Probuzeni Thetou

24/10/2025

Krásný den nám všem..

Poslední dobou se často setkávám s lidmi, kteří jsou unavení z války, kterou vedou sami se sebou.
S tělem, které by mělo vypadat jinak.
Které je potřeba zpevnit, zhubnout, přetvořit… aby bylo konečně „v pořádku“.

Ale tělo nikdy není náš nepřítel.
Je to moudrá a citlivá bytost, která si pamatuje všechno, čím jsme prošli.
Každý okamžik, kdy jsme si řekli, že nejsme dost.
Každé odmítnutí, každý strach, každé „musím“.
Všechno si nese v sobě, a přesto nás dál věrně nese životem.

Někdy si na svém těle vytvoříme vrstvy.
Říkáme jim kila, únava, ztuhlost, bolest.

Když se ale přestaneme se svým tělem hádat, začne se dít zázrak.
Pomalu se začne otevírat,
a my mu začínáme více důvěřovat,
vnímáme v něm svého parťáka
a znovu v něm cítíme svůj domov.

V nové meditaci „Obnovení lásky k tělu“ tě provedu procesem, ve kterém se vrátíš k sobě —
k vnitřnímu klidu, k přijetí, k vděčnosti za všechno, co tělo poctivě neslo.
Skrze spojení se Zemí, se Stvořitelem a se svým srdcem uvolníš vrstvy, které už nepotřebuješ, a dovolíš tělu znovu dýchat v lehkosti.

Pokud cítíš, že je čas být na své straně,
najdeš meditaci na mém kanálu Hero Hero. 🌿
Tam, kde se učíme milovat všechno, čím jsme – v těle, které nás věrně nese.

https://herohero.co/imaginativeyvmuzhokvdqhj/subscribe

21/10/2025

🍂 Všechno kolem se pomalu mění.
Květiny sklánějí hlavu, listy rudnou a tiše se loučí se světlem. Loučí se svou nádherou a důstojností..
Vzduch je jiný — voní po zralosti, po odevzdání, po pravdě.

Všechno, co mělo kvést, už rozkvetlo.
Teď přichází čas sklizně, klidu a ticha.
Čas vděčnosti za to, co jsme prožili, a odvahy pustit to, co už dosloužilo.

Uprostřed té proměny vnímám spoustu života.
Radost v očích mého úžasného psa, vítr a svetlo, kteří si hrají s vlasy, dotek slunce na kůži.
Příroda nás učí, že konec je jen jiná tvář pokračování.

Dnes děkuji za všechno, co se mění.
Za to, že i já mohu pomalu dozrávat.
Za podzim – v přírodě i v duši. 🌾✨

Když jsem byla malá, jedním z mých snů bylo stát se úžasnou, slavnou fotografkou.
Bohužel — nebo vlastně možná naštěstí — jsem časem zjistila, že krásu umím zachytit víc vlastním okem než skrze hledáček objektivu.
Ale přesto… dnes jsem si ji prostě chtěla uchovat. A podělit se o kousek vděčnosti, kterou ve mně ten den zanechal. 🌞

Krásný podvečer všem 🌹🌹🌹
Iva

10/10/2025

Moudrost dětských těl...

Kdo nám vlastně řekl,
že poskakovat, houpat se, tancovat jen tak —
už se pro dospělé nehodí?

Kdy jsme se začali bát,
že někdo uvidí naši radost a vyhodnotí ji jako trapnou?

Kdy jsme uvěřili, že důležitější než to, co cítí naše tělo, je to, co si o nás pomyslí ostatní?

A přitom naše tělo nezapomnělo.
Pamatuje si pohyb, který milovalo, když jsme byli děti.
Ty malé poskoky vpřed, přenášení váhy, odrazy ze špiček, ruce jakoby žily vlastním životem samy plácají kolem těla...Lehkost, která se rodí z radosti.

Když se takto pohneme — z jedné nohy na druhou, zlehka, s dechem a s úsměvem —
tvé tělo ožívá i z biologického hlediska.

V mozku se uvolňují endorfiny – hormony štěstí, které ti přinášejí klid, úlevu a vnitřní teplo.
Současně se zvedá hladina dopaminu, který posiluje motivaci a chuť tvořit, a serotoninu, jenž přináší pocit spokojenosti a důvěry v život.

Tohle všechno se děje jen proto, že jsi se dotkla země, zvedla patu, a znovu poskočila.
Jednoduchý pohyb – ale tělo ho čte jako zprávu:
„Žiju. Jsem tu. Dýchám.“
Lehké, že? Tak proč jsme na to zapomněli?

Děti to vědí intuitivně. Dokud je nenaučíme, že teď už se to nehodí..
Nepotřebují teorii hormonů,
protože jejich těla jsou v přirozeném vztahu s radostí.
Když jsou unavené, houpu se.
Když jsou smutné, pláčou a pak běží.
Když se těší, poskakují.

Je to jejich nejčistší biochemie života.
A my ji můžeme znovu probudit.
Stačí si dovolit – poskočit, pousmát se,
a nechat tělo, ať si pamatuje, že radost je ten nejpřirozenější lék, jaký máme.

Já si to dnes připomněla. Užila jsem si vycházku s pejskem přesně v tomhle rytmu. A ano, míjela jsem lidi, kteří se dívali pohoršeně, ale většina z nich se usmívala a dokonce si někteří poskočili také. Úžasný mladý pár, který mi řek "jééé, toto jsme dělali jako děti" a já pak viděla, jak tím to způsobem pokračují ve své cestě a smějí se..

Přeji vám nádherný víkend.
Nebojte se vypadat trochu bláznivě, když děláte něco, co vám dělá dobře.
Někdy je největší odvaha právě v tom, že si dovolíte být obyčejně šťastní.
Usmějte se, poskočte, zvedněte ruce k nebi —
a klidně ať se svět na chvíli dívá.
Protože možná přesně v tu chvíli si někdo další dovolí udělat totéž. 🌞

Zkusíte to? ❤️
S láskou a radostí...Ivana

30/09/2025

Jak začínají mé dny? Vždy malým protažením a potom snídaní. A k první dopolední kávě se někdy přidá úžasná zpráva od vás.

Když můžu číst, jak díky naší společné práci objevujete sami sebe, jsou to ty nejúžasnější chvíle, kdy vím, proč dělám to, co dělám. Je to ta největší odměna.

Děkuji, že můžu… ❤️

25/09/2025

Krásný den všem..

Možná to znáš taky – situace, kdy se cítíš provinile za něco, co vlastně vůbec není tvoje.
Kolikrát v životě jsme převzali vinu, abychom ochránili někoho jiného? Aby byl klid, aby nebyla bouřka, aby nás měli rádi… nebo proto, že jsme věřili, že někoho zachraňujeme. (Jenže zachraňovat a opravdu pomáhat nejsou totéž – a ne vždycky to, co nazýváme záchranou, druhému skutečně prospívá.)

Jenže tato strategie a podvědomé programy, které nám kdysi mohly dávat pocit, že jsme důležití pro ty druhé, nebo že jsme silní, protože něco zvládneme, se v dospělosti stávají okovy.
Najednou neseš odpovědnost za emoce druhých, za jejich reakce, za jejich špatnou náladu.
A přitom pravda je jednoduchá: tohle není tvoje.

Jak s tím pracovat?
🌹 Začni tím, že se zastavíš, když cítíš vinu – a polož si otázku: „Je to opravdu moje? Nebo to patří někomu jinému?“

🌹 Zeptej se sám/sama sebe: „Cítil/a bych se takhle, kdybych vůbec nebyl/a v kontaktu s tou situací?“ Příklad: dvě děti se mezi sebou pohádají a ty máš pocit viny, že jsi to měl/a vyřešit nebo zastavit. Ověř si: „Kdybych o té hádce vůbec nevěděl/a, cítil/a bych se špatně?“ Pokud ne, pak to není tvoje.

🌹 Dovol si oddělit svoje pocity od pocitů druhých. Každý má právo na své emoce – a každý za ně taky nese odpovědnost.

🌹 A jestliže se přistihneš, že automaticky saháš po roli zachránce nebo obětního beránka, zkus si připomenout: „Mám právo chránit sebe. Mám právo nebýt tím, kdo to odnese.“

Když tohle začneš vědomě zkoušet, zjistíš, že vina a tíha druhých už nemusí být tvá. A že skutečná láska a přijetí nikdy nepřichází skrze oběť, ale skrze pravdu a hranice.

A ještě něco důležitého: když přebíráme odpovědnost za druhé, bereme jim možnost učit se. I skrze konflikty nebo těžké chvíle se totiž rodí jejich síla – učí se zastat se sami sebe, postavit se výzvám, růst. Když to vyřešíme za ně, možná se na okamžik uleví, ale jejich duše se nic nenaučí. A naše skutečná role může být jiná – být po jejich boku, nabídnout podporu: „Vím, jak se cítíš. Jestli potřebuješ, jsem tu pro tebe. Můžeš se vyplakat, svěřit, cokoliv potřebuješ.“ To je podpora, ne záchrana.

🌸 Pro mé sledující – na mém profilu Hero Hero byla dnes zveřejněna další z mých vzpomínek a zároveň i pochopení, jaká přesvědčení jsem si z té vzpomínky vytvořila a jak jsem s nimi potom pracovala, abych je uzdravila.

Přeji Ti krásný a lehký den 🌞🍀
s láskou,
IVA

20/09/2025

Myslím, že komentáře pod příspěvkem jsou ohromně silné..tolik příběhu, tolik bolesti. A přitom v každém těle krásná duše...😢

19/09/2025

Sebehodnota a sebeláska

Někdy si uvědomuji, že ty nejbolestivější věty, které si neseme celý život, nejsou jen ty, které jsme slyšeli od druhých, ale také ty, které jsme si nakonec začali říkat sami sobě. Kořeny jsou v dětství, kdy jsme všechno vnímali obrovsky citlivě a brali vážně každé gesto, každé slovo, každý pohled.

Jako malé děti jsme skládali obrázek o sobě podle toho, jak s námi jednali ti, které jsme milovali a potřebovali. Pokud nám někdo naznačil, že jsme moc hluční, moc citliví, moc pomalí, moc jiní… začali jsme věřit, že opravdu jsme „moc“. A pokud jsme nedostali potvrzení, že jsme v pořádku přesně takoví, jací jsme, vytvořili jsme si v sobě tichou dohodu.

Začali jsme se snažit.
„Když budu hodná/hodný a budu poslouchat, zasloužím si lásku.“
„Když se obětuju a vydržím, snad mě ocení.“
„Když budu dostatečně jiná, lepší, krásnější, pak možná budu přijat/přijatá.“

Jenže tohle nikdy nebyla sebeláska. To byl obchod, který jsme si sami uzavřeli — směna: já něco vydám, já se změním, já se přizpůsobím, a vy mě za to budete mít rádi. Jenže takhle to nikdy nemohlo fungovat.

Skutečná sebeláska totiž nezná žádné podmínky, nezná pravidla a nezná obchod. Skutečná sebeláska je tichý a klidný návrat k sobě. Je to okamžik, kdy cítíš: „Jsem dost. Jen proto, že jsem.“ Bez důkazů, bez úsilí a obětí.

Dlouho jsem sama zaměňovala sebelásku za snahu dokázat druhým, že jsem hodná jejich lásky. A pak jsem se často ptala, jak je možné, že to nevidí, že mě nemají rádi víc, že mi neprojevují víc pozornosti. Vztekala jsem se, protože jsem dávala tolik, vlastně až do vyčerpání a stejně to nestačilo. Ale dnes vím, že sebeláska není výkon, není boj avyjednávání. Je to návrat k té části sebe, která nikdy nebyla zraněná, nikdy nebyla nedostatečná, nikdy nebyla špatná. K té jiskře uvnitř, která je starší než všechny příběhy, které jsme si o sobě vytvořili.

A právě tam, v té jiskře, je pravda o tom, kdo opravdu jsme.

🌹 A pokud cítíš, že je pro tebe tenhle návrat aktuální, připravila jsem na svém profilu HeroHero – Ivana Lasovská, Probuzení The Tou novou meditaci. Je zaměřená na uvolnění starých zranění, která nám kdysi šeptala, že nejsme dost, a na návrat k opravdové sebelásce. 🌹

Přeji všem krásný den a krásný víkend 🍀🍀🍀

Iva

15/09/2025

Kolik z našich dospělých rozhodnutí a pocitů vlastně řídí malé, často zapomenuté vzpomínky z dětství?
V novém videu na HeroHero sdílím, co mi jedna vzpomínka z dětství ukázala - jak jediný moment ovlivnil celé mé vnímání sebe sama – a jak jsem si tehdy uvěřila, že nejsem dost. Kde bych byla, co bych vytvořila, kdyby tato situace nikdy nenastala? A zároveň vím, že to bylo v pořádku, jak to bylo – protože právě tam se pro mou duši otevřela ohromná příležitost k růstu a hlubokému pochopení. 🌿
👉 Toto video navazuje na Příběh malé holčičky – vzpomínka druhá: Příběh z kuchyně. A právě z tohoto příběhu pochází i ukázka, kterou vidíš na obrázku.
Na HeroHero se mnou ale nenajdeš jen videa a vzpomínky – postupně tam přibývají také materiály, cvičení a nástroje, které mi osobně pomohly na mé cestě k uzdravení.
✨ Každá kapitola příběhů malé holčičky, kde je popsáno násilí nebo těžší scény, je vždy jasně označena jako nevhodná pro citlivé čtenáře a posluchače.
Pokud tě zajímá, jak se podobné příběhy mohou skrývat i ve tvém životě, najdeš celé video už teď na mém
https://herohero.co/imaginativeyvmuzhokvdqhj/subscribe/subscribe

Jestli hledáš místo, kde Tě někdo zachrání – pak toto není ono. Jestli hledáš prostor, kde Tě všechno podpoří abys mohl - mohla objevit vlastní sílu – vítej doma.“

12/09/2025

Krásný den,

včera jsem avizovala, že dnes na Hero Hero zveřejním sdílení pochopení a způsob uzdravení vzpomínky/příběh malé holčičky - Příběh z kuchyně, který i v mnohých z vás pootevřel nezhojená místa.

Moc mě to mrzí, ale technika si se mnou dnes hraje na schovku — video se mi při nahrávání opakovaně zhroutí a vše se vypne. 😅🫠

Upřímně se omlouvám za zpoždění. Přivolala jsem technickou podporu a přes víkend to doladíme, aby vše šlapalo. V pondělí pak hned zveřejním slíbený obsah.

Děkuju za vaši trpělivost a laskavost. 💛
Mezitím klidně napište, co by vás k tématu nejvíc zajímalo — ať to pro vás může být co nejvíc léčivé a užitečné.

S láskou,
Iva

11/09/2025

Ahoj, jak se vám dnes vstávalo? 🌞

Dnešní den nás zve do klidu a stability – tělu udělá dobře jemnost, teplo a chvilka pohody, zvlášť když si dáme pozor na krk a hlas.

Ještě stále na nás působí symbolika devítky – čísla, které mluví o dokončování, pouštění starého a o soucitu. Je to krásná příležitost udělat v sobě i kolem sebe trochu místa pro nové.

Přeju vám den plný lehkosti a vnitřní síly.

A na závěr malý ranní pozdrav z mé procházky – potkala jsem kobylku 🦗, která je symbolem lehkosti, svobody a odvahy udělat skok vpřed. 🍀🍀🍀

A jen připomínám pro ty, kdo mě sledují na Hero Hero, že tam přibyl nový materiál druhá část Mapy k sobě – a zítra tam sdílím uvědomění k příběhu Malé holčičky: Vzpomínka z kuchyně. Byla to těžká vzpomínka, ale uvědomění, které přišlo, z ní smazalo tíhu a přineslo uzdravení. Tak již zítra ☺️

09/09/2025

Někdy se snažíme změnit svůj život rozumem – plánujeme, stanovujeme si cíle, děláme seznamy úkolů. A pak se cítíme unavení, vyčerpání, neschopní, protože jsme všechna naše očekávání nestihli nebo neuměli naplnit. A přitom přehlížíme obrovskou sílu, kterou máme stále s sebou: naše emoce.

Emoce jsou pohyb, energie v těle. Když se je naučíme číst, ukazují nám přesně, kde je čas něco pustit a kde je čas něco nového pozvat. Strach nám může ukázat, kde potřebujeme víc důvěry. Smutek často otevírá dveře k větší hloubce lásky. A radost? Ta je nejsilnějším signálem, že jsme na správné cestě.

Skutečná změna proto nemusí být o vůli a sebekontrole. Může začít ve chvíli, kdy dovolíme emocím být našimi spojenci. Když místo potlačování nasloucháme tomu, co nám chtějí říct.

A tehdy se stane zvláštní věc – změna už není těžkým bojem, ale přirozeným krokem vpřed.

🌱 Zkus se dnes spíš zamyslet nad tím, co jsi o svých emocích slyšela jako dítě. Nebylo ti někdy řečeno, že když se vztekáš, nejsi hodná holčička nebo chlapeček? Nebo že Vendulka od sousedů určitě maminku takhle nezlobí? A že smutek nic neřeší a jen kazí ostatním den? A věříš tomu ještě dnes?

Možná zjistíš, že ve skutečnosti máš v sobě kompas, který tě dokáže vést jemněji než jakýkoli plán.

Krásný den plný důvěry ve vlastní emoce 🌸
Iva