05/02/2025
Ptáci řvou blížícím se jarem, zatím asi planě, ale i tak je to krása.
Už odmala jsem si připadala trochu podivínsky - ve smyslu neschopnosti (možná nesmyslnosti) jít s davem. Neumím to doteď, vadí mi stádnost, davová neuvažující hloupost a taky srabácké schovávání se za ostatní. Nejít s proudem chce ale odvahu. Neznamená to ale vyloženě jít proti proudu, jakkoliv to může znít alibisticky.
Doba se mění. Dneska se podivínem označuje kdekdo, na mě už to dávno nepasuje - možná prostě proto, že nás podivínů je víc, a tak se to vlastně znormálněno. :)
Kdysi na základce mezi vyváděním psích kusů jsem si založila velikou knihu. Psala si do ní vlastní texty - honosně by se tomu dalo říkat poezie. Z přesahu některých těch textů mi někdy vyskočí husina. Ale taky jsem si do ní spoustu věcí opisovala, lepila a malovala. Mám ji dodnes a přepadne-li mě taková ta nějaká čtyřicátnická nostalgie, listuju.
Texty, které jsem tenkrát pečlivě propiskou vkládala, mi přijdou jako staří známí. Tolikrát jsem je už potkala. Často si dokonce vybavuju vůni, pocity, tehdejší myšlenkové pochody a dokonce i místo, na kterém jsem je do knihy psala. A pak že je smyslová paměť nejprchavější. :)
Dneska mi celé odpoledne běží hlavou kus...z něčeho .... "a že nám nepatřila."
A já přesně věděla, kam si pro toto dojít.
M. J. Lermontov byl asi taky trochu podivín, jen v "horší" době, odskákal si to po svém.
Ten konec věty, co mi vyskočil, je z jeho básně
Čiše života
S očima zavázanýma
pijeme z číše bytí.
Kraj číše zlaté hrany má,
třpyt našich slz z nich svítí.
Až konečně když před smrtí,
obvazek z očí spadne,
mizí s ním při procitnutí,
to všechno zdání zrádné –
A poznáváme pohledem,
že číše prázdná byla.
Že sladký nápoj v ní byl sen.
A že nám nepatřila.
(není to konec, ještě pokračuje)