02/05/2025
Když jsem včera ráno sedala do auta, zeptal se mě so**ed, kam jedu.
Do práce, odvětila jsem.
On na to - 1.5.?
Přijde mi úsměvné, že se tomu u OSVČ ještě někdo diví. Víkendy, svátky, brzká rána, noci, dovolené!!! Prostě pracujete, kdy je potřeba a za to si můžete udělat volno i v běžný pracovní den nebo odjet kamkoliv na dýl než víkend. Je v tom odpovědnost a svoboda. Vyváženost, kterou jsem jako zaměstnanec nevnímala, zvlášť, když jsem musela dělat za pravidelnou výplatu věci úplně zbytečné a sedět za stolem, i když nebylo, do čeho píchnout. To vás pak nejenomže nebaví, ale ani nenaplňuje. A pak to mateřství, které vám vleze pod kůži a vy se musíte po určité době vrátit zpátky do práce, kde si celou dobu žil kolektiv svůj život bez vás a vy nasedáte do rozjetého vlaku a v hlavě vám vrtá, co se děje doma a jak to ti obci zvládají ve školce a jestli, je stihne babička vyzvednout.
Je to těžké! Skoro tak těžké jako, když porodíte své první dítě a jste úplně zmatená z toho, že místo radosti, pláčete a máte pocit, že se v tom ztrácíte, ale vlastně ani nevíte v čem. Ta odpovědnost, změna životního tempa, únava, pocity nedostatečnosti a strach z vlastních chyb a selhání, i z toho, co si o vás kdo pomyslí. A časem si to sedne! Nikdo nemá patent na vlastní život, ani na to, jak být neustále šťastný a se sebou spokojený. Učíme se za pochodu téměř pořád a velkou výhodou je, že si to umíme přiznat a čas od času si o tom s někým pokecat.
Jedu tedy na tu prvomájovou poporodní návštěvu za svými klienty, kteří před týdnem prožili svůj přerod do rodičovství a vidím přesně to, o čem píšu výše. Je v tom pro mě nádherná přirozenost, v té nejistotě a lásce, která by se dala ve vzduchu krájet. Žena leží se spícím miminkem v posteli a muž mi otevírá s nevyspaným úsměvem, přesto má vypjatou pleť jako by spal s pleťovou maskou. To ten oxytocin, kterým se všichni přikrývají v ložnici. Jdu nahoru po schodech a on za mnou nesměle šeptá, že jeho žena prohlásila, že odsud nevyleze celé 6N. Usmívám se pro sebe a říkám si, tohle jsou mí klienti! Jsem na sebe hrdá. Cítím zadostiučinění i za porod, který proběhl na prvorodičku ve velmi svižném tempu a já stihla dojet „opět“ na velké finále. Bavím se i myšlenkou, jak mě asi musejí v porodnici pomlouvat za to, že ty moje ženy tak rychle rodí, že si jen slíznu za spoustu peněz smetanu. A vůbec jim přitom nedochází, že v tom jsou hodiny a hodiny společných sezení a povídání a měnění nastavení ze strachu do přijetí reality takové, jaká je pro ně nachystaná.
Copak bych mohla lépe oslavit 1. máj, než prací, kterou miluji? Zvláště, když můj muž není doma a pusu mi mohl ráno poslat jen virtuálně? Miminko je velmi malé a žena nejistá, přitom je z ní už teď nejvíc milující máma na světě. Moc jí to přeji. Já si na své poprvé už skoro ani nepamatuji. Jen na to, že jsem přes velké porodní zmrzačení, které mi způsobili zdravotníci bez zeptání a bez adekvátní předchozí pomoci, která je již dnes porodnici, kde jsem přiváděla na svět své první dítě, běžná, proležela několik týdnů v posteli s miminkem po boku, jen proto, že jsem nemohla stát na nohou. Díky bohu, to někdo tam nahoře zařídil a já byla přirozeně kontaktní, jinak by Šimi strávil většinu času v postýlce s dudlem v puse a já si dnes hojila porodní trauma.
Po dvou hodinách u malé Viki a její maminky jsem to vzala přes farmu, kam jezdíme pro vajíčka, ale ještě jsem raději zavolala Šimimu, jestli je doma vše ok? Přece jen byli sami. Nebral mi to, ale za pár minut volal zpět, že zrovna vytíral podlahu a dvojčata byla s Benem na zahradě. Evelínka později umyla koupelnu. Když jsem se o tom bavila s farmářkou, žasla, že máme tak fajn děti. Mě to ale přijde jako přirozená součást výchovy nechat děti, aby se podílely na úklidu svého životního prostoru a neviděly mámu jen jako holku pro všechno! A taky je nechat cítit zodpovědnost za to, jak jim spolu je.
A ano, jsou skvělí!!! Hlavně v tom, že se na ně můžu spolehnout a odjet. Ale jsou to pořád děti, takže jim musím spoustu času připomínat, proč to po nich chci a hlídat, aby to dělali pořádně, zvláště kluky. A taky jim furt mluvím do duše ohledně společného soužití! A dělám to pořád dokola, až musím být v jejich očích úplně trapná, ale já si velmi přeji, aby už teď viděly souvislosti, které jim zvyšují jejich sociální inteligenci, jejíž nedostatek je v dnešní společnosti tak zjevný. Přestože na vztazích lidí stojí celý život!
Po návratu jsem jim udělala slíbené hambáče a mango lassi. Už byla taky jedna odpoledne, a dost hladově na mě po příjezdu koukaly! A pak jsem si šla zaběhat a vyvětrat hlavu. To už skauti rozebírali mezi odkvetlými třešněmi a částečně kvetoucí jabloní naše týpí, které jsme jim darovali na dožití.
Zahrada je bez něj nějaká prázdná, usuzuji. Mám na něj krásné vzpomínky, na bubnovačky, na moje neopakovatelné napářkové workshopy, ale i na zoufalství v těhotenství, kdy jsme rekonstruovali a týpí byla naše ložnice. Z nějakého vnitřního důvodu jsem i ráda, že je pryč. Od rekonstrukce jsem do něj nechodila. Jen já vím, proč.
Po přiběhnutí jsem se osprchovala a na vlasy si dala dokonce kondicionér. Fénovat jsem nestihla, uschly přirozeně samy na slunci, když jsem stříhala vlasy Mariánkovi. Potom jsem nakrájela meloun a s křikem, že nemají být furt na těch mobilech, vypustila děti na zahradu. Sedla jsem si na místo týpí a zavzpomínala při vybírání polodrahokamů, které tam Martin vysypal do kamenů, když jsme ho postavili, na dobu před narozením Bena a ještě kus předtím. Potřebovala jsem si v tom sama posedět. Jsem nakažlivě sentimentální člověk.
Po páté hodině jsem se šla konečně najíst a pustila si k tomu sejroš. No a do hodiny se už začaly trousit domů jako ty kamínky polohladové děti s velkou chutí na banánový shake nebo hambáč od oběda. A taky postupně skákaly do vany a začal takový ten večerní mumraj, na který už nezbývá moc sil, protože bývám večer z dětí převjemovaná a laskavost si musím hodně pohlídat. Zvláště teď, když je Martin na moři a já jsem na ně sama. Obdivuji všechny mámy, které ten prostor pro děti drží samy, fakt jsou to borky!
Mety za mnou po koupeli přišel s nápadem, jestli by nemuseli další den do školy a mě to popravdě přišlo vhod, protože chystání svačinek po páté hodině ranní, než se vzbudí Ben, který mi pak visi hodinu a půl na prsu, mě za ten týden bez Martina, dost vyčerpává. Takže dnes bojkotujeme školu a z rodinných důvodu jsme všichni spolu doma.
A proč vám to píšu? Protože jsem vzala do ruky mobil, abych napsala dětem omluvenky do školy a díky tomu se mi udál celý včerejší prach neobyčejně obyčejný den. Takový ten jeden z mnoha, který by někomu nestál za pozornost, ale mě…
Však mě znáte…
