09/07/2025
Okamžik mezi světluškou a medvědem
Musím se o tenhle okamžik podělit.
Na mé ruce právě spočinula světluška, přitahovaná teplem. Pod nohama mi proběhla krysa. Jsme v horách – a noc, která nás obklopuje, je neopakovatelná. Všechno spí. Jen já bdím.
Monzun právě začal. Příroda rozkvétá, pije vláhu a s každou kapkou se nadechuje k plnému životu. Sedím venku, s tichým vědomím, že by se tu každou chvílí mohl objevit medvěd nebo had. Předevčírem se mi kolem krku motala a letmo kapku mé krve okusila ochočená kobra. Dnes možná přijde medvěd.
Tenhle medvěd je hladový poutník. Před pár dny mu ze stromu spadlo poslední mango – a teď, tenhle těžkopádný zloděj, téměř vegetarián, bloudí noční krajinou, řízen vůní, kterou cítí na míle daleko.
Na větvích kolem mě visí óbr netopýři. Poletují tiše v mlze, která objímá krajinu, a přesto nepůsobí vlhkostí. U skomírajících světel, která zhasínají spolu s výpadky elektřiny, čekají na omámený hmyz. Jsou trpěliví a přesní.
Chtěl bych s vámi sdílet, jak cestuji – ale sotva nacházím čas psát. Každý okamžik hltám. V rozhovorech s místními, v pozorování mě blízkého života, dějíciho se kolem.
Píšu teď doslova na úkor přítomnosti.
Vznáším se ve zvláštním vakuu – mezi světem všednosti a světem, který mě teď objímá jako ráj na zemi.
Místní vedra působí jako slabá sedativa. Zvuky okolí mě kolébají, a místní jídlo je balzámem pro duši.
Nevím, co přijde. A vlastně ani nechci vědět. Každé „rozhodnutí“ je spíš odpovědí na chvíli než výběrem. Znovu začínám snít. Ale tentokrát… opravdu snít. I když nespím.
Je tu blaženost – jako by někdo nastavil ideální teplotu pro život a řekl: „Meditujte.“
A přesně to udělám. S větrem v zádech a víčky napůl zavřenými.
Okamžik mě volá.
Nakonec musím poděkovat vám všem, že tu mohu být!
Děkuji!
