08/12/2022
Opět se ozývám, po delší odmlce, protože od srpna do října jsme dělali rekonstrukci kuchyně a bylo to občas k nepřežití, ale kupodivu, jsme to nakonec všichni vydrželi a je to za námi. Celé léto, celou rekonstrukci jsem nepsala, nečetla, padala vyčerpáním a namlouvala si s jakým potěšením se k tomu vrátím...Jenže ouha, máme prosinec a já pořád nečetla. Přišla jsem na to, že někteří lidé mají čtení jako relax, ale já k nim nepatřím, já při četbě makám...Mrzí mě to, protože pak to unesení do života někoho jiného, mám nepravidelně, dle sil. A já těch sil moc nemám, patřím k lidem, kteří musí neskutečně času, jen tak prosedět a pročumět s kafem z okna, aby vůbec nabrali síly. Nevím, jestli je to mým fyzickým hendikepem, nebo psychickým, který by se dal popsat, jako neustálé vnímání spousty proměnlivých pocitů a informací, takže všechnu svou sílu spotřebuji na jejich třídění na detaily a věci důležité. To by unavilo i koně. Ale dnes jsem vzala poprvé, stejnou knihu podruhé :-) Považuji to skoro za hřích, při mém skrovném čtení, ale nešlo odolat. Stýskalo se mi za Lou, která je mi tak podobná v tom, že dřív mluví, než myslí...a za Willem, který je po nehodě na vozíčku a já mu tolik rozumím. Všechny ty dotazy, proč nejezdím jako postižená dál k moři, které jsem v mládí, tolik milovala. On mi dal odpověď. Nechci. Chci si uchovat hezké vzpomínky na prosluněné pláže, které jsem prostě prožívala ve štěstí plného zdraví. Navždy si tak chci moře uchovat. Jako on už nikdy nechce jet do Paříže, protože by v milované kavárně už nemohl sedět v oblíbeném křesle, ale na kolečkách. Některé vzpomínky by realita jen zbytečně znehodnotila. A tak zase trošku čtu, nacházím tím odpověďi na nepoložené otázky a snažím se, si tolik nevyčítat, že čtu málo. Asi to není úplně má cesta. Tak jako psaní mi chybí, a tajně doufám, že mě tvůrčí blok zase opustí...
Protože, kdybychom nedoufali, co by nám nakonec zbylo?
Hezký Advent, přátelé...a ať vám to doufání jde...
