28/02/2026
O vlivu chronického stresu na vznik onemocnění hovořím již řadu let – v době, kdy byla tato témata v odborných kruzích často bagatelizována nebo redukována na „měkkou“ psychosomatiku. Přestože dnes zahraniční výzkum v oblasti psychoneuroimunologie, neuroendokrinologie i behaviorální medicíny jednoznačně potvrzuje propojení stresu, spánku, metabolického zdraví a kvality vztahů, tehdy byla tato souvislost přijímána spíše zdrženlivě.
Dlouhodobá aktivace sympatiku a osy HPA vede k perzistentně zvýšené hladině kortizolu, narušení spánkové architektury, změnám dechového stereotypu a postupnému rozvoji inzulinové rezistence. Nekvalitní spánek – jak zdůrazňuje například Peter Attia, MD – významně snižuje inzulinovou senzitivitu a urychluje metabolickou dysregulaci. Povrchové, stresové dýchání udržuje organismus v režimu pohotovosti a oslabuje parasympatickou regeneraci. Emoční dysregulace pak narušuje mezilidské vztahy, což zpětně zvyšuje psychickou zátěž a fixuje celý patologický kruh.
Za mimořádně důležité považuji, že již tehdy existoval jeden odborník, který byl těmto souvislostem otevřený Marian Hajduch 💯💥
Především jemu tímto vyslovuji poděkování za odbornou odvahu a ochotu reflektovat, že zahraniční studie v této oblasti již existují a že prevence musí být komplexní, nikoli redukovaná pouze na léčbu následků.
Práce se stresem musí začínat od útlého věku. Regulace autonomního nervového systému – vědomá aktivace parasympatiku prostřednictvím dechu, práce s tělem, kvalitního spánku a emoční gramotnosti – je naučitelná dovednost. Nejde o alternativu k medicíně, ale o její fundamentální preventivní rozměr. Pokud tento aspekt zanedbáme, ponecháváme populaci v chronické sympatické dominanci, která systematicky podkopává metabolické, imunitní i vztahové zdraví. A děkuji Hana Studentova za reflexi😊
Care Comm
Florence - časopis moderního zdravotníka
