16/11/2025
Přesluhuju, no a co?
38. díl - Jak jsem chtěl linecký a dostal nevěstu
Zabydlet se v místě, kde se ti opravdu nelíbí, je jako chodit na rehabilitaci do boxerské školy. Vypadá to jako dobrý nápad, ale na konci máš stejně rozbitý ksicht. Dodnes nechápu, koho napadlo nacpat barák plný lidí na vozíku na úplný konec sídliště – a ještě do ďolíku, kde i vítr rezignuje. Jediné vysvětlení asi je, že nás chtěli zocelit. Potřebuješ k doktorovi, na úřad nebo jen pro chleba? Sníh, vítr, déšť? Gratuluju, právě jsi postoupil do dalšího levelu přežívání. Jen bez odměny.
S Klárkou jsme byli konečně sami — ve vlastním. Ten pocit svobody byl skoro hmatatelný. Náš bo**el byl jen náš a nikdo u toho nepronášel uštěpačné poznámky, které umí člověku sebrat chuť žít i ve sterilním prostředí. Byt byl malý, ale náš. A mně to stačilo k pocitu, že jsme si omylem pronajali vlastní galaxii.
Začali jsme si ho postupně zvelebovat, jak jen to naše skromné úspory dovolily. Nebylo to nic velkolepého, ale ten proces dělal dobře — bylo to poprvé, co jsme věci nelepili proto, že „musíme“, ale protože „chceme“. A najednou jsme mohli plánovat život, který se netočil kolem cizích očekávání, ale kolem nás dvou.
Do toho jsem měl práci z domova a naskytla se mi neuvěřitelná možnost studovat vysokou. Metropolitní univerzita spustila program „Škola bez bariér“ a během pár měsíců udělala pro studenty s postižením víc než všechno státní vysoké školství od listopadu ’89. Stačil jeden pohovor a já byl přijat na veřejnou správu. Ve srovnání s Pedagogickou fakultou to bylo jako emigrace z doby temna do světa, kde „postižení“ nejsou nálepka, ale jen písmenka, která nikdo zbytečně nezdůrazňuje.
A pak přišly benefity, o kterých jsem si dřív myslel, že existují jen v letácích: stipendium, notebook, diktafon, hromádka knih před každým semestrem, všechno dostupné, bezbariérové, připravené. Poprvé v životě jsem se mohl opravdu soustředit jen na studium. A v kombinaci s novým bytem a Klárkou po boku to bylo tak absurdně krásné, že jsem si připadal jako ti lidé v reklamách, co se smějí jen proto, že drží hrnek s čajem.
A možná právě proto jsme na chvíli skoro zapomněli, jak příšerný ten Čerňák vlastně je. Jenže on si na sebe vždycky nějak vzpomene. Naštěstí jsme na něj s Klárkou jezdili zapomínat na Hůrku. Tam jsme pořád měli tréninky Electric Wheelchair Hockey, spoustu přátel — a Klárka celou rodinu. V září nastoupila do maturitního ročníku a začali jsme řešit, co dál. Byli jsme spolu už čtyři roky, bydleli jsme spolu, plánovali jsme budoucnost… a tak se nenápadně začaly vynořovat myšlenky na svatbu.
Jenže zásnuby ve filmech probíhají v kulisách, kde se i příroda dojímá. My jsme to měli, jak jinak, trochu po našem. Představ si, že jedeš k tchýni na pečení vánočního cukroví — idylka, kterou by ti záviděla i reklama na perníčky. Atmosféra je uvolněná, padne řeč na budoucnost a ty jen tak mezi řečí utrousíš, že o svatbě fakt uvažujete. Chvilku si z toho děláte legraci… až tchýně najednou vstane, na nic nečeká a pošle tě do obchodu pro květinu.
A ty vyrazíš. Na svém bujném oři, tedy elektrickém vozíku, s pocitem, že když tu kytku nepřivezeš, přijde drak a sežere ti princeznu i linecký. V supermarketu schvátíš dvě nejkrásnější kytice, které tam zrovna přežily. A pak zpátky — do páčky tlačíš, jak kdybys zatínal ostruhy koni, aby skočil Velký Taxis s lehkostí Železníka.
Dojedeš domů a najdeš svou vyvolenou i tchýni celé zaprášené od mouky, jak matlají linecká kolečka, jako by šlo o důkazní materiál. A v tom návalu adrenalinu z tebe vypadne cosi, co velmi vzdáleně připomíná žádost o ruku — improvizace, kterou jsi spáchal během sprintu mezi regálem s květinami a pečivem.
A pak jedeš zpátky na Čerňák jako nejšťastnější chlap na světě. Získal jsi ruku své milované. A místo půl království sis odvážíš krabici lineckého a dvoje povlečení. Jenže než jsme stihli vůbec pochopit, že jsme zasnoubení, začalo se dít něco, co jsme ani v nejdivočejších plánech neměli. A tentokrát to nebyl problém z Čerňáku.
Tentokrát to přišlo s ocasem, packama a pohledem, který převrací životy naruby… k lepšímu.
