05/03/2026
Třeba tu, že když se snažím natočit něco chytrého o krizových situacích…
tak mi do toho vleze štěně a rozhodne se, že můj obličej je ideální místo k průzkumu.
A vlastně je to docela dobrá metafora.
Protože přesně takhle někdy vypadá mozek v krizi.
Spíš tak… trochu chaos.
Nedávno jsem v e-mailu psala historku o tom, jak jsem jednou lezla v noci domů přes plot, protože můj mozek vyhodnotil, že je to v tu chvíli nejlepší plán zabouchnout si doma klíče.
(Zpětně… nebyl.)
Ale když se takové situace nakupí, tak nám přaní krasné budoucnosti jako z visionboardu nepomůže.
A přesně tady se často ztrácíme.
Klienti přichází s tím, co chtějí mít a my se neptáme na realitu jejich možností.
V poslední době se ke mně dostalo několik situací, kdy:
– terapeut pracoval s klientem vlastně dobře… jen na úplně jiném tématu, než klient potřeboval
– terapeut se po sezení vyděsil toho, co se otevřelo, a už s klientem nedokázal mluvit
– nebo neodhadl kapacitu klienta na změnu a začal mu vyčítat, že nedělá další krok
Výsledek?
Klient ztratí důvěru.
A někdy si odnese ještě hlubší problém než na začátku.
A přitom je tu spousta dobrých terapeutů.
Jen neví, že něco důležitého přehlédli.
Jak to poznat?
Podívejte se na jednu jednoduchou věc.
Když klient přijde z jednoho setkání na druhé…
začalo se něco v jeho životě hýbat?
ANO
→ pravděpodobně pracujete na správném místě.
NE
→ je čas se zastavit a podívat se na rozdíl mezi:
– tím, co klient říká, že chce
– tím, jaká je jeho realita
– a tím, jakou má skutečně kapacitu na změnu
Protože někdy pracujeme přesně.
Jen ne tam, kde je potřeba.
Pokud chcete tohle téma projít víc do hloubky, můžete se na něj podívat na můj kurz Naročné situace v praxi.
