17/08/2025
Je to přesně tak.
Jedna věc jsou témata z dětství a vše, co jsme kdy nedostali.
Ta druhá, mnohem zásadnější je, jak s tím, co (ne)máme, dospěle naložíme a konstruktivně se postaráme o to, co potřebujeme.
Nechte už své matky na pokoji.
Jsem jediná, koho rozčilují ti „věční děti“ kolem šedesátky, co si stále stěžují, že je matka „málo milovala“, „málo jim dala“, „nevychovala je správně“?
Teď je jejich zlatý čas — všude samá psychologie.
Běhají po psycholozích, kartářích, astrolozích, pročítají skupiny, hledají kouzelný recept, jak „vyléčit dětské trauma“ a být konečně šťastní.
To nepůjde.
Musíš si uvědomit: jsi dospělý. Nauč se to, co tě nenaučili. Dej si sám to, co jsi nedostal. Miluj se, jestli tě málo milovali. Kdo ti v tom brání?
Tvoje stará matka? Sama dostala desetkrát méně, než dala tobě. Její mládí bylo těžká práce bez pohodlí, ve studených místnostech nebo ubytovnách. A přesto našla sílu tě vychovat. To už je ten největší dar.
Vychovávala tě, jak uměla, obětovala se úplně. Pracovala poblíž tvé školky, tvořila domov v nedostatku, šila kostýmy ze sýpkoviny, vařila večeře z ničeho, snášela tvého otce, protože neměla kam jít.
Zkus to pochopit.
Pusť křivdy a nahraď je vděčností. Možná nepřijde láska, ale přijde přijetí.
Dala ti Život. Co víc potřebuješ? Podívej se do zrcadla: jsi dospělý. Jdi a dej si všechno, co potřebuješ.
