05/03/2026
Mám pro vás tu slíbenou děsivou historku číslo dvě aneb co se nám nepovedlo, když byl Martin na Olympiádě v Miláně a já byla s dětmi v Paříži. (Oproti ní je historika se zamčeným Jeníkem v ložnici slabý odvar, takže čtěte jen pokud vám dělá dobře číst velká dobrodružství 🙂 )
Tuhle příhodu bych nazvala "Ztracený cyklista" 🚴♀️
Oba kluci tuhle zimu začali všude jezdit na svých kolech - Jeník na odrážecím, Toník na velkém. Jezdí takhle denně i do školky, kterou máme 2 km daleko přes město. A i když mají každý jiné tempo, na Toníka je spoleh a bezpečně vždy před každým přechodem a odbočkou čeká.
Jedno odpoledne jsme museli vyzvednout balíček ve čtvrti, kam chodíváme málokdy a která je z ruky a pro Jeníka by to tam a zpátky bylo moc daleko. Tam jsme tedy jeli busem, který byl zrovna dost narvaný... Se dvěma dětmi a dvěma koly to byl hrozný zážitek, takže zpátky se mi busem rozhodně nechtělo.
Kouknu na mapu a vidím, že by se zpátky dalo jet podstatná část cesty po cyklostezce podél Seiny. Oproti busu se zdála tahle varianta nesrovnatelně lepší, takže jsem nad tím dlouho nepřemýšlel a vyrazili jsme k cyklostezce. Krásná rovná cesta podél řeky, Jeníkovi se dobře jelo, já za nimi běžela s dobrou náladou... Tonda před námi. Idylka trvala jen pár minut. Toníka jsem po chvíli totiž úplně ztratila z dohledu. Popoháněla jsem Jeníka ať jede rychleji, ať máme Tondu na dohled. Ale neměli jsme šanci. Toník se konečně ocitl na dlouhé dráze bez neustálého zastavování na přechodech a jel a jel a jel...
Spěchali jsme dále za ním, ale potíž byla v tom, že v jednom místě se cyklostezka rozdvojila. Jedna vedla blíže řece, druhá blíže u silnice. Padesát na padesát. Vzali jsme to s Jeníkem spodní cestou u řeky, tu horní u silnice jsme měli v dohledu, kdyby náhodou se Toník vrátil za námi. Ale už mi začalo být úzko. Už to bylo pár minut, co jsem ho viděla naposledy. Abych se ujistila, že jdeme správně, tak jsem začala oslovovat všechny lidi běžící nebo jdoucí proti nám. Nikdo ho neviděl... U asi páté negativní odpovědi jsem začala být už zoufalá. Navíc horní cyklostezku jsem ztratila dohledu kvůli probíhající stavbě mezi cestami. A Jeník už začal být očividně unavený...
Navíc začalo pršet a začalo se pomalu stmívat... Už to mohlo být tak 20 minut zoufalého hledání a strachu a mě už tekly slzy. Věděla jsem, že to sama nezvládnu. Rychle jsem zavolala manželovi, aby zavolal na francouzskou policii. Volali mi poté zpátky, vše jsem jim popsala a vysvětlila. Mluvili o něco lépe anglicky než já francouzsky, takže to bylo těžší, ale domluvili jsme se. Prý ať počkám, že někoho pošlou na místo.... Už začala být trochu tma, déšť zesiloval. Jeníka jsem posadila na zídku, dala mu poslední kousek svačiny a v dešti jsme čekali. Já měla takový strach a přemýšlela jsem jaký strach musí mít asi Toník...
Po cca 10 minutách čekání mi policie volala zpátky. Znovu chtěli popis Toníka. A pak přišla ta ulevná zpráva. Prý se našel! Někdo ho našel, cca 2 km od místa kde jsme viděli naposledy a zavolal policii... Obrovský kámen ze srdce mi spadl.
Ale čekala nás další výzva. V dešti a za tmy jsme se s Jeníkem museli dostat ty dva kilometry na místo, kde na nás nálezce s Tondou čekali. Policie mi na něj nedala kontakt, jen jméno restaurace kde na nás v tom dešti čekají. Jeník už byl opravdu vyčerpaný, ale asi vycítil závažnost situace a i když kňoural, tak byl hrdina. Konečně jsme se dostali na místo a já i Jeník jsme byli v očekávání velkého happyendu. Ale bylo to jak v béčkovém americkém filmu, kdy před předvídatelným koncem přijde ještě jedna zápletka. A já jsme si opravdu připadala jako v blbém filmu...
S Jeníkem jsme celou velkou restauraci prohledali, ale Toník nikde. Volala jsem hned znovu na policejní stanici, ale nikdo mi to nebral. Bylo čerstvě po 19h a nejspíš skončila směna? V hlavě mi vrtala myšlenka, jestli si to "nálezce" nerozmyslel, jestli neztratil trpělivost při věčném čekání na na nás, Toníka nechal a ten někam sám odešel...nebo jestli neměl "nálezce" nedej bože nakonec nějaké špatné úmysly s Tondou... No špatných scénářů mohlo být mnoho.
S tímhle v hlavě jsme odešli z restaurace... Nevzdávala jsem to ale. Moje poslední šance ještě bylo obejít blok budovy, ve které se restaurace nacházela... A najednou vidím u zdi opřené Toníkovo oranžové kolo a helmu! Hrklo ve mě. Jdeme k němu, vejdeme dveřmi kde jsou nějaké kanceláře a vidíme Tondu! Čekal se svým "nálezcem" v kanceláři, která patří restauraci. Toník byl pořádně zaražený, ale očividně mu také spadnul obrovský kámen ze sedce. Od ztracení po nalezení uplynuly téměř dvě hodiny! Pan nálezce byl asi padesátiletý chlapík, moc milý. Ptal se mě, jak se to celé stalo. Byl velmi chápavý. Sám je prý otcem čtyř dětí, z toho dvě děti jsou dvojčata. Takže měl pochopení, jak je těžké uhlídat dvě malé děti najednou.
Měli jste tedy obrovské štěstí v neštěstí 🙏🙏🙏
A vážně uvažuji nad koupí nějakého GPS lokátoru, abycho mohli podobným hrůzám předcházet. Máte někdo zkušenost, prosím?
