Xenie Majznerová - vývojová psychologie dětí

14/04/2026

Rodičovství nekončí v 18 letech dítěte.

Držet si je budeme od narození až do konce. I déle, protože láska překonává smrt. Protože vztahy jsou navždy. ❤️

12/04/2026

Děti potřebují vědět, že jsou vítány takové, jaké jsou – bez toho, aby si to musely zasloužit. Když láska a přijetí závisí na jejich výkonu a chování, děti jsou ve stresu, o lásku neustále usilují a nemohou si odpočívat v naší péči. Bez odpočinku děti nemohou růst. Veškerý skutečný vývoj se odehrává jen za podmínky bezpečí našeho vztahu a bezpodmínečné lásky.

Tento citát, který vidíte na obrázku, je z kurzu Intensive 1, kurzu se základy teorie Neufelda, který zrovna připravujeme pro výuku v češtině. Paralelně plánujeme zahájit i tři výcviky: pro facilitátory kurzů Neufeld Institutu v češtině, pro poradce pro rodiče a pro poradce pro školy. Podzim bude skvělý! ❤️❤️❤️

11/04/2026

"Tohle je pro tebe, mami!"

Vraceli jsme se domů unaveni, ale naše 7letá dcerka odběhla a něco zkoumala v trávě, čímž celou naši pětičlennou výpravu zdržovala. Napětí rostlo. Manžel už byl netrpělivý, byla dost zima, měl na sobě nejmladší, která je nachlazená, a fakt spěchal domů...

Můj první impulz byl říct: "Co to tam děláš, proč zdržuješ? Je nám zima, jdeme!"

Ale jiná moje část mi řekla: "Proč nepočkat? Proč ji nenechat tu chvilku, aby dodělala to, co si naplánovala. Asi se raduje jaru. Má v ruce jarní kytky. Asi je to pro ni důležité."

Neposlechla jsem impulz. Dala jsem dítěti čas, o který si žádalo. Upřednostnila jsem její potřebu místo svého pohodlí.

Poslala jsem manžela s miminkem domů a pár minut (které pro unaveného rodiče znamenají věčnost) na dcerku počkala.

Když za mnou přiběhla, měla v ruce náramek: "Je to pro tebe, mami!", řekla a usmála se.

***

Čeho bych dosáhla, kdybych její dětské nadšení stopla a stála si na svém, že "musíme jít domu teď hned"?

Potrestala bych nápad udělat dárek nařizujícím tónem hlasu...

Jak by to prožívala ta malá dětská duše?

"Není teď čas na tu tvou lásku?"

Jak často trestáme, negujeme a odmítáme dobrý záměr dítěte, aniž bychom si toho všimli? Jaké je to pro dítě?

(Přiznání: Zdaleka nejsem ideální a dost často opravdu někam spěchám. Nechám tady tu fotku i jako připomínku pro sebe – nespěchat, naslouchat a dávat dětem prostor, když za mnou přichází. Odložit jiné starosti, protože je možné, že s tím, co ho trápí, za mnou přestanou chodit.)

10/04/2026

Měli bychom dát dětem dvě pozvání: k závislosti a nezávislosti. Musíme si ale pamatovat, že nezávislost se rodí z naplněné potřeby být závislý. Nezávislost je tedy plodem zrání, nikoliv výsledkem nácviku. Předčasný tlak k nezávislosti způsobuje jen přenesení závislosti na jiné předměty, lidi, technologie nebo látky. A to pro děti nechceme.

09/04/2026

Jak si hrát, když jsi unavená, vyčerpaná a hravost není nikde? Poslední pokus o hru skončil hádkou, protože děti odmítly přesypávat tu extra prospěšnou pro vývoj barevnou rýži?

Přitom Gordon Neufeld říká, že právě hra je nejlepší způsob disciplíny, aktivní druh odpočinku, který má úžasné terapeutické účinky...

Ale občas (ha! často!) to cítím jako další položku na dlouhém seznamu povinností a upřímně nevím, jak ten flow vyškrabat ze dna své unavené duše... A hra mě jako řešení ve vyhroceném okamžiku prostě nenapadne, protože hravost je pryč.

Ale mám kamarády, u kterých se zdá, že hra je způsobem existence v tomto světě. Hodně jim to závidím...

Kde a kdy se ztratila má vlastní hravost? Byla tam? Jak ji obnovit?

Co je to vlastně hra? Jak ji najít mezi hrnci, prádlem, školkou, školou, prací a hromadou povinností? Existují nějaké úkoly, které pomohou přepnout do stavu hravosti? Jaké podmínky pro hru potřebujeme a jak je vytvořit pro sebe samotné?

Zítra v 18:00 to všechno jdeme prozkoumat. ❤️ Nahráváme podcast a účast na nahrávání, včetně prostoru pro otázky, je otevřena pro odběratele našeho newsletteru. Napište mi a pošlu vám do SZ odkaz, jak se k odběru přihlásit a odkazy na nahrávání dostávat pravidelně. ❤️

Budu se na vás těšit.

A vy? Jak jste na tom? Kde hravost hledáte? Nebo jste ji zatím nenašli?

07/04/2026

Moderátor: A já jako rodič, měl bych zasáhnout hned? Jít do školy a pokusit se to vyřešit?

Odpověď Gordona Neufelda:

To je opravdu těžká otázka. Záleží na konkrétní situaci.

Mnoho škol dnes funguje skoro jako věznice. Když do toho vstoupíte a učitel neví, jak s tím pracovat, jakmile se o tom začne mluvit, může se to zhoršit. Šikana se totiž děje různými způsoby. Děje se přehlížením, děje se na chodbě, děje se tak i onak.

Ve vězení by to byla poslední věc, kterou byste udělali — dát najevo, že se něco děje. Takže je opravdu potřeba posoudit, s čím pracujete a jaké máte možnosti. Ale to hlavní je — než zasáhnete, ujistěte se, že je váš vztah s dítětem dost silný na to, aby ho chránil před tím, co se děje. To je to podstatné. To je poselsví, které chci předat. Různé věci mohou odpovědět na ty další otázky. Ale moje hlavní sdělení je: Čím silnější je vztah s vámi, tím přirozeněji ho můžete chránit.

***

Jedná se o překlad části o šikaně a o tom, zda ji rodiče mají hned jít řešit ve škole, z Hyde Parku Civilizace s Gordonem Neufeldem.

Ale raději si to pusťte celé. Dozvíte se třeba, proč vůbec některé školy porovnává s věznicí a jaké dynamiky můžeme pozorovat u dětí, když jsou orientovány na vrstevníky.

P.S. To dítě z předchozího příspěvku, kterému se děti posmívají, říkalo, že to dělají, jen když učitelka a asistentka nejsou blízko. A když jim o tom dítě vypráví, tak buď mu nevěří, nebo situaci zlehčují. 🤷🏻‍♀️

Šikanátor vyhledává a reaguje na zranitelnost oběti a „říct to dospělým“ může být snadno vnímáno jako projev zranitelnosti. Takže pokud učitelé nebudou schopni šikanu vyřešit hned, pozice šikanovaného dítěte se může zhoršit.

I proto „to záleží…“

07/04/2026

- Řekla jsem o šikaně učitelce, jak jsme měly doporučeno na hodinách prevence šikany, ale ta jen řekla, že se mám chovat jinak, aby se mi děti neposmívaly, abych jim nedávala k tomu důvod... A ať si to neberu vážně. A poslala mě k psychologovi, ať mi dá diagnózu. Se šikanou to nic neudělalo. Šikana pokračuje. Stále se mi posmívají. (14 let)

- Už jsem to nemohla snést, tu šikanu. Všichni mi říkali, ať na to prostě nereaguji. Ale bolelo to. Tak jsem řekla, že mě láká to otevřené okno. Takhle jsem se dostala do Bohnic. (13 let)

- Každý rok máme hodiny prevence šikany. Šikanu stejně máme, ale během toho "dne proti šikaně" se alespoň nemusíme učit, a to je fajn. (15 let)

Když děti z hřiště začínají mluvit o šikaně ve škole, cítím obrovskou marnost, protože nejlepší prevence šikany je jednoduchá (ale není snadná) – vztah mezi učitelem a žákem. Učitel, který to pochopí a zvládne používat v praxi, dokáže šikanu vyřešit, nebo se v jeho třídě prostě nebude vyskytovat.

Kvůli tomu, že ten vztah není snadné vytvořit a učitelé mají enormní zátěž a tlaky ze všech stran, máme se šikanou velké problémy.

Mnohem snazší je věřit, že šikana se dá vyřešit nácvikem nebo zásahem zvenčí. Snažíme se vycvičit děti, aby chránily jeden druhého, naučit je empatii, tvoříme systémy hlášení nebo dokonce zapojujeme policii...

A děti stále trpí, protože problém je jinde.

Ta dynamika, která vede k šikaně, je hodně silná a hluboká, je ukotvena v instinktu. A když se násobí orientací na vrstevníky a obrazovkami... Máme výbušnou směs.

Gordon Neufeld úžasně vysvětluje fenomén šikany v knize Držte si své děti, má kurz, který je přímo věnován šikaně, v Quebecu byla jeho teorie základem pro doporučení pro školní rady. Úžasně o implementaci teorie vývoje založené na vazbě ve škole mluví Eva de Gasztonyi, kolegyně Gordona Neufelda, v našem podcastu Pochopit lidi. Tamara Neufeld Strijack napsala knihu pro učitele...

Moc bych si přála, abychom je uslyšeli.

Řešení šikany je přímo u nás pod nosem.

06/04/2026

Každá rodina je jiná a pro různé lidi může pojem „patologická rodina“ znamenat něco jiného. Pokud rodina nemá peníze na jídlo a bydlení, je to něco jiného než když dochází k fyzickému týrání – pomoc tedy bude v obou případech vypadat jinak.

Pojďme se ale na situaci podívat z hlediska vývojové teorie na základě vazby Gordona Neufelda.

Největší potřebou dítěte je bezpečná vazba, která tvoří kontext pro další nezbytné potřeby: cítění emocí, odpočinek a hru. Pokud primární rodina nezvládá plnit tyto potřeby, bylo by dobré, kdyby dostala podporu, samozřejmě pokud ji bude chtít a akceptovat.

Pokud nelze podpořit primární rodinu v tom, aby vytvořila vhodné podmínky, jsou na řadě jiní dospělí – široká rodina, učitelé, trenéři, sousedi (v kritických situacích pěstouni nebo adoptivní rodiče) atd.

Pracujeme tady s předpokladem a „zlatým standardem“, že dospělí lidé jsou zralejší než děti, a proto lépe naplní dětské potřeby.

Skutečné osamostatnění neznamená odpoutat se od rodičů a připoutat se k vrstevníkům. Skutečné osamostatnění je stát se sám sebou a zároveň patřit do společnosti, být schopný mít vlastní názor, ale brát v úvahu i ostatní, schopný být v kontaktu se svými emocemi, nikoli je potlačovat nebo se řídit impulzem. Je to plod zrání, který dostaneme, když vytvoříme pro dítě ty správné podmínky.

Závislost na lidech, kteří nedokážou naplnit potřeby dítěte, neumožňuje dítěti dozrát, a tedy neumožňuje se osamostatnit. Bude se muset přizpůsobovat kolektivu, nebude mít prostor pro zkoumání sebe, pro cítění svých emocí. I proto máme ve společnosti epidemii nezralosti – polarizaci, nedostatek empatie, černobílé myšlení atd.

Tyto potřeby – bezpečná vazba, cítění emocí, odpočinek od práce na vazbě a hra – těžko uspokojí vrstevníci. Je pravda, a viděla jsem takové případy, kdy vrstevníci dítěti pomohli, ale je to velká loterie.

Pokud se dítě dostane ke zralejším vrstevníkům, kteří měli podmínky k vývoji ve svých vlastních rodinách, může to dítě zachránit. Pokud se dostane k nezralým, šance na dozrání je hodně malá.

Naplňování potřeb dítěte je náročné i pro dospělé. Klade to obrovské nároky i na to zralejší dítě, které začíná v podstatě plnit roli náhradního rodiče pro dítě z „patologické“ rodiny v naplňování jeho potřeb.

Teorie nám tady dává zlatý standard, optimální variantu. Odchylky lze v reálném životě kompenzovat, když víme, co dítě opravdu potřebuje a co mu chybí.

Takže ano, vrstevníci mohou dítě v některých případech zachránit. Ne, není to ani optimální, ani žádoucí. Za tvorbu podmínek pro vývoj dětí jsme odpovědní my – rodiče, prarodiče, pěstouni, učitelé a další dospělí, kteří o děti pečují.

05/04/2026

Bohužel u Jaroslav Vídeňský v původním příspěvku nemůžu komentovat, takže bych ráda debatu trochu rozpoutala tady.

Gordon Neufeld není jen autor knihy s názvem, který mnohé triggeruje, je i vědec, který formuloval teorii vývoje, která se zakládá na vazbě. Taková jednotná teorie mi kdysi chyběla, když jsem studovala psychologii. Právě tahle teorie leží pod knihou a pod veškerou prací, kterou Gordon Neufeld dělá.

O modelu lidského vývoje založeném na vazbě Gordon Neufeld hezky mluví v našem podcastu:

Tady v ČJ: https://open.spotify.com/episode/2G1tr8WVAFDP1OxvcxAUOM

Tady v AJ: https://open.spotify.com/episode/4ykd2OFBAHYuYwd5hvbGeb

Knihu Držte si své děti můžeme vnímat jako konkrétní příklad aplikace této teorie.

Nikde netvrdí, že se děti nemají osamostatnit. Jeho pointou je, že bezpečí vazby s rodiči je dělohou pro psychický vývoj. Jedním z cílů psychického vývoje je schopnost samostatného fungování.

Gordon Neufeld všude mluví o tom, že máme dávat dětem dvě pozvání: k závislosti a k nezávislosti.

Nasycení potřeby závislosti dává dětem prostor růst, protože přestávají být zaneprázdněné vyhledáváním a udržením vazby.

Cílem dospívání není přeorientovat se na vrstevníky, ale stát se samostatnou bytostí, schopnou nezávislého fungování, která nebude ztrácet sebe v davu, udrží svá přesvědčení a morální zásady, i když všichni okolo budou proti, bude schopna fungovat ve společnosti bez ztráty sebe sama.

Odpoutání se od dospělých a připoutání se ke kolektivu vrstevníků u dospívajících, které pozorovali a popisovali vývojoví psychologové, je v naší společnosti běžný jev, a proto se dá snadno splést s tím, co je přirozené a prospěšné pro vývoj.

Znáte otázku, kterou alespoň jednou položil dítěti snad každý rodič: „Když tvůj kamarád skočí z okna, skočíš také?“? Hezky znázorňuje problém orientace na vrstevníky. Hodně dospělých není schopno udržet svá přesvědčení, když na ně tlačí skupina. Vidíme to všude. V pracovních kolektivech, ve školách, v politice.

Skutečná samostatnost není totiž o závislosti na jiném okruhu osob, i když jsou s námi stejného věku. :)

O tom, co s rodinami, kde rodiče nejsou ideální, a zda orientace na vrstevníky může být poslední záchranou pro některé děti, napíšu zítra. (I na to nám teorie dává odpověď.)

A zrovna připravuji text o teorii vývoje na základě vazby Gordona Neufelda, který pak nasdílím na svůj profil.

04/04/2026

Kdo se dnes díval na Gordona Neufelda v Hyde Parku? Co se vám líbilo nejvíc? Máte nějaké otázky? Ráda odpovím v komentářích. Případně, kdybyste chtěli nějaké Q&A v Zoom, stačí říct. ;)

31/03/2026

Gordon Neufeld v Hyde Park Civilizace! Save the date! :)

„Držte si své děti!“ Nejdůležitější poselství vývojového psychologa Gordona Neufelda.

Víc v sobotu večer v Hyde Park Civilizace od 20:05 na ČT24.

28/03/2026

Obsah, který konzumují děti, se v posledních desetiletích hodně změnil. Pohádky byly kdysi pomalejší a v jemnějších barvách. Dnešní pohádky jsou jiné – jasnější barvy, rychlejší střih, každý okamžik se něco děje. Hezky je to vidět, když ty pohádky dáme vedle sebe.

Vše je schválně navrženo tak, aby pohádky vyvolávaly závislost. Pozornost dnes znamená peníze. Čím víc pohádka udrží pozornost dítěte, čím větší závislost vyvolá, tím víc jejich tvůrci vydělají. Nejdřív na sledovanosti, později prodejem merche.

Děti mezitím ztrácejí schopnost koukat na delší a pomalejší pohádky. Pauza, ticho, klid – přestávají děti bavit, protože potřebují neustálou stimulaci.

Stejně tak se změnil způsob, jakým děti obsah konzumují. Když jsme byli malí, koukali jsme na pohádky v televizi. Jeden díl v neděli ráno – a na další jsem musela čekat celý týden. Pohádky měly začátek a konec. Teď se na ně dá dívat kdykoliv v neomezeném množství. Klidně dokola.

To všechno překáží dětem odpočívat a vyjadřovat emoce ve hře, protože růst předpokládá klid a pohyb emocí zevnitř ven a na to vůbec není prostor, když je mozek neustále stimulován.

Dobrá zpráva je, že obsah můžeme moderovat a vědomě volit to, co dětem bude pomáhat, nikoli škodit.



Ukázky:
Disney – The Little Mermaid (1989)

Inspirace:
Použito pro účely komentáře a srovnání.