13/06/2025
S tímhle se často setkávám: Klienti si myslí, že si nezaslouží péči, protože jiní jsou na tom hůře a oni někomu zabírají místo apod. Vždy na to odpovídám, že každý si zaslouží péči. Z mé zkušenosti je to tak, že když už Vás napadne, požádat o pomoc psychologa nebo psychoterapeuta, tak to opravdu potřebujete a děláte dobře, že se objednáte. Lidé žádají o pomoc většinou ve chvíli, kdy už jim je delší dobu špatně a sami vyzkoušeli všechno možné a nic nepomohlo. Často se dlouho trápí sami a to je škoda. A mimochodem, věděli jste, že na terapii můžete chodit také z důvodu prevence zhoršení stavu či za účelem osobního růstu a rozvoje?!
Jedny z vět, které na psychoterapii často zaznívají, i přesto že klienti přichází s různými potížemi, jsou: “Vždyť jsou na tom lidé hůř jak já…” nebo “Nezabírám tady někomu místo? Někomu, kdo to potřebuje víc jak já?” nebo “Je mi až trapné s tím za vámi chodit… Vždyť to přece nic není… Nechci vás s tím obtěžovat.” nebo “Vždyť se objektivně nic tak hrozného neděje.”
Podobné věty odkazující k tomu, že si péči nezasloužíme, protože na tom nejsme tak “zle, špatně, blbě” odkazují k naší nejistotě, pochroumané sebehodnotě, úzkosti. Jistěže můžeme být smutní, bezradní, zoufalí, bezmocí, slabí… Máme na to nárok, i přestože na tom někdo může “být hůř”. Prožívání je totiž subjektivní. Někdo může mít panické úzkosti z mluvení na veřejnosti. Pro jiného to může být brnkačka, ale zase může mít potíže mluvit se svými rodiči.
Nepřesvědčujme se, že nějací nemůžeme být, že se nějak nemůžeme cítit, že na to nemám nárok. Podobně jako si nezakazujeme radování se a šťastné chvíle kvůli tomu, že Messi zvedá nad hlavu pohár pro nejlepšího fotbalistu, že si Billie Eilish a Taylor Swift odnáší Grammy, že nemáme Oscarů jako Walt Disney, kteří byli s největší pravděpodobností radostnější a šťastnější, když si ocenění přebírali, než jsme my. To však neznamená, že se nemůžeme radovat.
Jak to vidíte? Přesvědčujete se? Zakazujete si? Nebo se podporujete?
