21/07/2025
Emoce nejsou jen v hlavě. Naše tělo je prožívá taky. Kolikrát se nám stáhne žaludek, když se něčeho bojíme. Cítíme knedlík v krku, když zadržujeme slzy. Bolí nás záda... Říkáme tomu stres, nervy, únava. Ale možná by bylo fér říct to jinak: emoce mluví tělem. A my je často neslyšíme. Nebo spíš - nechceme slyšet.
Tělo a mysl nejsou dva oddělené světy. Naučili jsme se, že hlava má “řešit” a tělo má “fungovat”. Emoce si často přeložíme jako slabost, přítěž, něco, co by se nemělo moc projevovat. Jenže to je omyl.
🧠Každá myšlenka, každé emoční pnutí spouští chemické reakce v těle. Není to jen metafora - naše tělo doslova reaguje na to, co cítíme. Emoce nejsou “něco ve vzduchu”. Jsou to informace, které putují skrz celé tělo a ovlivňují ho na buněčné úrovni.
Emoce nejsou jen pocit. Jsou to biologické události. Když dlouhodobě potlačujeme, co cítíme - kvůli práci, lidem okolo nás nebo i sami sobě- tělo si to uloží. Do svalů. Do nervového systému. Do imunity.
Naše tělo je jako deník, kam se zapisuje všechno, co jsme neřekli nahlas. Každý neprojevený smutek. Každý úsměv na sílu. Každý vnitřní výkřik, co zůstal uvnitř.
Potlačená emoce nezmizí. Jen změní podobu. Emoce neodcházejí jen proto, že jsme je ignorovali. Ony se prostě přesunou jinam. Někdy do bolesti zad. Jindy do únavy, co nemá jasný důvod. Nebo do chronického napětí.
Tělo je náš parťák. Když něco nechceme vidět, vezme to na sebe. Jenže všechno má svou kapacitu. A tělo taky.
🧘♀️ Tělo ví. A mluví. Otázka je, jestli ho posloucháme. Možná známe ten pocit, všechno by mělo být v pohodě - ale není. Není klid. Není dech. Není energie. A my nevíme proč. Jenže hluboko uvnitř to často víme moc dobře.
Tělo nemá zájem nám škodit. Jen nám připomíná, co jsme nechtěli nebo nemohli zpracovat. A když neposloucháme, zesílí hlas. Přidá signál. Přitvrdí.
👉Začněme brát emoce vážně - nejsou to rozmary, ale signály.
👉Přestaňme rozdělovat “hlavu” a “tělo” - jsme jeden celek.
👉Naučme se vnímat, co se v nás děje - dřív než nás to dožene.
👉Nečekejme, až tělo zakřičí. Poslouchejme, když šeptá.
Možná je čas si přiznat, že zvládat všechno ( a často za každou cenu) není hrdinství. Možná je větší síla v tom zastavit se a vnímat sami sebe. Protože tělo je naše. A pamatuje si všechno, co jsme si my nechtěli připustit. Možná je na čase to konečně začít číst.
