04/12/2025
🇨🇿 Dělat hudbu bylo mým snem. Radostným i bolestným snem. Radostným proto, že mě to naplňovalo. Nebylo nic, co by mě motivovalo víc. Nebylo nic, co by dokázalo ve mě tak snadno vyvolat nadšení a blaženost. A bolestným, protože to šlo ze zranění. Z urputné potřeby být oceněn, dokázat něco a tím obhájit svou existenci.
Vím, že mám dar, ale nikdy jsem s hudbou neuspěl. Je to v souladu s tím, jak vesmír funguje. Pocit nedostatku (v tomto případě uznání, ocenění) generuje zase jenom nedostatek.
Jak se díky vnitřní práci moje zranění hojí, drive pro tuto vášeň se vytrácí. Teď hudba spí. Vím, že se do mého života vrátí až vytvořím prostor tvořit plně z lásky místo ze strachu.
Jedním z krůčků je si občas, s větší lehkostí, bez velkých očekávání, někde zahrát. Třeba na festivalu Díky moc za tuto krásnou příležitost.
Dalším krokem je tvořit prostor pro společné zpívání manter. Poprvé jsme to se @**vnapojeni.cestaksobe** uskutečnili v červnu a ohlasy byly super. A tak plánujeme 9.12. relaxačně-hudební večer, kde společně poladíme nervový systém (nejen) pomocí našich hlasů. Jestli tě to láká, napiš do komentáře ‘VEČERY’ a pošlu ti link.
🇬🇧 Music used to be my dream — both beautiful and painful.
Beautiful, because nothing made me feel more alive.
Painful, because it came from a wound — from the need to be seen, to prove myself, to earn my worth.
I know I have a gift, but I never “made it” in music.
And honestly, it makes sense.
When something is driven by lack, it usually brings more lack.
As I’ve been healing, the old drive has faded.
Music is resting now.
And I know it will return when I can create from love, not fear.
For now, I’m taking gentle steps back to it — playing without pressure, without expectations.
A softer, slower path back to something I’ve always loved.