07/01/2025
🕹Většina z nás hraje život na "Hard mode", a nejsou za to žádné odměny
Znáte ty úrovně obtížnosti ve videohrách? Easy, medium, hard... Neboli snadná, střední a těžká obtížnost?
Myslím, že je to podobné i v životě, a existuje mnoho faktorů, které všichni dokážeme jmenovat – peníze, vzhled, zdraví, inteligence, rodina, země, kde se narodíme. To všechno ovlivní náročnost anebo lehkost našeho života.
Ale je tu jetště jeden aspekt života, který mám na teď mysli.
Naše emoce.
Naše emoce diktují naše chování, hrají klíčovou roli při formování našich přesvědčení a jsou možná tím jediným bodem našeho života, který kdyby se změnil, změnil by náš celý život. Významně. Trvale.
Většina lidí se nějakým způsobem smíří s tím, kým jsou. Ale ne v tom dobrém smyslu. Není to jako skutečné, laskavé přijetí sebe sama. Ve skutečnosti jsou lidé často se svým životem nespokojení. Je to spíše jako kdyby se s tím smířili...
Smiřují se s průměrným, bolestivým a náročným životem, kde je emocionální obtížnost nastavena na těžkou úroveň. A myslím si, že se svým životem smiřují nejčastěji z jednoho hlavního důvodu – neví, že existuje cesta ven.
Neví, že to takové být nemusí.
Že nemusí cítit hanbu nebo zlost pokaždé, když jim někdo dá i tu nejmenší kritiku. Nemusí cítit ten intenzivní strach z opuštění pokaždé, když jejich partner udělá anebo řekne něco, co by jen náznakem mohlo naznačovat, že s nimi není 100% spokojený. Nemusí zažívat tu intenzivní úzkost před každou zkouškou nebo pracovním meetingem.
Když budu mluvit za sebe, udělal jsem pravděpodobně stejný pokrok za první měsíce terapie jako za 5 let seberozvoje předtím.
1. Pravidelně jsem meditoval, zlepšoval své sociální dovednosti, studoval stoicismus.
2. Četl a slyšel jsem spoustu lidí říkat různé dobře znějící fráze a důvody proč byste neměli dbát na názory ostatních, proč byste neměli brát věci osobně.
3. Oslovoval jsem holky na ulici, chodil na hodiny Jiu-Jitsu, na setkání Toastmasters a do debatních klubů. Snažil jsem se zlepšovat v tom všem a v různých dalších dovednostech.
Všechno to dohromady přece jen zlepšilo mou sebejistotu a také moji reakci na kritiku. A to během několika let. Možná tak o 20%...
Pak jsem začal s terapií. S velmi dobrým terapeutem, který používal takzvanou techniku emočni svobodu, která je známá pod svou anglickou zkratkou EFT. Nepamatuji si, jestli to bylo naše první nebo druhé sezení, ale sepsali jsme několik mých negativních vzpomínek z dětství a pak jsme vybrali tu první, na které jsme začali pracovat.
Byla to vzpomínka s učitelkou ve třetí třídě, která mě drtila, skoro až šikanovala před celou třídou za moji špatnou docházku.
Bylo to tak špatné, že třída seděla v tichu, v úžasu nad tím, jak hnusná na mě byla. Neměl jsem co odpovědět, byl jsem devítiletý kluk, po kterém šlapala čtyřicetiletá žena v postavení autority. Cítil jsem jen pocity viny a úzkosti. Přesvědčení, že jsem prostě špatný kluk, že nejsem dost dobrý se do mě propisovalo skrze celou tu situaci.
A pak jsme vzali tu vzpomínku a začali pracovat skrze EFT. Lukáš, můj terapeut, mi řekl, abych začal znovu prožívat a popisovat mu tu vzpomínku. Tak, jak si ji pamatuji, od začátku do konce. To volání k tabuli, ta nekonečná kritika, spousta ponižujících otázek, na které jsem neměl odpovědi. Ten odsuzující pohled učitelky, moje paralýza, ty pohledy úžasu a strachu na tvářích mých spolužáků...
Jak mi Lukáš říkal, při každé části vzpomínky jsem prostě jen řekl, co se děje a jak se cítím, a klepal jsem svými prsty na různé akupresurní body na mé tváři a kolem hrudi.
Při každém kole klepání se negativní emoce oslabovaly... Od intenzity 9/10 na 7, pak na 5, pak na 3...
Až jedna z nejhorších vzpomínek mého života najednou byla...
..prostě jen vzpomínka.
Bez emocí. Jen vzpomínka na to, co se stalo. Bez viny, hanby, úzkosti.
Jen obyčejná, neutrální vzpomínka.
Příští týden jsem seděl na pracovním setkání, na velmi serózním pracovním setkání s velmi seriózními konzultanty a velmi seriózním šéfem. (Trochu přeháním, ale tak jsem se tehdy cítil) Bez toho, abych si to uvědomil, jsem ve svém typickém ADHD způsobu začal hodně naklánět a houpat se na židli. Brzy poté můj šéf řekl vážným, kárajícím tónem "přestaň se kolébat", včetně pevného gesta rukou...
A já...
…prostě jsem se přestal houpat.
Ale tentokrát je to jiné, než na co jsem byl zvyklý.
Prostě jsem přestal. Říkám si "dobře, přestanu". Ale důležité je, co si NEmyslím a co NECítím. Je tam velmi málo hanby, velmi málo úzkosti z toho, že jsem okřiknut a můj šéf by se na mě mohl zlobit.
Ty pocity tam stále jsou, ale výrazně menší než předtím.
Já. Prostě. Necítím. Že. Jsem. Udělal. Něco. Tak. Špatného.
Žádné stoické myšlení, žádné mentální modely, žádné hluboké dýchání není potřeba. Stal jsem se dlouhodobě méně citlivý na kritiku.
Většina našich negativních emocí, které cítíme jako dospělí, nepochází z těch aktuálních situací samotných. Pocházejí z našeho dětství, tam začíná programování, jak bychom se měli cítit ohledně různých věcí v životě. Tam je kořen problému.
Když dokážeme se vrátit do našeho dětství a vyčistit negativní emocionální vzorce, které si odtamtud neseme, naše náchylnost k negativním emocím klesá. Často významně, často trvale. Když jsme s terapeutem Lukášem použili EFT k pročištění vzpomínky na učitelku z třetí třídy, kde jsem cítil hanbu a úzkost z kritiky, můj strach a citlivost vůči kritice prostě klesly. Vůbec. Od kohokoli. Od přátel, rodiny, cizích lidí anebo, jak v tomto případě, od šéfa...
A o tom právě mluvím. Celý můj život až do tohoto bodu bylo mé "nastavení obtížnosti vůči kritice" nastaveno na "těžkou obtížnost", což mi život komplikovalo. Bez žádné přidané hodnoty, bez žádného dobrého důvodu.
V následujících letech terapie jsme vyčistili mnoho dalších vzpomínek, pokračovali jsme s Internal Family Systems neboli IFS, a s dalšími technikami a můj život se stále zlepšoval. A stále se zlepšuje, jak dále pokračujeme. Týden po týdnu, měsíc po měsíci jsem stále šťastnější a úspěšnější v mém životě. Od té doby jsem se sám stal terapeutem EFT/IFS a během let jsem viděl stejné výsledky u stovek mých klientů.
Většina z vás, kteří tohle čtete, stále hrajete život na "těžkou obtížnost", v tolika směrech, se spoustou negativních emocí, které vás drží dole. Snažíte se už roky číst knihy, navštěvovat semináře, rozvíjet zvyky, jen abyste kompenzovali. Významné a trvalé zlepšení stále v nedohlednu.
Přestaňte kompenzovat, začněte spravovat.
Jděte přímo k kořenům. Najděte si dobrého terapeuta.
Neexistují žádné odměny za hraní života na „těžkou obtížnost“.
Jen zbytečný boj a utrpení.
Pomáhám vám od emočních bloků, abyste mohli žít zdravější a pohodovější život.
