02/11/2025
Ano....naše těla píší poezii až do posledního výdechu💝
Proč se lidé umírající zimou svlékají? Dcera mi to vysvětlila tak, že mě zamrazilo
Seděli jsme u stolu a venku mrzlo. Dcera mi klidně vysvětlila, proč se lidé umírající zimou svlékají – a mně došlo, že i smrt má svou logiku. A že někdy právě věda odhalí víc krásy, než by člověk chtěl vidět.
Byl večer, seděli jsme u stolu. Venku uhodil první mráz a já si stěžoval, jaká je mi zima. Erika se pousmála a začala mluvit o těle. O tom, že když člověk opravdu mrzne, nejde jen o chlad, ale o to, jak se tělo snaží přežít.
„Cévy se stáhnou,“ řekla. Krev odteče z končetin do hlavy a hrudníku, aby udržela srdce, mozek a plíce. Všechno ostatní je v tu chvíli druhotné. Ruce, nohy, kůže — to všechno tělo obětuje, jen aby chránilo to, co ještě dává šanci.
„A pak přijde chvíle, kdy se to zlomí,“ pokračovala tiše. Tělo už to nevydrží. Cévy se znovu otevřou, teplá krev se vrátí do končetin — a člověk najednou cítí spalující horko. Tak silné, že se začne svlékat. Myslí si, že mu je teplo. Ale to už mozek ztrácí kontrolu.
Odborně se tomu říká „paradoxní svlékání“. Poslední klam, který tělo zahraje, než se vzdá. Lidé ho zažívají v horách, při nehodách, v opuštěných polích. Umírají s pocitem tepla, protože jim vlastní biologie lže, aby je udržela v iluzi klidu.
Když mi to dcera vysvětlovala, poslouchal jsem jako malé dítě. Fascinovaně, s respektem. A taky s tichým strachem. Protože jsem si uvědomil, že tělo, které nás chrání, nás umí zároveň zradit. A že všechno živé má v sobě tenhle podivný kontrast – lásku i smrt, teplo i chlad.
„To je vlastně krásné,“ řekla nakonec. „Že i v poslední chvíli tělo dělá, co může. Že se snaží, i když už ví, že to nestačí.“ Měla pravdu. Není to hrůza, je to poezie. Jen z jiného světa.
Seděli jsme pak dlouho mlčky. Měl jsem chuť jí říct, že tohle, tenhle její klid a nadhled, je důkaz, že z ní vyrostl člověk, který rozumí životu víc, než by měl v jejím věku. Ale nechal jsem to být. Některé věci se neříkají — jen se cítí.
Dnes, když jdu ven do zimy, už si nevzpomenu na mráz. Vzpomenu si na tu chvíli u stolu. Na to, jak dcera mluvila o smrti jako o procesu, který má řád. A já si uvědomil, že i zánik může být součástí krásy. Jen se na něj nesmí dívat s odporem, ale s respektem.
Tělo hoří, i když umírá zimou. A možná právě v tom je kus lidskosti — že i v poslední chvíli, kdy už nemáme sílu, se snažíme tvářit, že nám je teplo. ✶
Díky za každé srdíčko i komentář. Pomáháte tím, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu, ale našel další lidi, kterým může něco říct.
A pokud chcete pomoci i jinak než slovem, můžete třeba symbolicky poslat minimální částku přes „Podpořte autora“ – podpoříte tím moje další psaní.
Za to vám už teď s pokorou děkuji.
David