24/08/2025
Konečně přišel čas, když dokončila svou práci, že si sedne a zastaví se - u sebe.. V poslední době toho bylo moc, nedokázala se ke konci už ani soustředit. Jen dokončovala, co bylo zapotřebí a zároveň viděla, jak přicházejí nové a nové věci ke zpracování. Sedí v tichu, kdy se jí s hlubokým výdechem svezly ruce na opěradla u křesla a zahleděla se ven. Čekala, že se uvnitřní, zpomalí, že se konečně začne soustředit na sebe, ale najednou zjistila, jak to nejde..
Zavřela oči a otočila svůj pohled dovnitř.
Dovnitř do svého středu, do hrudníku, do srdce a ještě mnohem dál. Míhala po cestě ty nákladní vlaky plné myšlenek jedoucí obrovskou rychlostí, ale zůstávala stále ve svém středu. Uvědomovala si, jak je najednou zakořeněná ve svém těle, jen vnímá své tělo, které se zjemňuje skoro jako by cítila lehké brnění vycházející z kontur těla.
Uvědomila si, jak se všechno zastavilo.
Bez pohybu.
Bez akce.
Bez směřování.
Bez touhy.
Bez hodnocení.
• Je •
Je tady.
A je si blíž než v průběhu dne.
Vnímá ten dokonalý nástroj, ve kterém se narodila. Ve kterém má možnost procházet naplněním průběhem všedních dní. Odevzdává mu svou plnou přítomnost a vnímá pocity, které v oblasti hrudníku narůstají do veliké síly. Dech se zpomalil a je spontánně hlubší a hlubší.. Po chvíli jí došlo, jak moc málo času si daruje. Jak opravdu velmi málo času prožívá sama se sebou… bez lidí, bez hluku jen tím, že se noří ke své přirozenosti. Do procesu, který nevytváří žádný odpor, žádný tlak a hodnocení. Do ticha, které se stává čistým a přirozeným stavem bytí ve svém těle. Ve vozidle, které obsahuje všechny ty hluboké vrstvy lidství jdoucí až k samotnému poznání a nesmrtelnosti..
Z velké výšky letí kapka jen proto, aby se mohla dotknout oceánu, oceánu vědomí a Božství.
Tahle chuť je vážně nejsladší a stejně na to správná slova nejsou..
To všechno si jde vzít s sebou, jakmile otevře oči, aby to mohla žít dál i s druhými 🤍
