08/07/2025
S tímto textem souzním. Protivní, sprostí koně nebo bolaví, roky trpící? Když má kůň problém, má se “projezdit” nebo hledat příčina?
Nemůžeme čekat od koně, že bude perfektně zdravý. My také nejsme. 🙂 Ale měl by být dostatečně zdravý na to, co po něm požadujeme. Zapojit do uvažování nejen hlavu, ale i srdce. Poslouchat, co svým chováním říká.
O bolesti
Možná je načase, aby to někdo řekl nahlas: koně dokáží podávat obrovské výkony včetně sportovních, i když jsou rozbití, bolaví a nemocní. Vím, že i tak se to mnoha lidí dotkne-uvedu ale několik případů, a začnu na svém vlastním prahu.
Langoš byl plnokrevník, který měl za sebou poměrně slušnou kariéru-ne že by vyhrával, ale třeba dvěstě tisíc na proutěnkách vyběhal, než ji ukončila těžká kolika a následný prodej.
Langoš po příjezdu kousal, nezvedal zadní nohy a nedal se vodit na ohlávce. Od začátku měl epizody záhadného kulhání a po dvou letech práce s jeho tělem i hlavou mu byla diagnostikována ataxie a ukázalo se, že neovládá plně zadní nohy.
Zhoršil se tolik jeho stav během těch dvou let u mě, i když se během té doby jeho chování i jezditelnost změnily k nepoznání směrem k lepšímu?
Saxík běhal ještě úspěšněji, vydělal na překážkách v Meranu něco k milionu korun. Při koupi měl atrofickou horní linii, trpěl silnou separační úzkostí a čas od času se všeho lekal a utíkal hlava nehlava domů.
Časem se ukázalo, že všechny tyto projevy souvisejí s bolestí-Saxíkovi se našel velmi těžký kissing spines syndrom.
Je každý druhý plnokrevník “magor”, nebo jsou to projevy diskomfortu, bolesti a z toho plynoucího stresu?
O Wenče jsem tu psala vícekrát. Připomenout si můžeme to, že byla nebezpečná pod sedlem a že se na ní při řadě vyšetření nic nenašlo-nic krom projevů bolesti, které nebylo jak vysvětlit. Následný test na PSSM2 (dnes MIM) sice mnozí veterináři zavrhují jako neprůkazný, její projevy ale velmi dobře vysvětloval.
Klisna později zemřela v pěti letech na velmi silnou koliku. Byla to náhoda, nebo poslední důsledek těžce postižených svalů?
Marble měl od narození špatnou konformaci a na závodech se projevoval velmi problematicky a velmi symptomaticky, pokud uvážíme (opět) riziko myopatie.
Byla jsem hrdá na to, že jsem ho i přes tyto potíže dokázala dovést od remonty až do úrovně ST všestrannosti. Marble ale ve dvanácti letech začal kulhat, ukázalo se, že má vlivem své konformace zadní nohy v katastrofálním stavu a že je to samozřejmě velmi bolestivé.
Byl prostě “magor” a “stresař”, nebo se s fyzickými problémy, které vygradovaly po sedmi letech ježdění, srovnával a kompenzoval celý život, dokud to jen šlo?
“Bert” přišel ke mně do tréninku po nucené zdravotní pauze v kariéře ve vysokém sportu, před kterou již nějakou dobu “odpíral poslušnost” na skocích.
Majitelka měla za to že neměl v té době vhodného jezdce a chtěla navázat na úspěchy z dob jeho mládí. Bert měl ale hrůzu i z kavalet na zemi a pokud si mohl vybrat, rozhodně se k nim nechtěl ani přiblížit. Neměla jsem na něm dobrý pocit, nepohyboval se vůbec čistě a ke skákání měl vysloveně odpor. Já mám zase odpor k tomu nutit koně k něčemu, co bytostně dělat nechce.
Naše cesty se tedy záhy rozešly a Bert šel do tréninku k profesionálnímu sportovnímu jezdci, kde po pár měsících opět úspěšně a vysoko závodil.
Byla jsem špatný jezdec, když jsem ho odmítla ke skákání donutit? I když by nejspíš “stačilo” jen pár nakopnutí a pobídek bičem?
“Anička” byla pětiletá teplokrevná kobyla. Krásná a hodně narostlá, majitelka jí tedy dala čas, obsedla ji ve čtyřech letech a jezdila ji jen velmi lehce. V pěti letech mi ji pak svěřila, abych začala její závodní kariéru na malých parkurech. Anička se nepohybovala v moc dobré rovnováze, ale přikládali jsme to tomu, že je mladá, hodně veliká a nezkušená. Vzali jsme ji tedy na hobby závody a už na těch druhých řekla, že skákat nechce.
Tehdy jsem hledala příčinu v tréninku, momentální situaci nebo rozpoložení-příště se to ale opakovalo a tak byly ty další závody definitivně poslední.
Aničku její majitelka ji odvezla na scintigrafické vyšetření na klinice, kde se její nález neslučoval s bezbolestnou jezdeckou kariérou. Nebylo jí v té době ani šest let a měla prakticky čistou kliniku včetně rentgenů.
Vezli byste takového koně na vyšetření za desítky tisíc, protože “jen” nechce skákat?
Vzpomeňme tu také všechny ty koně, kteří šíleně běží na skoky, protože “se těší”, a vyhazují mezi nimi “z radosti”, “kulhají, ale v ničem jim to nevadí”, mají příklek a strašná kopyta, ale “to je jenom estetická vada, koukni na Koroka a Železníka”.
Je tedy pravda, že “kdyby nechtěli, tak to nedělají”, “kdyby nebyli v perfektním stavu, tak nebudou vyhrávat”, “kůň má půl tun a když nechce, tak ho nedonutíš”?
Nebo se těch koní prostě jen nikdo neptá?