06/06/2025
„Vím, že jsem vždy nebyla laskavá, že jsem řekla pár lží – ale nevěřím, že existuje vyšší moc, která by mě potrestala za to, že jsem byla člověk .“
⠀
🔥 Dlouhé. Silné. A důležité.
⠀
Překlad jednoho z nejsilnějších osobních textů, které jsme četli o roli duchovních průvodců v hospicové péči.
⠀
O rodinném odmítnutí, strachu z pekla, o smíření i o tichu, které může být větší modlitbou než slova.
⠀
Ne pro každého. Ale pro každého, kdo se kdy ptal: „Bude někdo se mnou, když budu umírat?“
⠀
👇 Celý příběh níže. Doporučujeme si na něj udělat čas.
Stojí za to...
------------------------------------------------------------
„Když vy nebo někdo, koho milujete, vstoupíte do hospicové péče, přichází s tím tým úžasných lidí, kteří poskytují podporu a útěchu na konci života. Obvykle máte k dispozici lékaře, zdravotní sestru, sociálního pracovníka, duchovního poradce, pečovatelku a dobrovolníka. Myslím si, že nejčastější odmítání zažívá právě duchovní poradce či kaplan – často proto, že pacient už má svou vlastní duchovní praxi a necítí potřebu další podpory, nebo žádnou víru nepraktikuje a třeba na ni ani nevěří.
Někteří lidé mohli mít špatnou zkušenost s kaplanem v minulosti, nebo se obávají, že bude mluvit jen o Ježíši nebo Bohu, což pro ně není blízké. Respektujeme jejich přání a nikdy nic nevnucujeme. Přesto často cítím potřebu vysvětlit, že role duchovního poradce není někoho přesvědčovat o víře, ale být plně přítomný v tom, co člověk právě prožívá – duchovně nebo jinak – a doprovodit ho v otázkách a tajemstvích, která přináší cesta ke konci života.
Vnímám je jako duchovní průvodce, kteří pomáhají rozplétat ty největší otázky a zvědavosti, s nimiž se lidé setkávají, když se smrt blíží.
Jedna pacientka, kterou jsem doprovázela, byla jako dítě nucena praktikovat náboženství, kterému nerozuměla. Musela se modlit slova, kterým nevěřila, a celý svůj mladý život slýchala, že pokud se neudrží na té správné cestě, skončí v pekle. Jako dospělá se rozhodla od víry své rodiny odejít – a tím o rodinu přišla.
Když jí diagnostikovali nemoc a řekli, že jí zbývají měsíce nebo méně, přijala tým péče – ale důrazně odmítla duchovního poradce, i když jsem se jí několikrát snažila přesvědčit alespoň k jedné návštěvě.
V posledních dnech jsme spolu mluvily téměř denně, a jednoho dne se mě zeptala:
„Půjdu do pekla?“
Vyprávěla mi, že jí ten den volala sestra, se kterou se léta nebavila. Řekla jí, že umírá a zeptala se, jestli by ji mohla přijet navštívit. Sestra odpověděla, že ne – že stále stojí za jejich rodiči a nemůže s ní mít vztah, pokud nadále „zrazuje“ jejich víru. Volala jí prý jen proto, že ví, že umírá, a chtěla jí říct, že pokud nenalezne víru teď, už nikdy nevejde do nebe.
Bylo pro mě těžké zůstat klidná a nereagovat osobně. Uvnitř jsem zuřila – nejradši bych té sestře sama zavolala a řekla jí, co si myslím.
Byla jsem vychována jako katolička, moje teta je jeptiška a dodnes umím několik modliteb zpaměti. Ale jak jsem stárla, přestávala jsem cítit spojení s katolictvím. Hledala jsem – navštěvovala různé církve, mluvila s lidmi různých vír a nakonec jsem přijala rozmanitost přesvědčení a otevřela se jim.
Když se mě ta pacientka zeptala, věděla jsem, že má před sebou jen hodiny až dny, a že moje odpověď musí přinést útěchu.
Řekla jsem jí svou pravdu – vím, že to není víra, kterou sdílí každý čtenář, ale upřímnost byla důležitá. Kdybych nebyla upřímná, myslím, že by to poznala – a to by ji mohlo zasáhnout ještě víc.
Řekla jsem jí:
„Nejsem si 100% jistá, jestli existuje nebe nebo peklo. A nejsem přesvědčená, že oddanost konkrétní víře, nebo její absence, určuje, kam po smrti půjdeme. Ale co věřím, a co jsem viděla ve své práci, je, že ti, kdo víru praktikují, často nacházejí klid a smíření. Vidím rodiny modlit se, růžence, kříže, modlitby všech vyznání – a ten klid je krásný. Ale viděla jsem i lidi, kteří nikdy nevěřili, nikdy se nemodlili, a přesto našli útěchu v modlitbě druhých. A znám pacienty, kteří nepotřebovali žádnou duchovní podporu – a přesto odešli smíření a v pokoji.
Věřím, že kamkoli po smrti půjdu, potkám tam své blízké, bude to krásné místo, budu silná, zdravá a budu mít možnost nějakým způsobem dohlížet na ty, které jsem tady zanechala. Nemyslím si, že půjdu do pekla jen proto, že jsem se nehlásila k žádnému konkrétnímu náboženství. Vím, že jsem vždy nebyla laskavá, že jsem řekla pár lží – ale nevěřím, že existuje vyšší moc, která by mě potrestala za to, že jsem byla člověk. Takže moje odpověď je: Ne, nemyslím si, že půjdeš do pekla. Myslím, že odejdeš na krásné místo, kde tě obklopí láska a laskavost.“
Když jsem domluvila, měla jsem strach, že jsem řekla moc, nebo že jsem vyjádřila vlastní názory příliš silně. Ale ona se ke mně natáhla, objala mě pevně a dlouho mě držela. Cítila jsem, jak jí padají slzy na moje rameno a slyšela jsem její vzlyky. Pořád dokola opakovala jen: „Děkuju.“
Nakonec jsem ji přece jen přesvědčila, abych mohla zavolat jednoho z našich duchovních poradců. Ujistila jsem ji, že tento člověk si s ní jen sedne, naslouchá jí a podpoří ji přesně tak, jak bude potřebovat. Právě tehdy jsem naplno pochopila roli duchovních průvodců – a co mohou přinést pacientům a jejich rodinám. Jejich klidná přítomnost a schopnost respektovat veškerá přesvědčení vytváří bezpečný prostor pro otázky, obavy i hledání odpovědí na konci života – pro každého člověka jedinečně.
Ten večer s ní duchovní poradce skutečně seděl. Později mi řekla, že to byl jeden z nejprosvětlenějších rozhovorů, jaké kdy vedla. Cítila se bezpečně, aby sdílela své strachy i lítosti, o kterých do té chvíle ani nevěděla. Přiznala, že čelit vlastní smrtelnosti bylo děsivé a silné – a cítila se osamělá. Ale po rozhovoru s duchovní poradkyní zažila uvolnění a pocit, že může odejít v pokoji.
Můj pocit je takový: smrt je těžká pro každého – bez ohledu na to, jestli chodíte každou neděli do kostela, meditujete v lese, nebo lezete na vrcholky hor hledat vnitřní klid. Moje práce mi umožnila nahlédnout do mnoha různých duchovních cest – a jsem za to velmi vděčná, protože mě to inspiruje a otevírá mi srdce i mysl.
Nemyslím si, že je správné nutit druhé, aby přijímali naše přesvědčení, pokud o to nestojí. Víra je osobní a někdy i velmi intimní záležitost. Měli bychom se vzájemně respektovat ve svých rozdílech, i když se s nimi nedokážeme ztotožnit. A říct někomu na konci života, že půjde do pekla, pokud se nemodlí nebo nevěří tomu, co vy pokládáte za správné? To není laskavé.
Zvažte, jaká slova říkáte někomu, kdo umírá – a zeptejte se sami sebe: „Přinese mu to útěchu?“ Pokud ne, pak je možná lepší neříct nic.
Na závěr chci sdílet jednu osobní věc – když můj bratr umíral a ležel několik dní na JIPce, největší útěchu mi přinesl nemocniční kaplan. Věděl, že nejsem součástí žádného náboženství, a tak většinu času jen tiše seděl vedle mě. Jeho přítomnost mi pomáhala necítit se tak sama – a zároveň jsem se cítila přijatá a mohla jsem být sama sebou, přesně tak, jak jsem to potřebovala.
A když můj bratr zemřel, byl to právě kaplan, komu jsem zavolala jako prvnímu.
S láskou,
Gabby"
celý blog - originální text zde:
https://www.thehospiceheart.net/post/death-and-religion
Foto - Gabriela Teplicka photo QEP
