21/12/2025
💞💕....Děkuji živote, že jěště chvíli nemusím zcela dospět🙏🙏🙏🥰
Někdy si dám k snídani kyselé okurky a říkám si: smím tohle vlastně dělat?
Vždycky jsem přemýšlela, kdy se budu cítit dospělá. Většina mého dospělého života se nesla ve znamení toho, že jsem vůbec netušila, co dělám nebo co mě čeká. Někdy se rozhlédnu kolem sebe a nemohu uvěřit, že žiju ve vlastním domě a mám vlastní rodinu. Jsou dny, kdy se podívám na svého muže a vidím v koupelně kluka, který byl kdysi úplným cizincem a musel mě přesvědčovat, abych mu dala své telefonní číslo. Prožili jsme spolu horskou dráhu životních vzestupů a pádů, a přesto se občas zdá, že ho miluji znovu a poprvé. I po 22 letech si klademe otázky o našich dalších životních dobrodružstvích a váháme, zda se pustit do tohoto či onoho — aniž bychom měli jistotu, že víme správně.
Vždycky jsem se cítila trochu jako dítě vržené do světa dospělých, přestože mám čtyři vlastní děti. Každý rok se sama sebe ptám, jestli je to ten rok, kdy se budu cítit dospělá. Kdy se dostanu na další úroveň lidské zkušenosti?
Naopak svou maminku jsem vždy viděla jako hrdinku. Jako matriarchu. Jako někoho moudrého, pevného a pravdivého. Někoho, kdo měl odpovědi na všechno. Stačil jeden telefonát a měla jsem radu nebo odpověď na některou z palčivých životních otázek. Nikdy jsem se na svou mámu nedívala a neviděla v ní dívku, která se tímto životem prochází poprvé. Než jsem ji ztratila. Než umírala a řekla mi, že se bojí. Než nastaly poslední 48 hodin jejího bdělého života, kdy jsem ji viděla váhat nad dalším rozhodnutím, nejistou a chvějící se, přemýšlející, zda má v léčbě pokračovat, nebo ne. A přesto byla až do konce matkou. Pečlivě zvažovala, co je nejlepší pro její rodinu.
Tento týden mi došlo, že dnem, kdy dospějeme, je den, kdy ztratíme svou mámu. Pro některé lidi se to stane velmi brzy. Mému nevlastnímu otci byly teprve tři roky, když o maminku přišel. Byly mu tři roky, když dospěl. Jako dítě nezažil všepohlcující, bezpodmínečnou mateřskou lásku. To bezpečné místo. Ten druh lásky, do kterého se můžeš bez obav vrhnout a víš, že tam vždycky bude někdo, kdo tě zachytí. Během našich každovečerních večeří za posledních 20 měsíců měl můj nevlastní otec problém pochopit, že moje jedenácti- a třináctileté děti mi stále sedí na klíně u stolu a padesátkrát za večer ke mně přiběhnou, obejmou mě a zasypou polibky. On takové bezpečné místo neměl. Někteří lidé ho nikdy nezažijí. Nikdy. Narodí se dospělí.
V den, kdy jsem vdechla úplně poslední dech své matky, převzala jsem od ní pochodeň. Je řada na mně, abych vedla. Je řada na mně, abych byla matriarchou. Stále nemám všechny odpovědi, ale budu neúnavně pracovat, dokud je nenajdu. Možná už nemám bezpečné místo, do kterého bych se mohla bez obav vrhnout, ale mohu být tím místem pro své děti. Ta dívka je pryč. Na její místo vstoupila žena. Je pevná a pravdivá. Jsem to já.
Můj poslední portrét s mou mámou. 🤍
Text: Noelle Mirabella Photography
Celý velmi osobní proces doprovázení své maminky sdílela průběžně na svém Fb profilu.
Děkujeme za sdílení hloubky, křehkosti i síly těchto okamžiků…🙏🏻🤍
