Michal Prager - sebeobhájce

Michal Prager - sebeobhájce Sebeobhájce, blogger, příležitostný vypravěč a sit-down komik

Každá hodina pomoci navíc pro mě znamená víc důstojnosti — možnost najíst se, napít se, použít toaletu. Každá hodina je ...
05/05/2026

Každá hodina pomoci navíc pro mě znamená víc důstojnosti — možnost najíst se, napít se, použít toaletu. Každá hodina je krok ke svobodě. Dvakrát více hodin pro mě znamená zásadní rozdíl mezi přežíváním a skutečným životem.

POŽADUJEME zahájení debaty nad systémovými změnami v oblasti příspěvků na péči a podpory lidí s postižením. Na výsledky není možné čekat několik dalších let, situace je nadále neudržitelná.

Přesluhuju, no a co?49. díl - Jak jsem se chtěl stát tátouBýt tátou. Předávat svou lásku dál. Něco, po čem jsem toužil u...
03/05/2026

Přesluhuju, no a co?
49. díl - Jak jsem se chtěl stát tátou
Být tátou. Předávat svou lásku dál. Něco, po čem jsem toužil už od puberty.
V mladické nerozvážnosti jsem chtěl devět dětí. Pak jsem se ale zbláznil do Zeměplochy a o jedno dítě jsem slevil. Fanoušci téhle fantasy série vědí, že osmý syn osmého syna se stane mágem. A někde ta série začít musí, ne?
S Klárkou jsme se dlouho a usilovně snažili. Dokonce jsme podstoupili i pokus o umělé oplodnění. A to se neobešlo bez jisté dávky ableismu.
První vyšetření u doktora, zda jsem vůbec „schopný muž“, bylo přímo tristní.
Na doporučení jsme zamířili k Apolináři. Tam jsem vyprodukoval a odevzdal produkt svého mužství a za pár dní jsme si šli pro výsledek.
V ordinaci na nás čekal postarší pan doktor. Přivítal nás bodrým úsměvem a jal se mi zvěstovat, jak to se mnou je.
„No, pane Prager, výsledky nejsou moc dobré.“
První patro pomyslné dřevěné pyramidy se pode mnou sesunulo.
„Počet spermií ani jejich pohyblivost není nic moc.“
Pád o další patro níž.
„Ale víte co? Všechno zlé je pro něco dobré.“
Záblesk naděje?
„Podívejte se na sebe. Jak byste se chtěl postarat o dítě? Vždyť se nedokážete postarat ani sám o sebe.“
Bum. Prásk. Proletěl jsem všemi patry až na úplné dno.
A pak už neřekl nic.
A já taky ne.
Mlčky jsme se vytratili z ordinace, ve které dál svítil – jako slunce nad vyprahlou pustinou bez známek života – onen všemocný a vševědoucí lékař.
S Klárou jsme šli pomalu přes Nuselský most směrem na Vyšehrad. Slunce svítilo, vlahý větřík si pohrával se vzduchem, ale ve mně bylo prázdno. Jen beznaděj.
„Měli bychom se asi rozvést,“ vyšlo ze mě po nekonečném, svíravém tichu.
„Najdeš si někoho zdravého, kdo ti bude schopný dát dítě.“
Ta věta se ze mě drala ven jako suchý písek. Škrábala. A nešla zastavit.
Láska má mnoho podob. A někdy umí i pěkně bolet.
Třeba jako facka, kterou jsem od své ženy hned dostal. Nikdy jsem nedostal lepší.
„Tak si s tím asi nějak poradíme, ne?“ dodala bojovně.
Nakonec jsme dostali tip na kliniku, kde měli zkušenosti i s lidmi na vozíku.
„No… na to, že jste na vozíku, nejsou ty výsledky vůbec špatné. S tím si poradíme,“ řekl lékař, který sice neměl bodrý úsměv, ale empatie a profesionality měl na rozdávání.
Celé to tam bylo vlastně dost vtipné. Nebo jsme to tak aspoň potřebovali vidět.
Třeba místnost, kde pánové odebírali své vzorky, nebyla bezbariérová. Klinika ale stála u lesa, takže jsme odběr řešili mezi stromy a skákajícími veverkami.
Přísahal bych, že po jednom takovém odběru na mě jedna spiklenecky mrkla.
Bylo to období, kdy jsme se s Klárou museli opravdu držet navzájem nad vodou.
Nakonec se ukázalo, že větší problém je u Kláry, a musela podstoupit řadu nepříjemných zákroků. Injekčně si aplikovala hormony a emoce lítaly všemi směry.
„Já vím, že se chovám jako kráva, ale prostě si nemůžu pomoct,“ říkala jednou se slzami v očích.
Bylo mi nesmírně líto, že jí nemůžu pomoct víc. Mohl jsem tam jen být. Držet ji za ruku.
Být ženou je těžké.
Stačilo pár injekcí a jeden pohled do jejích očí, aby mi došlo, jak směšná je naše mužská hra na pány tvorstva.
Nakonec jsme ve snahách neuspěli.
V tu chvíli jsem nesměle nadhodil to, co už nějakou dobu viselo ve vzduchu.
„Adopce?“
„Tak jo,“ pípla se slzami v očích Klára. „Promiň, že jsem to nezvládla.“
A to „promiň“ řekla ona mně.
Naštěstí moje láska neumí dávat facky.
„Ty jsi ale taky pitomá, viď?“ řekl jsem rádoby přísně a setřel jí slzy z tváře.
A tak jsme měli před sebou stejný cíl, ale nové hřiště. A že to bude zase boj? O tom jsme nepochybovali.

Přesluhuju, no a co?48. díl - Jak jsem se pomátl a ono z toho něco vznikloMůžeš dostat práci, která vypadá jako splněný ...
19/04/2026

Přesluhuju, no a co?
48. díl - Jak jsem se pomátl a ono z toho něco vzniklo

Můžeš dostat práci, která vypadá jako splněný sen. Spojíš v ní všechno, co máš rád – psy, lidi a pocit, že to celé dává smysl.

Jenže pak přijde realita. Ne ta velká dramatická, spíš takové drobné trhliny. Nejprve si jich skoro nevšimneš. Řekneš si, že každá organizace má své limity. Že to tak prostě chodí.

Jenže ty trhliny se začnou rozšiřovat.
Zjistíš, že způsob, jakým se věci dělají, ti vlastně není blízký. Že hodnoty, na kterých stojí organizace, nejsou úplně ty tvoje. A že to není jen o jedné věci, ale o celkovém nastavení.

A pak přijde ten moment, kdy si uvědomíš, že v tom nejsi sám.
Že podobné otázky si kladou i další lidé kolem tebe.
Najednou už to není jen osobní dilema. Je to tichá shoda.

A v takové chvíli se může stát zvláštní věc. Organizace nepřijde o jednoho nespokojeného člověka. Přijde o několik lidí, kteří byli schopní, zapálení… a už nechtěli dělat kompromisy tam, kde pro ně byly zásadní.

A co teď?
Můžeš odejít a zkusit štěstí jinde.
Nebo si položit mnohem nepříjemnější otázku:
Co kdybychom to zkusili udělat po svém?
Najít někoho, kdo už ví, jak funguje nezisk. Kdo si tím prošel. Kdo ví, že ideály jsou fajn, ale tabulky v Excelu jsou ještě o něco důležitější.

A tak za mnou přišli.
V čele s mou ženou.
A upřímně – zkuste doma říct „ne“ ženě, která má jasnou vizi a ještě u toho vypadá, že to myslí vážně.

No… nešlo to.

A tak se jednoho večera v jednom bytě na Čerňáku sešla parta lidí, které spojovala jednoduchá, ale nebezpečná myšlenka:
dělat výcvik asistenčních psů jinak.

Bez kotců.
Bez kompromisů.
Pro lidi, kterým to může změnit život, ne jen vyplnit kolonku ve výroční zprávě.

Seděli jsme tam na zemi, na gauči, někdo na parapetu. Neměli jsme kancelář, rozpočet ani plán B.
Měli jsme jen nadšení. A trochu drzosti.
Míša rozuměla psům tak, že jí rozuměli zpátky.
Klára uměla psát granty a mluvit s lidmi, aniž by u toho člověk chtěl utéct oknem.
Já měl know-how a pocit, že vím, do čeho jdu.
A pak tu byla Vendy. Ta měla energii asi na tři elektrárny a nulovou ochotu brzdit.
Což se ukázalo jako ideální kombinace.

Plán byl vlastně jednoduchý.
Dělat kvalitní výcvik, který nebude kopírovat šablony, ale vycházet z konkrétního člověka. Z jeho života. Z jeho limitů i možností.

A někde mezi tím vším jsem si nesl ještě jednu věc z Finska.
Myšlenku, že práce lidí s postižením nemá být alibi. Má mít smysl.

Protože tady mě tehdy vytáčelo něco jiného.
Existoval zvláštní svět firem, které „zaměstnávaly“.
Vytvářely pracovní místa… pro pracovní místa. Braly dotace, rozdávaly minimální mzdu a pocit, že vlastně nic nemusíš.

Pamatuju si jednu legendární práci. Dostal jsi domů DVD ze stavby a zapisoval jsi do tabulky, kdo zrovna drží lopatu.
Seděl jsi doma, koukal na cizí život a předstíral, že pracuješ.
Společenský přínos nula. Sebeúcta mínus něco.

Po promoci na Metropolitní univerzitě jsem byl ještě plný ideálů.
Říkám spolužačce: „To je skvělý, ne? Konečně máme vzdělání. Nějakou hodnotu na trhu práce.“
Podívala se na mě, jako bych právě objevil Ameriku.
„A proč bych měla hledat práci, když tady dostávám peníze za nic?“

Ticho.

„Protože… nevím… třeba chceš něco dokázat?“ zkusil jsem.
„A jak bych to dělala s asistencí? Jak bych tam jezdila?“ vrátila mi to.

A měla pravdu. Nepříjemně přesnou.

Jenže já ve Finsku viděl něco jiného. Viděl jsem lidi s těžkým postižením, kteří pracovali. Ne symbolicky. Opravdu. A jejich práce měla smysl.
A tak jsem si řekl, že tohle chci.
Organizaci, kde si člověk večer u piva může říct: „Hele, dneska jsem něco udělal.“
A ne: „Dneska jsem taky přežil.“

Tak jsme to tam na tom Čerňáku vymysleli.
A pak přišla nejtěžší část každého projektu: název.
Hráli jsme si se slovy, skládali, kombinovali. Hlavně aby tam byl PES. Bez psa to prostě nejde.
Kolem desáté večer padl pracovní název Pestrost.
Klára se zvedla, podívala se na nás a prohlásila:
„Vážená pestrá společnosti, já už fakt nemůžu. Jdu spát.“

A bylo hotovo.
Pestrá společnost.

Někdy vznikají velké věci z únavy.
A protože jsme byli mladí, nadšení a evidentně trochu mimo, rozhodli jsme se to oslavit po svém.
Pořídit si štěně.
Moje asistenční fenka Laura už na tom tehdy nebyla dobře a my jsme byli do psů zamilovaní až po uši.
A tak přišel Jeff.
Hnědobílá kulička border kolie. Roztomilost sama.

Asi deset vteřin.
Pak se rozběhl, proletěl bytem a vyrval sifon u dřezu.
Laura se na nás podívala.
Ten pohled měl v sobě všechno.
Únavu, rezignaci… a tichou otázku:
„To myslíte vážně?“

A já…

já jsem si poprvé řekl, že to možná nebude tak jednoduché, jak jsme si na tom Čerňáku mysleli.

A takhle my si tu žijeme.
17/04/2026

A takhle my si tu žijeme.

12/04/2026

Nejlepší a nejhorší vynález všech dob z hlediska vozíčkářů?

11/04/2026

Moje první stand-up (nebo spíš sit-down) vystoupení plný nekorektního humoru na téma postižení.

Díky za pozvání

Co bude dál? To je hodně i na nás. Pomozte nám dát budoucnost: https://bezasistencenenizivot.cz/Podepisujte, sdílejte a ...
30/03/2026

Co bude dál? To je hodně i na nás. Pomozte nám dát budoucnost: https://bezasistencenenizivot.cz/

Podepisujte, sdílejte a tlačte s námi na změnu systému! ✍️🙏🫵

Seznam Zprávy se v analýze Petra Juny věnuje dopadům nefunkčního systému podpory na životy lidí s nejtěžším postižením a jejich pečujících.
Čtěte a sdílejte👉https://share.google/qWHuZ5YF3VkGguVkh
Erik Čipera: „Ať už se člověk s těžkým postižením rozhodne zůstat v prostředí svých nejbližších, nebo se vydá na cestu osamostatnění, ve stávajícím systému se dostává do neřešitelných problémů.“
Jana Duarte PAQ Research: „U špatného duševního stavu lidí s těžkým postižením není problém v tom, že je člověk na vozíku nebo upoután na lůžko, ale v tom, že mu systém neumožňuje žít důstojně,“ vysvětluje. „To znamená, že kdyby všichni lidé s těžkým postižením měli své potřeby zajištěné, lze odhadovat, že by mohli mít srovnatelnou psychickou kondici jako obecná populace.“

Přesluhuju, no a co?47. díl - Jak jsem přišel o kus dušeS duší je to jako s kmenem stromu. Čím jste starší, tím je mohut...
29/03/2026

Přesluhuju, no a co?
47. díl - Jak jsem přišel o kus duše

S duší je to jako s kmenem stromu. Čím jste starší, tím je mohutnější, přibývají vrstvy a vyrůstají větve. Kdyby se dala zhmotnit a rozříznout, našli byste letokruhy a mohli určit, jak je stará a čím si za ta léta prošla. Každá duše má ale také své kořeny. To jsou ta nejsilnější pouta, na nichž stojí a z nichž čerpá sílu pro další růst. Kořeny může tvořit rodina, Bůh, přátelé. Jsou to pouta, která, když se přetrhnou, strom sice poroste dál, ale už to nikdy nebude ten samý strom.

Byl květen a jako každý všední den jsem jel do práce na Vyšehrad. Koordinoval jsem asistence pro naše klienty a plánoval další týden. Do kanceláře se draly teplé sluneční paprsky. Po pár hodinách u počítače jsem si potřeboval dát pauzu. Jako obvykle jsem v budově Na Topolce vyjel do prosklené spojovací chodby a kochal se pohledem na sluncem zalitou Prahu. Bylo odtud krásně vidět na zelenou střechu vodárny v Podolí až na Barrandov, kde se líně šinula auta v koloně.

V tom mi zazvonil mobil. Volal Matěj, asistent Kuřete (Radka), který nám občas pomáhal na florbale.
„Michale…“ hrobové ticho. „Radek umřel.“
Můj mozek vůbec nebyl schopný zareagovat.
„Hele, nedělej si p***l! To je dost blbá sranda. To není možný, vždyť jsem s ním včera mluvil,“ drmolil jsem páté přes deváté. Jen aby nebylo ticho.
Jenže odpovědí bylo ticho. Těžké, dusivé ticho.
„Je mi to moc líto,“ ozvalo se tiše na druhé straně.

Něco prasklo. Hluboko uvnitř něco ruplo. Můj svět se najednou rozpadl.

Pamatuju si už jen, že jsem se v kanceláři omluvil, že musím ven. Dál nic. Jak dlouho jsem seděl v parku, kdo mě našel, jak jsem se dostal domů. Nic.

Kuře nebyl jen můj nejvíc nejlepší kamarád. Byl mou součástí. Nedílnou součástí. Od páté třídy jsme spolu byli prakticky pořád. Koukali jsme spolu holkám pod sukně. Prožívali první lásky. Zvraceli po prvních cigaretách. Vyspávali první kocoviny. Stěhovali se do prvních bytů. Založili sportovní klub. Rozuměli si beze slov. Věděli jsme na sebe to nejhorší, a přesto jsme zůstali spolu. Znali jsme dokonale bílé i černé vlky v nás.

Podle doktorů jsme se ani jeden neměli dožít pětadvaceti let. Oba jsme přesluhovali. On jen o pár let méně. Nebýt našeho postižení, asi bychom se nikdy nepoznali. Děkuju Bohu, že naše osudy spojil. Děkuju za každou minutu s ním. Děkuju, že ho nenechal trpět.

Kuře bydlel poslední tři roky u mámy ve Vršovicích. Šel venčit psa, ale domů už se vrátil jen pes. Máma ho našla na zemi vedle vozíku bez života. Selhalo mu srdce. Srdce, které měl v hrudníku obráceně, ale přesto bylo na správném místě.

Je zvláštní, jak se z některých kamarádů stanou už jen termíny v kalendáři pohřbů. Za života si na sebe čas neuděláme, ale poslední sbohem si říct přijdeme. Nemám pohřby rád. Radkova máma mě poprosila, abych na pohřbu něco řekl, protože jsem ho znal nejlépe. To byla pravda. Nemohl jsem říct ne. Zároveň to byla jedna z nejtěžších věcí, které jsem kdy dělal. Projev jsem si napsal a četl ho, protože jinak bych to nedal. Nevím už přesně, co v něm bylo, ale určitě jsem mluvil o jeho velkém srdci.

Kuře, když se zamiloval, bylo to vždycky silné. V obřadní síni sedělo několik jeho bývalých lásek. Možná ani ony samy netušily, jak moc je miloval. Možná jsme to věděli jen my dva. Musel jsem jim to říct. Musel jsem jim to říct, jak moc byly milované touhle čistou duší. Jeho srdce bylo obráceně, ale milovalo naprosto správně.

Teď jsem bez Kuřete zhruba stejně dlouho, jako jsem byl s ním. A nějak cítím, že je tady pořád se mnou. Že kus jeho žije někde ve mně. Psát tyhle řádky je pro mě extrémně těžké. Ale je pro mě důležité, aby vznikly. Mám pocit, že díky nim tady jeho stopa zůstane.

Děkuju, že jsem tu krátkou chvíli s Tebou mohl být.
Děkuju, že jsi ve mně nechal kus sebe.
Děkuju, že mi držíš místo na střídačce.

Nezlobím se, že jsi mě tady nechal. Jen je to bez Tebe do p***le těžký.
V kmeni zůstal suk a ten už nezmizí.

„Radek Foukal pod sukně holkám koukal.“
— autor Vladimír Chilčenko (třídní učitel)

Dnes mám pro vás místo dalšího dílu prosbu. S Žít po svém jsme udělali kvalitativní průzkum o životní situaci lidí s pos...
22/03/2026

Dnes mám pro vás místo dalšího dílu prosbu. S Žít po svém jsme udělali kvalitativní průzkum o životní situaci lidí s postižením, kteří jsou odkázáni na osobní asistenci. Tento průzkum zveřejníme na úterní online tiskové konferenci. Sebrali jsme opravdu těžké zkušenosti o tom, jaké strategie musí mnozí z nás volit, aby byli schopni fungovat ve své komunitě. Dík patří všem respondentům, kteří se nebáli sdílet opravdu intimní věci. Pro mě jako tazatele to bylo místy velmi náročné. Mísila se ve mě frustrace a vztek. Vztek na to, že jako společnost 21. století a země s téměř 11 miliony lidí, nejsme schopni doručit odpovídající služby zhruba 15 tisícům lidí, kteří se pomoci druhých nedostanou na toaletu, nenají se, nenapijí, prostě nic.

Takže má dnešní prosba směřuje na vás všechny. Naše kamarády, rodiny, přátele, kolegy, sousedy, spoluobčany. Pomozte nám dát politikům jasný vzkaz, že jste v tom s námi. Že vám nejsme lhostejní. Že nechceme nic jiného než dodržovat naše lidská práva. Stačí málo. Podepište naši petici www.bezasistencenenizivot.cz

Sdílejte a šiřte ji mezi své kontakty. Dejte nám sílu 🙏🏻

Bez asistence není život. A teď pro to máme data.
Zveme vás na online tiskovou konferenci, kde představíme výzkumnou zprávu📊 Strategie přežití
Jak dnes v Česku přežívají lidé, kteří nemají dostatek osobní asistence?
A co to vypovídá o systému, který je má podporovat?

📅 24. 3. 2026
🕙 10:00
💻 online - meet.google.com/cje-gprm-xwa

👉 Na základě výzkumu zároveň spouštíme výzvu k okamžitému řešení a petici:
www.bezasistencenenizivot.cz⁠�
Přijďte si poslechnout fakta, která se nedají přehlížet.

Přesluhuju, no a co?38. díl - Jak jsem chtěl linecký a dostal nevěstuZabydlet se v místě, kde se ti opravdu nelíbí, je j...
16/11/2025

Přesluhuju, no a co?
38. díl - Jak jsem chtěl linecký a dostal nevěstu

Zabydlet se v místě, kde se ti opravdu nelíbí, je jako chodit na rehabilitaci do boxerské školy. Vypadá to jako dobrý nápad, ale na konci máš stejně rozbitý ksicht. Dodnes nechápu, koho napadlo nacpat barák plný lidí na vozíku na úplný konec sídliště – a ještě do ďolíku, kde i vítr rezignuje. Jediné vysvětlení asi je, že nás chtěli zocelit. Potřebuješ k doktorovi, na úřad nebo jen pro chleba? Sníh, vítr, déšť? Gratuluju, právě jsi postoupil do dalšího levelu přežívání. Jen bez odměny.

S Klárkou jsme byli konečně sami — ve vlastním. Ten pocit svobody byl skoro hmatatelný. Náš bo**el byl jen náš a nikdo u toho nepronášel uštěpačné poznámky, které umí člověku sebrat chuť žít i ve sterilním prostředí. Byt byl malý, ale náš. A mně to stačilo k pocitu, že jsme si omylem pronajali vlastní galaxii.

Začali jsme si ho postupně zvelebovat, jak jen to naše skromné úspory dovolily. Nebylo to nic velkolepého, ale ten proces dělal dobře — bylo to poprvé, co jsme věci nelepili proto, že „musíme“, ale protože „chceme“. A najednou jsme mohli plánovat život, který se netočil kolem cizích očekávání, ale kolem nás dvou.

Do toho jsem měl práci z domova a naskytla se mi neuvěřitelná možnost studovat vysokou. Metropolitní univerzita spustila program „Škola bez bariér“ a během pár měsíců udělala pro studenty s postižením víc než všechno státní vysoké školství od listopadu ’89. Stačil jeden pohovor a já byl přijat na veřejnou správu. Ve srovnání s Pedagogickou fakultou to bylo jako emigrace z doby temna do světa, kde „postižení“ nejsou nálepka, ale jen písmenka, která nikdo zbytečně nezdůrazňuje.

A pak přišly benefity, o kterých jsem si dřív myslel, že existují jen v letácích: stipendium, notebook, diktafon, hromádka knih před každým semestrem, všechno dostupné, bezbariérové, připravené. Poprvé v životě jsem se mohl opravdu soustředit jen na studium. A v kombinaci s novým bytem a Klárkou po boku to bylo tak absurdně krásné, že jsem si připadal jako ti lidé v reklamách, co se smějí jen proto, že drží hrnek s čajem.

A možná právě proto jsme na chvíli skoro zapomněli, jak příšerný ten Čerňák vlastně je. Jenže on si na sebe vždycky nějak vzpomene. Naštěstí jsme na něj s Klárkou jezdili zapomínat na Hůrku. Tam jsme pořád měli tréninky Electric Wheelchair Hockey, spoustu přátel — a Klárka celou rodinu. V září nastoupila do maturitního ročníku a začali jsme řešit, co dál. Byli jsme spolu už čtyři roky, bydleli jsme spolu, plánovali jsme budoucnost… a tak se nenápadně začaly vynořovat myšlenky na svatbu.

Jenže zásnuby ve filmech probíhají v kulisách, kde se i příroda dojímá. My jsme to měli, jak jinak, trochu po našem. Představ si, že jedeš k tchýni na pečení vánočního cukroví — idylka, kterou by ti záviděla i reklama na perníčky. Atmosféra je uvolněná, padne řeč na budoucnost a ty jen tak mezi řečí utrousíš, že o svatbě fakt uvažujete. Chvilku si z toho děláte legraci… až tchýně najednou vstane, na nic nečeká a pošle tě do obchodu pro květinu.

A ty vyrazíš. Na svém bujném oři, tedy elektrickém vozíku, s pocitem, že když tu kytku nepřivezeš, přijde drak a sežere ti princeznu i linecký. V supermarketu schvátíš dvě nejkrásnější kytice, které tam zrovna přežily. A pak zpátky — do páčky tlačíš, jak kdybys zatínal ostruhy koni, aby skočil Velký Taxis s lehkostí Železníka.

Dojedeš domů a najdeš svou vyvolenou i tchýni celé zaprášené od mouky, jak matlají linecká kolečka, jako by šlo o důkazní materiál. A v tom návalu adrenalinu z tebe vypadne cosi, co velmi vzdáleně připomíná žádost o ruku — improvizace, kterou jsi spáchal během sprintu mezi regálem s květinami a pečivem.

A pak jedeš zpátky na Čerňák jako nejšťastnější chlap na světě. Získal jsi ruku své milované. A místo půl království sis odvážíš krabici lineckého a dvoje povlečení. Jenže než jsme stihli vůbec pochopit, že jsme zasnoubení, začalo se dít něco, co jsme ani v nejdivočejších plánech neměli. A tentokrát to nebyl problém z Čerňáku.

Tentokrát to přišlo s ocasem, packama a pohledem, který převrací životy naruby… k lepšímu.

Adresa

Na Topolce 1B
Prague
140 00

Internetová stránka

Upozornění

Buďte informováni jako první, zašleme vám e-mail, když Michal Prager - sebeobhájce zveřejní novinky a akce. Vaše emailová adresa nebude použita pro žádný jiný účel a kdykoliv se můžete odhlásit.

Kontaktujte Praxe

Pošlete zprávu Michal Prager - sebeobhájce:

Sdílet