme najít opačný extrém – vyretušovaná těla fitness hvězd a kulturistů 💪, kteří této vrcholné formy dosáhnou jen na pár hodin, nicméně veřejnosti je jejich vzhled podáván jako naprostý standard. A v poslední době se můžeme také čím dál tím častěji setkat s novým trendem – normalizací obezity 🍐 a bagatelizací problémů s ní spojených. Vždyť přece nejdůležitější je sebeláska, že?

❓ Jedním z přístupů, který bojuje za destigmatizaci obezity, je např. HAES (Health at Every Size) neboli „zdravý za každé velikosti“. HAES tvrdí, že tradiční intervence jako je např. redukční dieta nemusí fungovat v terapii obezity, a že hmotnost není dobrým ukazatelem našeho zdravotního stavu. Tento přístup podporuje i např. ###L modelka Tess Holiday, která tvrdí: „Být velký neznamená nutně být nezdravý. Zdraví není na příkaz a velikost není ukazatelem zdraví. Všichni žijeme své vlastní životy a mělo by se to respektovat.“

🧐 Dalším konceptem, který částečně může zlehčovat rizika obezity, je tzv. „fit fat“. Do této kategorie patří lidé s obezitou, kteří se ale udržují v dobré kondici a dle některých názorů jsou na tom zdravotně lépe než lidé, kteří nesportují a mají sedavý způsob života. Je pravdou, že obecně lidé s nadbytečnými kilogramy, kteří sportují a mají dostatek pohybu, na tom budou zdravotně lépe než osoby s obezitou, které se nehýbou. Na druhé straně se zdá, že i zdánlivě metabolicky zdravý člověk s obezitou je zdravý pouze dočasně 📉 a rizika nadbytečné tukové tkáně se projeví po vyčerpání jeho funkčních kapacit. Navíc obezita nepředstavuje jen metabolická rizika, ale i vyšší zátěž pro kloubní systém. V neposlední řadě také velké epidemiologické studie a meta-analýzy či systematické přehledy tento mýtus o zdravé obezitě vyvrací – ukazuje se totiž, že obezita není benigní. Dobrou zprávou pro nás je to, že i malá redukce hmotnosti (cca 5-10 % tělesné hmotnosti) významně redukuje riziko metabolických komplikací. Metabolicky zdravý jedinec s obezitou má zvýšené riziko ischemické choroby srdeční, cerebrovaskulárních nemocí a srdečního selhání oproti metabolicky zdravým lidem s normální hmotností. Na druhé straně i lidé s normální hmotností mohou mít metabolické poruchy a zvýšené riziko např. kardiovaskulárních onemocnění.

STIGMATIZACE OBEZITY JE REÁLNÝ PROBLÉM

👉 Na druhé straně v naší moderní společnosti je negativní postoj k lidem s obezitou opravdu bohužel stále velkým problémem a dle některých amerických statistik se dokonce ještě počátkem nového století prohloubil. Jedním z typů poškozujícího chování jsou velmi rozšířené stereotypy, kdy mnoho lidí včetně některých lékařů automaticky vnímá člověka s obezitou jako líného, neúspěšného, méně inteligentního, nedisciplinovaného, nespolupracujícího a s nedostatkem vůle. Lidé s obezitou tak např. mohou mít větší problém nalézt práci či dostat za ni adekvátní ohodnocení apod. Pokud obézní pacient přijde k lékaři, dle některých studií je prokázáno, že průměrný lékař s takovým pacientem stráví méně času, bude se s ním méně účastnit diskuze a také mu nabídne méně intervencí nebo preventivních řešení v porovnání s pacientem s optimální hmotností. Ukazuje se také, že diskriminace osob na základě jejich hmotnosti může u nich vést k vyšší mortalitě nezávisle na ostatních faktorech. Takovéto předsudky jsou bohužel ve společnosti silně zakořeněny, nicméně měly bychom se je snažit vždy vědomě potlačit a na každého člověka, klienta či pacienta se dívat nezaujatě a nezkresleně. V dnešní době se také již z tohoto důvodu začíná upouštět od terminologie jako je např. morbidní obezita nebo obézní pacient. Vhodnějšími tvary jsou: 3. stupeň obezity a pacient/klient/osoba s obezitou.

VLIV OKOLÍ A RODINY

💬 Dalším možným zdrojem problémů u lidí s obezitou bývá jejich okolí a rodina. Mnohdy není cílem ani člověka poškodit anebo se jedná o špatně myšlený vtip, nicméně i jedna věta nebo poznámka o vyšší hmotnosti nebo křivkách např. v kritickém období dívky jako je adolescence se v konečném důsledku může podílet na rozvoji poruch příjmu potravy nebo pozdějších psychických problémů. Poruchy příjmu potravy se ale netýkají jen dívek nebo žen, ale v menší míře dochází k jejich výskytu i u mužů – udává se, že zhruba 10 % z jejich celkového výskytu v populaci zaujímá mužské pohlaví (dle některých studií jde ale však až o 25 %).

ZDRAVOTNÍ RIZIKA OBEZITY

🤷‍♂️ I když je stigmatizace a diskriminace osob na základě jejich hmotnosti bezpochyby špatná, neměli bychom však zlehčovat nebo zamlčovat zdravotní rizika zvýšené hmotnosti. Zvýšené množství tukové tkáně v těle neovlivňuje pouze energetickou homeostázu, ale je významným faktorem, který zvyšuje riziko mnoha onemocnění jako je např.:

➡ diabetes 2. typu
➡ nealkoholické ztukovatění jater
➡ dna
➡ onemocnění žlučníku
➡ spánková apnoe
➡ hypertenze
➡ ischemická choroba srdeční

💔 Nadbytečná a ektopická tuková tkáň je také metabolicky aktivní a je tak zdrojem látek jako jsou např. adipocytokiny nebo zánětlivé mediátory, které ovlivňují glukosový a tukový metabolismus, a zvyšují riziko nejenom kardiovaskulárních onemocnění, ale i rakoviny. Ve finále tak dochází u osob s obezitou ke zkrácení délky jejich života o 6–14 let. Dle oficiálních zdrojů obezita zvyšuje riziko 13 různých typů nádorů – udává se, že obezita může až za 20 % všech nádorů nezávisle na tom, jak se stravujeme. Mezi tyto nádory patří např.:

➡ rakovina tlustého střeva
➡ nádory ledvin
➡ nádory jícnu
➡ nádory endometria
rakovina prsu

🦵 Obezita také aktivně i pasivně přispívá ke zhoršení stavu kostí a kloubů. Díky zvýšené produkci prozánětlivých látek a celkovému prozánětlivému stavu organismu dochází k poškozování skeletu u osob s obezitou. Dalším mechanismem vyššího opotřebení kloubů je samozřejmě i pasivní působení vyšší zátěže/hmotnosti na kloubní systém. Toto vše ve finále může přispět i k osteoartróze a častějším zlomeninám kostí především ve vyšším věku.

‼ Pokračování článku (další 3 kapitoly - Zátěž pro zdravotní systém, COVID-19 a obezita a Závěr) včetně 2 infografik a kompletní literatury 📚 k článku (23 zdrojů) naleznete na našem webu:
> https://imv.cz/normalizace-obezity

📲 PS: a pokud se Vám článek líbil, budeme moc rádi za sdílení 😉!

16/07/2021

Rádi sdílíme příspěvek že stránky Rehaeduca:

Mladá úspěšná atletka Barbora Malíková poukázala na problém, který jako fyzioterapeuti vídáme již velmi dlouho a při práci s vrcholovými sportovci i velmi zblízka.

Je potřeba si na rovinu říci, že cílem vrcholového sportu není využívání zdravotních benefitů pohybové aktivity, ale v prvé řadě dosahování a neustálé posouvání maximálního možného sportovního výkonu v dané sportovní disciplíně. Ti nejlepší sportovci na světě pak v tomto pojetí vymezují a posouvají limity člověka jako živočišného druhu. To vše ale přináší pro sportovce zvýšené zdravotní riziko.

Přimět organismus sportovce k neustálému zvyšování výkonu vyžaduje pravidelný vysoce intenzivní trénink na hranici zvládnutelnosti, kde se sportovec pohybuje v rozmezí fyziologických funkcí a zátěžových limitů tkání, které jsou za normálních okolností chráněny přirozenými ochrannými mechanismy jako je pocit únavy a bolest.

Aby sportovec dlouhodobě zvládal takovouto sportovní přípravu bez zranění a dalších zátěží vyvolaných obtíží, musí být schopen v každém okamžiku velmi pečlivě vyhodnocovat míru vysoce subjektivních pocitů únavy a zejména bolesti, kterými náš nervový systém signalizuje do vědomí informaci o potenciálním ohrožení tkáně nebo organismu jako celku. Jejich ignorování vede k rapidnímu nárůstu pravděpodobnosti mikrotraumat a traumat zatěžovaných tkání, popř. i dalších zdravotních komplikací.

Úlohou sportovních trenérů je hledat nejrůznější kombinace tréninkových a dalších (např. nutričních, psychologických,...) stimulů tak, aby pomohli sportovci dosahovat rostoucího sportovního výkonu. Pokud se sportovec zraní, jejich práce de facto končí a nastupuje péče zdravotní.

Samozřejmě je ideální, pokud se medicínští specialisté (vč. fyzioterapeutů) o sportovce starají průběžně již předtím a pomáhají tak preventivními opatřeními zdravotním obtížím předcházet. Ideálem z říše snů je pak týmová práce (sportovec, trenér, lékař, fyzioterapeut, psycholog, nutriční specialista,...), kteří společně celý proces řídí a vzájemně respektují své pohledy. To však není vždy možné ať už z důvodů finančních nebo jiných.

Sportovním zraněním, která jsou dána ignorováním varovných signálů lidského těla, však předcházet nelze. Zejména u zkušených sportovců, kteří již svoje tělo dlouhodobě znají a vědí, jaké pocity únavy a bolesti jsou ještě přijatelné a jaké jsou již za hranou, by měl mít podle našeho názoru vždy poslední slovo sportovec. Jedná se především o jeho zdraví a pouze on má právo rozhodnout, zda jej v zájmu sportovního výkonu hodlá riskovat.

Vzdělávání trenérů všech stupňů (máme vlastní zkušenost se všemi stupni) je postaveno na práci s ideálně zdravým člověkem. Naše vlastní klinická praxe, kdy míváme v péči sportovce až po úroveň olympioniků různých sportovních disciplín, ukazuje, že při zranění je sportovec trenéry "předán zdravotnickému systému k opravě", přičemž je většinou uplatňován velký tlak na jeho brzký návrat zpět do plného tréninku a po návratu je na něj pohlíženo jako na opět ideálně zdravého, což ale mnohdy neplatí. Pokud se i po návratu do plné sportovní činnosti sportovec "jeví jako porouchaný", bývá jednoduše vyměněn za jiného. Pravidla sportovní branže jsou v tomto velmi krutá. K tomuto bohužel nedochází pouze v zemích s autoritářskými politickými systémy a velkým množstvím obyvatel, které berou lidi pouze jako zdroje. Dochází k tomu v různé míře všude.

Smutnou zkušeností z naší vlastní klinické praxe pak také je, že o sportovce, kteří se kvůli ne zcela řešitelným zdravotním zdravotním obtížím stali v dané sportovní disciplíně neperspektivní, přestávají jevit zájem i někteří medicínští specialisté, kteří si na těchto sportovcích během jejich úspěšné části sportovní kariéry "dělali jméno".

Proto již mnoho let vrcholovým sportovcům říkáme, že si mají své zdraví chránit a nenechat se natlačit do situací, které vnímají jako ohrožení svého zdraví. A to i za cenu nelibosti ze strany sportovních funkcionářů i některých sportovních "fanoušků", jakou teď evidentně zažívá i Barbora Malíková. To, že se ozvala, považujeme za velmi odvážné a držíme jí palce, aby si v prvé řadě uchránila své zdraví a teprve s ním dosahovala ještě hodně dlouho tak obdivuhodných sportovních výsledků, jako dosud. Budeme nejen jí k obojímu držet palce!

https://isport.blesk.cz/clanek/blesk-sport/399194/vzpoura-atletky-malikove-vyvolala-velky-ohlas-vlna-podpory-od-hvezd.html?fbclid=IwAR2Ic4SxmwgwiCmvOp8KaayresOD9XTHU929eXUHkNybsLxdVMBcsj3uFbM

Rozbouřila stojaté vody těsně před olympiádou, ale už toho na níprostě bylo moc. I přes zdravotní problémy ji nutili nastoupit do rozběhů štafety na MS do 23 let v Tallinu. To už byla poslední kapka a Barbora Malíková (19) si řekal dost. Ostře se pustila do poměrů v české at...

04/06/2021

Dne 2. června 2021 nás nečekaně při tragické dopravní nehodě opustil náš dlouholetý kamarád, kolega a výborný pedagog Mgr. Josef Urban.

02/06/2021

Smutné zprávy dnes chodí... RIP, Pepíno, a díky za vše!

09/05/2021

#1 Unie Fyzioterapeutů ČR letos slaví 30 let od založení! 🥳

Rádi bychom se podívali do historie a přiblížili vám jaké byly začátky UNIFY. Tímto děkujeme PaedDr. Pavlu Švejcarovi za jeho vzpomínkový text.

UNIFY – POROD A ŠESTINEDĚLÍ
PaedDr. Pavel Švejcar

Byl jsem osloven kolegou Vladanem Toufarem, abych napsal pár slov ke 30 výročí UNUFY. O tom, jak UNIFY „nosila plenky“. Tak to zkusme. Začneme trochou historie.

Před listopadem 1989 kategorie fyzioterapeut v ČSSR neexistovala. Měli jsme, v rámci socialistického zdravotnictví odbornost rehabilitační pracovník. Jeho kvalifikací bylo dvouleté, pomaturitní nástavbové studium, navazující na „zdrávku“ a později případná atestace. Tomu také odpovídalo profesní zařazení „rehabilitačních sestřiček“. Důležitý impulz přišel už počátkem 80. let minulého století, kdy vzniklo vysokoškolské studium rehabilitace a tělesné výchovy při FTVS UK. První absolventi tohoto studia promovali před rokem 1989 a díky nim zesílil tlak na zlepšení postavení rehabilitačních pracovníků v rámci zdravotní péče.
Těsně po listopadu 1989 se v Mariánských lázních konala konference Rehabilitační omladina. Odborná témata však byla zatlačena do pozadí díky politickým událostem. Přímo na konferenci spontánně vzniklo profesní fórum, na kterém špičky tehdejší rehabilitace, spolu s řadovými účastníky, euforicky filozofovali a plánovali „světlé zítřky“ našeho společného oboru. Atmosféra byla úžasná. Už zde ale silně zazněly hlasy některých rehabilitačních lékařů, hájící zařazení rehabilitačních pracovníků do role jakýchsi „rehabilitačních řemeslníků“. Ti měli pracovat pouze na předpis lékaře, prakticky bez možnosti diagnostikovat a následně volit léčebný postup. Lékaři měli oporu v Lékařské komoře, my nikde. Proto už zde se začalo mezi fyzioterapeuty mluvit o potřebě vlastní „komoru“ založit.

Dalším důležitým počinem bylo profesní setkání, zorganizované kolegou J. Berkou. Konalo se v posluchárně na Albertově v roce 1990. Tam přítomní odhlasovali vznik profesní organizace – Unie rehabilitačních pracovníků /URP/. Z dobrovolníků, jež byli ochotni pro tuto ideu něco udělat, vznikl přípravný výbor, s úkolem URP formálně založit. Protože J. Berka v něm odmítl pracovat (měl, dle mého názoru, vždy blíž k politice a podnikání než k rehabilitaci), souhlasil jsem, ač ne moc rád, s jeho vedením. Znamenalo to totiž jen spoustu dobrovolné práce a času. Považoval jsem to však za důležité a nikdo jiný k tomu nebyl ochoten. Tak trochu v souladu s tehdejší, ale možná i dnešní, „českou povahou“.

Chtěl bych zde proto na tomto místě poděkovat všem kolegyním a kolegům, kteří se na práci přípravného výboru podíleli. Neměli jsme žádné prostředky. Dočasný azyl pro pracovní schůzky jsme našli, především díky Marcele Sekyrové, na rehabilitaci neurologické kliniky v Lipové ulici v Praze. A protože jsem bydlel nedaleko, někdy také u mne doma. Postupně jsme si určili priority, týkající se profesního pojmenování fyzioterapeut, přechodu na vysokoškolské vzdělání a ve vztahu k lékařům nahradit vztah podřízenosti partnerstvím. Dlouhodobým cílem bylo oficiálně, jasně definovat zodpovědnost a s ní související míru nezávislosti fyzioterapeutů v procesu léčebné péče.

URP byla oficiálně zaregistrována 13.5.1991. Na ustanovující valné hromadě byl přípravný výbor na dobu jednoho roku v téměř nezměněné podobě potvrzen. Vznikl výkonný výbor URP a já jsem byl zvolen jeho prvním předsedou. Pracovní podmínky se tím ale nezměnily. Dál se pracovalo dobrovolně a více méně v soukromí.
Přesto, že jsme byli pouhým občanským sdružením, začínalo se dařit. Navázali jsme kontakty s obdobnými organizacemi v zahraničí /např. Německo nebo Norsko/, připravili jsme vstup do VCPT. Účastnili jsme se jednání na ministerstvu zdravotnictví, týkajících se koncepce oboru a vzdělání. Pečlivě jsem se na tyto schůzky připravoval. Později se však ukázalo, že naše názory nikoho moc nezajímají. Na ministerstvu si asi jen chtěli udělat čárku, že nás pozvali. Proto jsme se pokusili založit profesní komoru ze zákona. Ve spolupráci s právníky jsme připravili jeho kompletní paragrafové znění. Hledali jsme lobing ve sněmovně. Bohužel to nedopadlo. (Jak o tom tak píšu, vynořila se mi vzpomínka na několik dlouhých večerů, možná spíše nocí, jež jsme nad zněním tohoto zákona strávili u nás v kuchyni společně s Pavlem Kolářem, nebo Jirkou Vlčkem, který kvůli tomu jezdil vlakem až z Plané u Mariánských Lázní.)

Po roce práce ve výkonném výboru jsme však toho měli všichni dost. Řekli jsme si: ať to zas chvíli táhne někdo jiný. Nakonec jsem ale zůstal prakticky jediný, kdo do výkonného výboru na další období nekandidoval. Ostatní se nechali přemluvit. Měl jsem pocit, že to beze mě nepůjde. Proto jsem se zavázal, že se dál budu účastnit práce výboru, dokud to bude potřeba. Ale bál jsem se zbytečně. Ukázalo se, že má nástupkyně Jana Hromádková je schopná manažerka a umí vzít za práci. Přesto se moje spolupráce s výkonným výborem UNIFY protáhla na několik let a ukončil ji až Pavel Fuksa, jenž nechtěl, abych mu „do toho dále kecal“. No, ale konec vzpomínání.

Co bych přál UNIFY do budoucna? Předně, dostatek humoru. Bez něj se tato, trochu nevděčná práce těžko snáší. Také bych jí přál, aby si většina fyzioterapeutů uvědomila, že je potřeba ji podporovat. Být jejími členy. V tom spočívá její síla. Při jednání s předsedou obdobné organizace německých fyzioterapeutů v r. 1991 mi sdělil, že prakticky žádná instituce v Německu si nedovolí udělat rozhodnutí týkající se fyzioterapeutů, pokud jej předem neprojedná s jejich profesní organizací. Důvodem prý je skutečnost, že jejich organizace sdružuje přes 90% všech německých fyzioterapeutů. Aniž by členství v ní bylo povinné. Není proto špatný nápad se opakovaně pokoušet oslovit fakulty s výukou fyzioterapie a protlačit informace o UNIFY přímo do výuky. Myslím také, že myšlenka samostatné komory ze zákona je dobrá. K tomu je vhodné mít připravený návrh zákona a opakovaně se jej pokoušet dostat do sněmovny. Jednou se to ujme. Také je potřeba dále pracovat na vztahu s lékaři, především FBLR. Pokud chceme přímý přístup k pacientům bez otrockého rozpisu terapie, musíme jasně definovat právní zodpovědnost fyzioterapeutů za jejich samostatná rozhodnutí. Včetně případné jejich trestní zodpovědnosti. A nakonec mám ještě jedno doporučení. Myslím, že kreditní systém celoživotního vzdělávání byl krok správným směrem. Pomáhal zvyšovat kredit fyzioterapeutů v očích odborné veřejnosti. Určitě měl své chyby. Potřeboval opakovaně upravovat, vyladit. Místo toho ministerstvo zdravotnictví populisticky podlehlo tlaku zdravotních sester a jeho zrušením vylilo vaničku i s dítětem. Co na to UNIFY?
Teď už ale opravdu končím. Přeji všem našim fyzioterapeutům silnou a dobře fungující UNIFY.

Pavel Švejcar, 1.5.2021, 22.15 hod.

30/03/2021

Sdílíme velmi zajímavý příspěvek ze stránky Rehaeduca :

Dva příběhy s hřebíkem:

Příběh 1 - Hřebík v botě:
V roce 1995 informoval British Medical Journal o případu 29 letého stavebního dělníka, kterému se při práci stala nehoda. Skočil na prkno, z nějž trčel 18 cm dlouhý hřebík a ten čistě projel naskrz jeho botou. (Fisher et al, 1995). Ve strašných bolestech byl odvezen na pohotovost, kde jeho stav vyžadoval infuzi sedativ a opioidů. Jakékoli pohnutí hřebíkem bolest zhoršovalo. Když mu lékaři odřezali botu, objevili zázrak: hřebík mu prošel mezi prsty na nohou, aniž by mu vnikl do kůže! Na noze nedošlo k žádnému poškození. Žádná krev, žádná rána po defektu, ani škrábnutí. Nenechte se však mýlit, i přes absenci zranění byla jeho ukrutná bolest skutečná. Tak, co se tedy stalo?

Sensorické systémy dělníkova těla hlásily jeho mozku, že se stala nehoda - hřebík propíchl jeho botu. Jeho mozek, který vnímal potenciální ohrožení bezpečnosti a pohody svého nositele, používal kontext k určení toho, co se stalo. Sbíral informace ze svých pěti smyslů (včetně vizuálního obrazu hřebíku trčícího z boty!). Znalost nebezpečného pracovního prostředí a jeho rizik, zděšené tváře jeho spolupracovníků a další údaje, ze kterých bylo možné odhadnout, co se stalo a jak reagovat. Myšlenky, přesvědčení a emoce včetně paniky a strachu nastartovaly kaskádu biologických a neurochemických procesů. Jeho mozek provedl syntézu všech dostupných informací a vyhodnotil situaci tak, že dělník je v ohrožení a spustil bolest ve snaze jej chránit. ��

V tomto případě byla skutečná bolest generována výhradně v důsledku faktorů, které neměly nic společného se skutečným poškozením tkáně. Přesto byla tak intenzivní, jako kdyby byl bodnut. Jednalo se o názorný příklad tzv. somatické amplifikace.

Příběh 2 - Hřebík v hlavě:
Zcela opačný příběh, o kterém v lednu 2005 informoval deník USA Today, se stal jinému stavebnímu dělníkovi (nebezpečná profese, že?) v Breckeridge, Colorado mauntains při práci s nastřelovací pistolí. Ta neočekávaně vystřelila a píchla ho zespodu pod čelist. Protože měl po incidentu jen mírnou bolest zubů, lehce rozmazané vidění a malou modřinu pod čelistí, oddechl si, že vyvázl relativně nezraněný. O šest dní později (během kterých jedl, spal a chodil do práce), zašel ke svému zubnímu lékaři. K jeho překvapení rentgen odhalil 10 cm dlouhý hřebík zaražený do jeho hlavy! Ve skutečnosti mu hřebík zajel i do mozku, čímž se dělník dostal do potenciálně vážného nebezpečí.� Následně podstoupil čtyřhodinový chirurgický zákrok, při kterém mu byl hřebík z hlavy úspěšně vyjmut.

Vzhledem k tomu, že kontextové podněty nedokázaly dostat jeho mozek do nejvyšší pohotovosti, jeho systém bolesti zůstal tichý - navzdory skutečnému ublížení na zdraví a potřebě lékařského zásahu. Zde se jednalo se o názorný příklad tzv. somatické deamplifikace. Pacient o úrazu nevěděl a vjem přisuzoval známějším zdrojům, tedy bolesti zubů.

Oba příběhy nám připomínají jednu zcela zásadní skutečnost, kterou při práci s pacienty musíme mít na paměti. A sice, že navzdory všeobecnému přesvědčení bolest nikdy nevzniká v žádné periferní tkáni, nemáme žádné senzory bolesti, žádná senzorická vlákna vedoucí bolest, dráhy bolesti, ani jedno specifické centrum bolesti v mozku. Bolest je totiž vždy produktem interakce a zhodnocení mnoha somatických, psychologických a sociálních faktorů a je tedy až finálním výstupem činnosti mozku, který vyhodnotí dostupné informace jako ohrožení.

Oba příklady se váží ke vzniku akutní bolesti. V případě bolesti persistující a chronické význam kontextuálních faktorů (psychologických, sociálních, imunologických a dalších) ještě vzrůstá a často zcela dominuje. Přesto se ve fyzioterapii i u těchto stavů dosud zaměřujeme téměř výhradně na terapii potenciálních periferních zdrojů nocicepce (což není bolest) a pro účinné ovlivnění mnohem širší plejády dalších faktorů, které se na vzniku bolesti podílejí, nám chybí nástroje.
��
V posledních letech vzrůstá v ČR mezi fyzioterapeuty obliba hlásit se k tzv. psychosomatickému přístupu. Často si však pod tímto pojmem někdo představuje jakousi hru na psychologa (bez patřičného vzdělání), kdy terapeut hledá časovou souvislost mezi vznikem obtíží a důležitými událostmi v životě pacienta. Tvrzení typu “bolí vás 2 roky koleno, protože Vám tehdy umřel pes” však málokterému pacientovi pomůže.

Už čtyři století stále uvažujeme v karteziánském modelu uvažování (René Descartes), které rozdělilo tělo a duši na dvě paralelní entity. A setrvačností v tomto uvažování většinově pokračujeme i poslední půl století, během kterého se formuje bio-psycho-sociální přístup (Engel, 1960, 1977, 1980) o němž víc mluvíme, než bychom jej skutečně chápali a hlavně ho v praxi využívali. Zejména v posledních dvou dekádách přitom díky novým technologiím věda o bolesti (Pain Science) neuvěřitelně vyrostla a skutečný “evidence-based” bio-psycho-sociální přístup dnes umí zázraky. Fyzioterapeut nebo lékař znalý těchto postupů tak může ovlivnit i těžké bolestivé stavy, které jsou jinak obtížně řešitelné. A stačí mu k tomu pouze specifické znalosti a jednoduché ale promyšlené postupy.

Jedním ze základních poslání REHAEDUCA®, kvůli kterým jsme před lety vznikli, je vnášet do naší fyzioterapie témata, která tu podle našeho názoru chybí. Skutečný evidence-based bio-psycho-sociální přístup k nim určitě patří. Jsme proto rádi, že se nám podařilo získat exclusivní zastoupení australského Neuro Orthopaedic Institute pro ČR a SR, který je dlouhodobě celosvětovým lídrem v této oblasti. ��

První kurz na toto téma “Explain Pain (Pochopit bolest)” proběhne ONLINE ve dnech 13.-15. května 2021. Nepropásněte svoji účast na tomto kurzu, který Vaši erudici posune dál, a přihlaste se ještě dnes! ��

Bližší informace o kurzu vč. přihlášky najdete zde: �https://www.rehaeduca.cz/kurzy/explain_pain/

K textu byly použity tyto informační zdroje: �https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC2908292/pdf/nihms213128.pdf�https://www.psychologytoday.com/us/blog/pain-explained/201911/tale-two-nails