01/05/2025
Nebojte se arteterapie.
Další z obrázků z vlastního terapeutického procesu z roku 2010.
Tenhle byl na téma Mé dětství, dostal název Bezmoc malého dítěte. Pojí se k němu spousta mých strachů a taky jedna příhoda z předškolních let. Dostala jsem panenku, takovou tu oblečenou v kroji, dnes bych to viděla spíše jako reklamní předmět než hračku. Byla hezká, ale vlastně - tenkrát - pro mě nějak neuchopitelná. Kroj měla na sobě navlečený napevno/naoko, tedy zašitý tak, že se nedalo dělat takové to holčičí hraní na převlékání a péči a obstarávání. Navíc měla prsa, takže mi to k hraní ani takto nějak "nepasovalo". Pár dní po vánocích jsem uprosila babičku, aby mi panenku dovolila vzít ven, že ji povozím na sáňkách. Nevím už, jak se to přihodilo, ale ona mi spadla a byla celá od bláta. Šla jsem domů se strachem a pláčem - že jsem se o ni nedokázala postarat, že jsem nemehlo, neschopná, nevděčná, zlá, nic si nezasloužím, ....................... .
Babička mě zmrzlou, mokrou a uplakanou stčila do postele, šatičky na panence rozpárala, vypravala a rozvěsila nad kamna. Pamatuji si přesně ten pocit po probuzení, plápolající ohen v dvířkách kamen, stud, kajícnost. Až mnohem později mi došlo, snad až tímto obrázkem, že tam byla taky péče a bezpečí. Jen nevím, čeho tam - tenkrát bylo v tu chvíli víc.
Co tehdy nebylo možné cítit a pochopit, se může znovu otevřít v jiném světle – jako klíč k jemnějšímu pohledu na sebe sama. A možná právě tyto momenty pomáhají začít věřit, že i tehdy, když jsme to tak necítili, jsme možná přece jen nebyli sami.
Máte taky takovou zkušenost nebo i obrázek?
Nebo vezměte vážně své pocity a zpracujte je v individuální nebo skupinové práci.
