20/06/2025
PSYCHOLOGIE HUMORU
Co je a co není vtipné? Smích umí přinést úlevu, zároveň může být zraňující.
Není vtip jako vtip
Kdo, kdy a komu se může smát? Existuje mnoho typů fórů, různí lidé mají různý smysl pro humor. My Češi jsme mistry sarkasmu - všechny ty legendární satiry a hořkosladké komedie s oblíbenými herci a baviči! S humorem se setkávám i v terapeutické praxi, a to mnohem častěji, než by mnozí předpokládali. I díky tomu jsem si uvědomila, že není smích jako smích a ne každý smích léčí. Za mnoha navenek úsměvnými situacemi se může skrývat smutek, někdy i hluboký žal.
S úsměvem jde všechno líp. Vtip a nadhled ale není totéž, co výsměch, posměch, zesměšnění nebo hořký smích. Ani se zlehčením to není tak lehké. Velmi záleží na tom kdy, kdo a komu se směje. Vypozorovala jsem, že my Češi jsme obzvlášť zdatní v užívání humoru jako zbraně, smíchu, který zraňuje. Mnohdy si toho ani nejsme vědomi. Přemýšlím, že za to možná mohou pohnuté dějiny. Mnohdy nám nezbývalo nic než nasadit úsměv pierota a snažit se přesvědčit sebe sama, že se s humorem dokážeme přenést přes každou nesnázi. Každý z nás má ale určitě i vzpomínku na situaci, kdy se mu někdo vysmíval anebo ještě hůř, kdy mu někdo radil, že se má nějaké situaci zasmát a jít dál. Nemusím dlouze rozebírat, jaké to je stát se adresátem obdobných dobře míněných rad. (Pokud to dobře míněné rady jsou. Stejně dobře může jít o výsměch nebo zesměšnění. Mnohdy jsme vůči nim natolik rezistentní, že si to ani neuvědomíme.) Jako normu si mnozí z nás osvojili sebeironii, což je, z mé zkušenosti, nejvíce zničující typ humoru.
Kdy, kdo a komu?
Myslím, že klíčovým kritériem je, kdo, kdy a komu se směje. I když ne jediným. Zkuste si představit výše zmíněnou situaci. Vám není hej, ale všichni kolem se tváří úsměvy od ucha k uchu. Buď se přizpůsobíte - tím ale popřete sami sebe. Spolknete slzy a tím jakobyste sami sobě vyslali vzkaz: “Ne, to se nedělá. Prostě se nebrečí. Je to otravné. Ty jsi otravný. Nemáš právo svým smutkem zatěžovat druhé, nejsou na tebe zvědaví.” Mnohdy jsme skutečně přijímáni jen tehdy, když jsme veselí. Pak na splín zůstáváme sami a ještě s hořkým pocitem selhání uvnitř. Ne každý, koho vedle sebe máte, dokáže ustát smutek a těžkosti. O to víc jsou vzácní lidé, kteří vám zvládnou trpělivě naslouchat za všech okolností. Až když tehdy, když sejmeme masku, je totiž možné skutečné sblížení.
Situace číslo dvě: někdo se vás snaží rozesmát, aby se vám ulevilo. Chtěla bych věřit tomu, že je ten člověk veden šlechetným úmyslem. Hlubší zamyšlení nás ale může dovést i k jiným úvahám. Vtipálek mnohdy potřebuje ulevit především sám sobě. Nebo ještě hůř: je pro něj dobrou příležitostí, že může využít křehké chvilky a ukázat sám sebe coby silnějšího, většího, toho, kdo má věci pod kontrolou. To už není vtipné, ale ponižující. Ani si toho nevšimneme, protože humor je přece dobrá věc a my nejsme žádné netýkavky! Cílem tohoto typu zesměšnění jsou často bohužel i děti, které souvislostem některých rádoby vtipných komentářů ze strany dospělých zatím nemohou rozumět. Často se mnou pak v terapii řeší nedůvěru v dospělé a pocit, že s nimi nejednají fér. “Když do mě rýpe táta, tak to má být v pohodě. Když mu řeknu, že se mi to nelíbí, tak jsem prý drzá. To je nespravedlivé!” Vybavím si v poslední době hned několik dětí, které se mi svěřily s něčím podobným. Nemusím vysvětlovat, jak moc tento styl komunikace mezi lidmi nabourává vzájemnou důvěru. Zesměšněním může být i generalizace, která vás uvrhne do jakési pomyslné škatulky charakterizované povrchními vnějšími znaky. Druhý vlastně úplně přehlídně vás jako individualitu. Navíc vás zařadí do škatulky opačné, než do které sám spadá, a která je samozřejmě hodnotnější, než ta, které jste příslušníkem vy. (Poznáváte se, ženy, Romové, policisté nebo učitelky?) Sarkasmus je nejtěžší kalibr zesměšnění, protože jeho podstata je v matení. Funguje na principu znejištění druhého. Kdo jej užívá logicky kontroluje situaci, zatímco druhý je nepříjemně vozen za nos, tápe a připadá si jako hlupák. Funguje to výborně.
Za vtipkováním se nezřídka skrývá nevědomý strach “baviče” ze všeho možného - z nepřijetí, selhání nebo třeba vlastního zesměšnění. Smích může být maska, přetvářka. V horším případě zbraň. Proto je šikana tak nebezpečná, že se skrývá za milým úsměvem. Vtip přece každý pochopí, no ne? Nebuďte fajnovky. Mnozí jsme si dobře osvojili mimikry sebeironie: zesměšni se radši sám, dřív, než to udělají druzí. Zdánlivě funkční mechanismus má jedno podstatné úskalí: tímto krokem se stáváte sami sobě agresorem. Dokážeme si sami vetnout šíp do srdce, sami sebe před druhými shodit a alespoň díky tomu kontrolovat situaci. Je to absurdní a smutný paradox. Pokud nedokážeme umenšit vlastní bolest, můžeme načasovat alespoň to, kdy přijde zásah. Lepší nějaká možnost situaci ovládat, než vůbec žádná. Tonoucí se stébla chytá. Možná to znáte.
Fatální je, když vám na roli vtipálka skočí váš terapeut. Pak může absurdní drama začít nabývat existenciálních rozměrů. Čím dál se od vlastního reálného prožívání dostáváme, tím víc to uvnitř pne, až to jednoho může roztrhat na cimpr campr. S největší mírou sebeironie jsem se v terapeutické praxi setkala u lidí naprosto zoufalých - klientů se suicidálními myšlenkami.
Když smích přináší úlevu
Smích ostentativní a smích úlevný jsou dva diametrálně odlišné žánry. Zdrojem prvního je tenze. Druhý je darem, který přichází nenuceně kdesi zhůry. Rodí se z kouzla okamžiku, kterého si musíme nejprve všimnout. Což nelze bez schopnosti spočinout, uvolnit se, naladit se na stejnou vlnu a najít společné porozumění. Společný smích sbližuje.
Uvolnit se můžete jen vedle druhého, který je sám v klidu. Najednou jako by se temný tunel, ve kterém jste byli, prosvětlil. Není nekonečný, i když jste se obávali toho, že neexistuje východisko. Můžete si posvítit na cestu a díky tomu vnímat, že strach má velké oči a představa, která vás táhla ke dnu, není skutečností. Realita vypadá o poznání líp. Je to vtipný rozpor. S úlevou se zasmějete tomu, co jste spatřili. Vy sami. A spontánně. Nenuceně. Ne proto, že někdo řekl “neboj se” a tím vám vlastně vzkázal, že jste úplně mimo (a směšní).
Můžu jako terapeutka zvenčí vidět některé paradoxy příběhu, jemuž naslouchám, na které si společně s klientem posvítíme. To, co bývalo děsivé, se někdy z ničeho nic obrátí ve vtipnou epizodu. Klient získá náhled a situace, která ho trápila, se najednou uzavře, získá pointu, co se ve tmě zdálo být šavlozubým tygrem, z toho se po rozednění vyklube roztomilé, trochu přitroublé koťátko. Strach se rozplyne, stane se minulostí. Miluju ty momenty. Když se s někým smějete, znamená to, že si spolu rozumíte. Nic není podle mě znakem větší blízkosti, než společný nenucený smích. Takový, který je kouzlem okamžiku a rodí se z čista jasna, na základě společného pochopení překvapivých, dříve skrytých souvislostí. To je humor, který má sílu přetínat bludné kruhy a osvobozovat z osidel vězení vnitřní izolace. Humor existuje pouze v interakci, je jejím specifickým typem. Vtip jako moment setkání a napojení v uvolněnosti. Strašák nejasnosti mizí. Vtip slouží jako ventil. Má to jediný háček: jde o něco, oč nelze usilovat. Úsilí je svého druhu tlakem, který má protichůdné tendence, než je to, oč usilujeme - je svazující. Úlevný smích přichází až tehdy, když slzy odplaví zevnitř bahno a znovu mu uvolní prostor, ne naopak.
Cvičit nadhled
Asi všichni znají legendární jógu smíchu doktora Nešpora. I mě jím prezentovaná cvičení fascinují a nepochybuji o jejich účinnosti. Však jejich autor velmi dobře odborně argumentuje, proč fungují a sám je zářným důkazem toho, jak obrovské míry nadhledu je člověk schopen dosáhnout. O čem přesto pochybuji je moje schopnost vrhnout se do praxe jógy smíchu v každodenním životě. Coby spíše nesmělý introvert váhavě vyhodnocuji, že mé autentické bytí je přeci jen jinde a jóga smíchu je pro mě příliš těžký kalibr.
Navzdory tomu myslím, že radost ze života je dostupná i dalším mě podobným. Učím se vnímavosti a životní lehkosti. Všímám si zvídavě všeho kolem a cíleně hledám všechno, co mě dokáže pobavit, rozveselit a co je mi milé. Snažím se na dění pohlížet kreativně, ne rigidně. Ostatně vtip je výsledkem tvůrčí aktivity. Opakované, vyčpělé a banální vtipy stáhnou ke dnu jakoukoliv komedii. Stane se z ní parodie sebe samé. V životě je tomu stejně. Můžeme se sami sobě vysmívat, nebo se radovat z nalézání nových, překvapivých souvislostí s mnohdy absurdní pointou, jakou dokáže vymyslet jen život sám. Učím se tyto momenty pojmenovávat, abych je dokázala sdílet s druhými, obohacuji vlastní slovník. Připomínám si, že nic není tak horké, jak se to uvaří a že když nejde o život, nejde o nic. Umožňuje mi to nahlédnout z druhé strany na cokoliv, čím právě procházím. Život sám je ten nejlepší humorista a žít ho takový, jaký je, mě baví víc, než se pitvořit a podléhat patosu v masce klauna. Na mračouny se usmívám, myslím to upřímně a když si klepou na čelo, nic si z toho nedělám, protože vím, že příště potkám někoho, kdo mi úsměv oplatí. Nechci žít hořké životy těch, kteří žertují, že optimismus je o***m lidstva.
Smích jako lék
Smích je zadarmo a dokáže mnoho. Někdy se mu musíme učit - to když náš život zatím moc veselý nebyl. Naštěstí nikdy není pozdě. Kdo najde svůj specifický smysl pro humor, jako by našel sám sebe. Svůj lék i klíč k srdcím blízkých. Humor, který funguje, je humor empatický vůči druhým i směrem k sobě samému. Všímejte si:
Co vám dělá radost? Kde, kdy a s kým se cítíte uvolněně?
Jaké emoce šíříte prostřednictvím svého vtipu? Líbí se druhým? Jak se s ním cítíte vy?
Je váš vtip lehký a hřejivý, nebo je hurónský či dokonce jízlivý? Je skutečně situace k smíchu? Pokud ne, pozor! Místo sblížení vás oddálí od druhých, kteří se budou raději držet zpátky.
Stejnětak způsobuje vztahovou izolaci sebeironie a usměvavá maska, která způsobí, že nikdo neví, jak vám ve skutečnosti je a se svými pocity zůstanete úplně sami.
Buďte laskaví. K sobě i k druhým. Laskavost a vděk jsou prokazatelně i jedním z klíčů k dobrému fyzickému zdraví, protože snižují úroveň stresu. A co víc: úsměv sám má také fyziologický efekt. Pomáhá uvolňovat obličejové svalstvo a tělo celkově. O důvod víc, proč brát humor vážně a začít se učit nadhledu stejně, jako kterékoliv jiné důležité dovednosti, které přispívají k duševní pohodě a lepšímu životu.
