03/09/2024
Po delší době mám potřebu něco sdílet.
Chtěla bych se zamyslet nad tím, co často zaznívá v diskusích v kontextu úmrtí profesora Ptáčka: Jak může někdo, kdo sám čelí problémům, poskytovat podporu druhým, a nakonec sám spáchat sebevraždu, aniž by vyhledal pomoc? Ačkoliv jsem se původně nechtěla k tomu vyjadřovat, cítím, že je to potřeba.
Je důležité si uvědomit, že odborník v jakémkoliv oboru, včetně terapeutů a psychologů, je především člověk. To, že vykonáváme určitou profesi, nás nezbavuje našich vlastních emocí a životních výzev. V naší práci se často učíme "přepínat" – být plně přítomni pro klienty, navzdory tomu, co se děje v našem vlastním životě. A paradoxně, právě osobní zkušenosti s utrpením mohou vést k hlubšímu porozumění a empatii vůči těm, kteří k nám přicházejí pro pomoc.
Sebevražda není projevem slabosti ani síly. Je to akt, který může nastat tehdy, když člověk vidí svou situaci jako bezvýchodnou a nevidí jinou možnost. Proto bychom se měli zdržet jakéhokoliv hodnocení a souzení. Každý člověk nese svůj příběh a bojuje své bitvy, často skryté před očima druhých.
Navíc, být odborníkem může někdy komplikovat vlastní proces hledání pomoci. Může vzniknout pocit, že jsme již vyčerpali všechny dostupné možnosti, nebo že bychom měli být schopni zvládnout situaci sami. To však není pravda, a je důležité, aby i odborníci v oblasti duševního zdraví věděli, že mají právo na podporu a pomoc, kterou poskytují ostatním.
Je také klíčové zdůraznit, že úlohou terapeuta či psychologa není poskytovat rady ve smyslu přímého řízení života druhých. Naší rolí je pomáhat klientům objevovat nové perspektivy, možnosti a alternativy, které by mohly být pro jejich život prospěšné. V konečném důsledku je ale každý člověk odpovědný za své vlastní rozhodnutí.
Zkusme tedy přestat soudit a raději se snažme více porozumět a podporovat jeden druhého.🫶🏼
