06/04/2026
Každá rodina je jiná a pro různé lidi může pojem „patologická rodina“ znamenat něco jiného. Pokud rodina nemá peníze na jídlo a bydlení, je to něco jiného než když dochází k fyzickému týrání – pomoc tedy bude v obou případech vypadat jinak.
Pojďme se ale na situaci podívat z hlediska vývojové teorie na základě vazby Gordona Neufelda.
Největší potřebou dítěte je bezpečná vazba, která tvoří kontext pro další nezbytné potřeby: cítění emocí, odpočinek a hru. Pokud primární rodina nezvládá plnit tyto potřeby, bylo by dobré, kdyby dostala podporu, samozřejmě pokud ji bude chtít a akceptovat.
Pokud nelze podpořit primární rodinu v tom, aby vytvořila vhodné podmínky, jsou na řadě jiní dospělí – široká rodina, učitelé, trenéři, sousedi (v kritických situacích pěstouni nebo adoptivní rodiče) atd.
Pracujeme tady s předpokladem a „zlatým standardem“, že dospělí lidé jsou zralejší než děti, a proto lépe naplní dětské potřeby.
Skutečné osamostatnění neznamená odpoutat se od rodičů a připoutat se k vrstevníkům. Skutečné osamostatnění je stát se sám sebou a zároveň patřit do společnosti, být schopný mít vlastní názor, ale brát v úvahu i ostatní, schopný být v kontaktu se svými emocemi, nikoli je potlačovat nebo se řídit impulzem. Je to plod zrání, který dostaneme, když vytvoříme pro dítě ty správné podmínky.
Závislost na lidech, kteří nedokážou naplnit potřeby dítěte, neumožňuje dítěti dozrát, a tedy neumožňuje se osamostatnit. Bude se muset přizpůsobovat kolektivu, nebude mít prostor pro zkoumání sebe, pro cítění svých emocí. I proto máme ve společnosti epidemii nezralosti – polarizaci, nedostatek empatie, černobílé myšlení atd.
Tyto potřeby – bezpečná vazba, cítění emocí, odpočinek od práce na vazbě a hra – těžko uspokojí vrstevníci. Je pravda, a viděla jsem takové případy, kdy vrstevníci dítěti pomohli, ale je to velká loterie.
Pokud se dítě dostane ke zralejším vrstevníkům, kteří měli podmínky k vývoji ve svých vlastních rodinách, může to dítě zachránit. Pokud se dostane k nezralým, šance na dozrání je hodně malá.
Naplňování potřeb dítěte je náročné i pro dospělé. Klade to obrovské nároky i na to zralejší dítě, které začíná v podstatě plnit roli náhradního rodiče pro dítě z „patologické“ rodiny v naplňování jeho potřeb.
Teorie nám tady dává zlatý standard, optimální variantu. Odchylky lze v reálném životě kompenzovat, když víme, co dítě opravdu potřebuje a co mu chybí.
Takže ano, vrstevníci mohou dítě v některých případech zachránit. Ne, není to ani optimální, ani žádoucí. Za tvorbu podmínek pro vývoj dětí jsme odpovědní my – rodiče, prarodiče, pěstouni, učitelé a další dospělí, kteří o děti pečují.