10/11/2020
NAŠE TROUFALOST
Kde jen se to v nás bere? Jdeme lesem a přes pěšinu, kterou vždy chodíváme, najedou leží spadlá větev. Čím to, že větev spíš odtáhneme stranou, než abychom se jí prodírali nebo jí obešli? Naši kočku nikdy nenapadne odsouvat cokoliv, co jí překáží v cestě, dá si vždy práci s obcházením. Jsou samozřejmě zvířata, která celkem zásadně zasahují do svého okolí, zvířata stavitelé například. Jistě jsou i taková, která tak činí z jakéhosi rozmaru. Ale nic z toho se nedá srovnávat s tím, nakolik je našemu druhu vlastní zasahovat do svého okolí a přetvářet je k obrazu svému - kácíme lesy, stavíme hráze, měníme toky řek, vytváříme ostrovy. Přitom nám musí být zřejmé, jak křehká harmonie ve všem vládne a že nikdy nedokážeme plně dohlédnout následky našich zásahů. Ale už jsme se na tuto cestu vydali, už dávno jsme započali tento megalomanský projekt lidské správy světa. Vlastně jsme se osvobodili z často krutých pravidel přírody. Když nám lidem byla zima, oproti jiným zvířatům, která buď vydržela nebo zmrzla, jsme si zařídili teplo. Důmyslné, ale i troufalé.
Je to ten samý důmysl a ta samá troufalost, co nás vedou k zásahům do našich těl. I v této oblasti jsme zašli daleko - nahrazujeme části našich těl protézami, transplantujeme celé orgány, udržujeme pomocí prášků rovnováhu látek v těle. Uklízíme a prořezáváme popadané větve na pěšinách našich těl. Je přece pochopitelné, že postihne-li nás nemoc, nenecháme v sobě jen pracovat přírodu s tím, že to buď zvládne nebo ne. Spěcháme ji podpořit. Je ale jasné, že jí tím můžeme i oslabovat. Je pochopitelné, že chceme naše tělo uchovávat v teple, dostatku, bezpečí, pohodlí. Zároveň ho tím ale i rozmazlujeme. To platí i ve velkém, totiž o světě. Přetváříme jej k obrazu svému, ale zároveň postupně vidíme, že tím způsobujeme nezamýšlené problémy, které na nás zpětně dopadají. Obraz námi narušeného světa je velice podobný obrazu námi narušeného těla. Totiž těla náchylnějšího k onemocněním, těla pohybujícího se tak, že se tímto pohybem samo poškozuje. Dokud jsme ještě sami spadlé větve obcházeli, dožívali jsme se značně nižšího věku, umírali jsme z příčin, ze kterých už dnes nikdo neumírá. Není ale zdaleka tak jednoznačné, že jsme dnes "zdravější" nebo "šťastnější".
Z toho všeho neplyne ani to, že musíme ještě zvýšit naši troufalost a zdokonalit náš důmysl, ale ani to, že je máme zahodit, podvolit se znovu přírodě a nechat ji na našich tělech vykonat své. Tohle dilema bohužel nemá jednoduché obecné řešení. Žádá si střední cestu, značně individualizovanou a především vědomou tohoto rozporu. To znamená naučit se poznat, které problémy vznikají v důsledku spadaných větví a ty řešit spíš důmyslem a troufalostí, a které naopak jako důsledek našeho důmyslu a troufalosti, kdy je spíš třeba cestou pokory a vnímavostí hledat možnosti návratu do přirozené schopnosti našich těl postarat se o sebe z vlastních sil. Dnešní medicína je zatím stále jednoznačně nakloněná tomu prvému. Fyzioterapie je ale v jejím rámci snad nejblíž té její hranici, která zvažuje i druhou cestu. To je zřejmé už z toho, že zatímco lékaři léčí řezáním a prášky, fyzioterapeuti povětšinou rukama. Ale také z toho, že dlouhé cesty pacientů skrz ordinace lékařů všech možných zaměření nakonec jako "neřešitelné" (důmyslem a troufalostí) dospívají do rukou fyzioterapeutů (a psychoterapeutů). Kéž v těchto rukou najdou dostatek pokory a vnímavosti!
