01/04/2025
I za úsměvem se může skrývat velká bolest...
Přišla ke mně klientka – usměvavá, plná energie. Už od dveří sršela optimismem. „Vlastně ani nevím, proč jsem tady,“ říká se smíchem. „Mám krásnou rodinu, tři úžasné děti, manžela, který nás zajistí. Mám skvělou práci, která mě baví. Cestujeme, můžu si koupit, co chci. Všechno je zalité sluncem. Všichni mi říkají, jak šťastná musím být…“
Usmívá se. A pak, najednou, se jí oči zalijí slzami. „Tak mi řekněte… proč se uvnitř cítím tak mizerně?“
Mlčím. Pak tiše odpovím: „Věřím, že sama víte, proč to tak je.“
Mluvíme. O rodině, práci, vztazích. O tom, co cítí. Nacházíme souvislosti mezi tím vším a jejím vnitřním pocitem prázdnoty. A já vidím, jak se jí pomalu ulevuje. Jak vyslovuje věci, které už říkala mnohokrát, ale až teď je někdo opravdu slyší. Nekritizuje. Nehodnotí. Jen vnímá…
Na konci sezení se na mě podívá a poprvé její úsměv není maskou. „Jste první, která mě nehodnotí za to, co cítím,“ šeptne.
Usměju se. A jsem ráda, že jsem tu mohla být pro ni.