14/04/2026
Porod se pomalu rozbíhal. Bylo nad ránem a žena už nechtěla být doma. V porodnici se cítila líp, tak jsme zůstali.
Čas plynul pomalu. Masáž, tejpování, rebozo, odpočinek.
Kontrakce přicházely a odcházely, jako by si tělo ještě nebylo jisté. Dali jsme mu čas.
Na chvíli jsem odjela opečovat jinou ženu po porodu a odpoledne, když se porod začal znovu rozbíhat, jsem se vrátila.
Tentokrát to bylo jiné. Intenzivnější.
Pomalu jsme se přesunuli na porodní sál.
5 cm.
Žena se nořila do porodního rytmu. Byla tichá, soustředěná, v sobě.
Žádný boj. Žádné drama. Jen přítomnost.
Hodiny plynuly. Kontrakce zůstávaly slabší a miminko si hledalo svou cestu, která nebyla přímočará.
Vana, polohování, rebozo.
S nemocniční porodní asistentkou jsme ženu podporovaly a dělaly, co bylo možné.
A ona – klidná, ukotvená – šla celým procesem s obrovskou vnitřní silou.
Miminko se narodilo nad ránem.
Císařským řezem.
A já tu ženu vnímala jako bohyni.
Nevzdala to.
Zůstala v kontaktu se sebou.
Neztratila se.
Vzala ten porod takový, jaký byl.
S vědomím, že udělala vše, co mohla.
Císařský řez nemusí být vždy trauma.
A rozhodně v něm nemusí být pocit selhání.
Někdy je to jen jiná cesta.
Ale síla ženy zůstává. A roste.
Mým úkolem není porod řídit.
Mým úkolem je být ženě stabilní oporou i ve chvíli, kdy věci nejdou podle plánu.
