Má doktorka mi předepisovala jedny léky za druhými a stále dokola mi vysvětlovala, že pokud mi není špatně alespoň jedenáckrát denně, tak si nemám na co stěžovat. Nedokázala jsem ve svém těle ale normálně fungovat. Když mě výjimečně nesvíraly ohromné křeče v břiše, odmítala se mnou spolupracovat má hlava. Trpěla jsem rekurentní depresivní poruchou a jen vyjít ráno na ulici a normálně fungovat pro
mě bylo ohromné utrpení. Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Seděla jsem zase na jednom z mnoha vyšetření, pila úplně odporný kontrastní roztok před magnetickou rezonancí a říkala si, že tohle není k životu. Buď umřu nebo se zvednu a postarám se sama o to, aby mi bylo dobře. Což o to, vzhledem k mé depresi, se mi opravdu umřít chtělo, ale když s tím vším zkusím něco udělat, tak nemám co ztratit, umřít mohu i potom. Podala jsem si přihlášku na Homeopatickou akademii, jen tak, aniž bych o homeopatii toho příliš věděla a čekala, co se bude dít. Na jedné z přednášek jsem oslovila naši přednášející a plně se odevzdala do jejich rukou. A v tu chvíli jsem se vydala na cestu k sobě samé, zpátky k dětské radosti z obyčejných dnů, zpět do stavu zdraví. Samozřejmě, že to trvalo a trvá stále, samozřejmě, že to bolelo, ale dnes mohu s klidem v srdci říct, že jsem nejen bez svých střevních chorob, bez léků, bez depresí, ale že se mám ráda a bude mi velkou ctí, když Vás na té Vaší cestě budu moci doprovázet.
