23/05/2025
😍SMRK ZTEPILÝ, OBDIVOVANÝ A CENĚNÝ V MINULOSTI i SOUČASTNOSTI a proč?🤩 Veký HISTORICKÝ přehled. OPĚT HÓDNĚ DLOUHÝ. 😃
Starověk a antika: pryskyřice a léčivé smůly
Už od starověku byly jehličnany ceněny pro své léčivé pryskyřice a aromatické silice. Ve starověkém Egyptě se pryskyřice z jehličnatých stromů (např. z rodu Picea či příbuzných borovic) používala při balzamování, ale i k léčbě – díky antiseptickým účinkům pomáhala bránit infekcím. V antickém Řecku a Římě se ve spisech lékařů objevují zmínky o využití kůry a smůly jehličnanů. Hippokratovské spisy (5.–4. stol. př. n. l.) doporučovaly kůru z „borovice“ (snad včetně smrku) jako adstringens (svíravý prostředek) na rány a záněty, například ve formě obkladu na zacelení ran či k zastavení krvácení. Také přírodní smůla (pryskyřice) se využívala – antické recepty ji míchaly do léčivých tampónů a mastí k dezinfekci a urychlení hojení píštělí či vředů.
Nejvýznamnější antický bylinář Dioskoridés (1.století n.l.) popsal léčivé účinky jehličnanů vdíle De materia medica. Nerozlišoval přesně mezi druhy (často obecně zmiňuje „pitys“ = borovice a „peuke“ = jedle/smrk), ale uvádí konkrétní využití částí stromu. Kůra je podle něj svíravá a hojivá – přikládala se zevně na odřeniny a vředy, které pomáhala zacelit. Pryskyřice (řecky pix, latinsky resina) měla široké užití: přidávala se do mastí na záněty, do čípků a tampónů v gynekologii a k ošetření ran. Díky lepivosti zafixovala směs léčiv na místě a zároveň působila antisepticky a protizánětlivě.
Plinius Starší (1. století n.l.) ve své Naturalis historia rovněž zmiňuje, že pryskyřice z jehličnanů (zvláště tzv. pix, získávaná z jedlí či smrků) je výborným prostředkem na rány – například na poranění hlavy. Celkově tak antické civilizace využívaly smrkovou smůlu a kůru hlavně zevně: k ošetřování ran, zánětů, kožních onemocnění a také při dýchacích potížích (inhalace kouře či par z pryskyřice na uvolnění hlenů).
Středověká Evropa: Hildegarda z Bingenu a léčba smůlou
Ve středověku pokračovalo využívání smrku v lidovém léčitelství, byť často nebyl striktně odlišen od jedle či borovice. Hildegarda z Bingenu (12.století) se o smrku (picea, staroněmecky foraha) zmiňuje ve svém díle Physica. Přisuzuje mu „více tepla než chladu“ a poněkud „pochmurnou povahu“, takže samotný (bez úprav) není podle ní vhodný k vnitřnímu užití. Nicméně smrkovou šťávu/pryskyřici vysoce cenila pro výrobu mastí a léčivých olejů: radí přidat šťávu z větviček do mastí, čímž se zvýší jejich účinek. Podobně malá příměs smolové šťávy v očních kapkách prý „rozehřeje zrak“ a zlepší vidění. Hildegarda dokonce uvádí originální využití v chovu: radí zavěsit čerstvé smrkové větve před dobytek nakažený morovou nákazou (sněť, „pestilencí“), aby vdechoval silnou pryskyřičnou vůni. Intenzivní éterické silice způsobí vykašlávání a vypuzení „zkažených šťáv“ z dutiny nosní a hlavy, čímž mor ustoupí. Zároveň varuje, aby zvířata větve neokusovala – koncentrovaná smůla by jim vnitřně uškodila. Hildegarda také doporučovala smrkovou smůlu k ošetření zanícených ran: například na rány s červy (larvami) se má nanést smrková smola, která parazity vytáhne a zahubí – poté se místo omyje olejem a hojí. Tyto zmínky dokládají znalost antiseptických a hojivých účinků smrkové pryskyřice již ve 12. století.
Ve vrcholném a pozdním středověku byly pryskyřice jehličnanů obecně součástí léčebných kadidel a mastí. Smrková pryskyřice se například pálila při očistných obřadech – během epidemií moru se vykuřovaly místnosti smolou, což mělo dezinfikovat vzduch. Pro silnou vůni a dostupnost bývala dokonce označována jako “kadidlo chudých”, zvláště když se začala v novověku prodávat tzv. burgundská pryskyřice (Pix burgundica) – žlutá smrková smola, užívaná jako levnější náhražka pravého kadidla až do 20. století. Smrková smůla se ve středověkých mastích aplikovala na kožní neduhy a bolavé klouby (revma). Znalost vysokého obsahu vitamínu C v mladých výhoncích se objevuje později, ale i středověcí lidé empiricky využívali jarní výhonky – například ve formě odvarů či „smrkového medu“ (viz níže), které posilovaly organismus a pomáhaly proti kurdějím (skorbutu), což bylo ceněno zejména v severských krajích.
Renesance a raný novověk: Matthioli a další herbáře
V období renesance se léčivé vlastnosti smrku objevují v řadě herbářů a lékařských spisů. Pietro Andrea Matthioli (1501–1577), slavný italský lékař a autor komentovaného herbáře k Dioskoridovi, patří k těm, kdo podrobně popsali různé druhy jehličnanů. Ve svém Herbáři (česky 1562) rozlišil několik „druhů jedlí a borovic“ včetně smrku (Picea) a přiřadil jim vyobrazení. Matthioli se zajímal hlavně o botanické určení – rozlišil až sedm typů jehličnatých stromů podle šišek a habitu, čímž přispěl k přesnější identifikaci smrku oproti jedli či borovici (to dokončili později botanici jako J.Bauhin a Linné). Pokud jde o léčebné využití, Matthioli přejal především poznatky antických autorů. Popisuje například získávání terpentýnu – tekuté pryskyřice (smůly) vytékající ze zářezů stromu – a uvádí její účinky: vnitřně působí projímavě („uvolňuje břicho“) a pomáhá vypudit střevní parazity, zevně léčí rány. Matthioli zmiňuje i užití smůly jako protijedu při hadím uštknutí a doporučuje ji do mastí na kožní neduhy. Jeho herbář tak shrnuje tradiční znalosti: smrková pryskyřice jako důležité léčivo pro dezinfekci a hojení, jehličí a výhonky na odvary proti kašli a kurdějím, šišky a dřevo na koupele při revmatismu apod. Matthioli a jeho současníci (např. španělský lékař Andrés Laguna či vlámský botanik Rembert Dodoens) tak předávali dál odkaz antické materia medica rozšířený o regionální zkušenosti.
V 17. století se informace o smrku objevují i v anglických a dalších evropských herbářích. John Gerard ve svém Herbalu (1597) píše o „jedli neboli smrku“ a cení si zejména tekuté smůly (turpentine), kterou označuje za účinné projímadlo a močopudný prostředek. Nicholas Culpeper (či další autoři) doporučovali mladé smrkové výhonky svařené s cukrem nebo medem jako sirup na kašel – podobně, jak to činil lid v horských oblastech. V lidové medicíně novověké Evropy bylo totiž běžné připravovat smrkový sirup či tzv. „smrkové pivo“ z jarních výhonků bohatých na vitamín C. Tento sladký macerát byl oblíbeným domácím prostředkem proti nachlazení, kašli a kurdějím; využívali jej venkované i námořníci (kterým pomáhal předcházet skorbutu). Mladé šištice a jehličí se někdy nakládaly do lihu (smrková tinktura) pro potírání bolavých svalů a kloubů. Zmínky o takovém využití najdeme např. V německých a rakouských pramenech 18.–19. století.
19. století: Kneipp a návrat k přírodě
V 19. století, s rozvojem přírodního léčitelství a lázeňství, zažil smrk jako léčivý strom renesanci. Kneippova terapie – pojmenovaná po faráři Sebastianu Kneippovi (1821–1897) – proslavila zejména vodoléčbu, ale Kneipp hojně využíval i bylin a přírodních prostředků. Doporučoval například koupele a zábaly s extraktem ze smrkového jehličí. Kneipp sám zmiňuje, že smrkový výluh či olej působí povzbudivě na tělo – „anregend a kräftigend“ (tj. povzbuzuje a posiluje). V Kneippových lázních se zavedly smrkové koupele (Fichtennadelbad) – odvary z jehličí, větviček a šišek se přidávaly do vany k léčbě revmatismu a chronické bronchitidy. Tyto koupele a inhalace ze smrku se v Německu používaly už od poloviny 19. století. Pára z odvaru jehličí usnadňuje dýchání a prokrvuje sliznice dýchacích cest, což pomáhá při kašli a zánětech průdušek. Zároveň teplá koupel se smrkovým extraktem ulevuje při revmatických bolestech kloubů a svalů – silice vyvolávají prohřátí a lokální prokrvení tkání. Koncem 19. století byly v lékárnách dostupné i první průmyslové produkty – například smrkový extrakt do koupele či smrkový olej na mazání hrudníku při nachlazení. Smrkové silice se tak zařadily po bok eukalyptu či máty jako osvědčené prostředky při onemocnění dýchacích cest. (Dodnes německá Komise E uznává éterický smrkový olej k inhalacím při bronchitidě a k zevnímu použití na revmatické a neuralgické bolesti.
Lidové léčitelství 19. a 20. století v Evropě pokračovalo ve využívání smrku tradičními způsoby. V horských oblastech střední Evropy býval běžný domácí smrkový med/sirup – jarní výhonky proložené cukrem nebo medem se nechaly vyluhovat a zkvasit. Tento hustý sirup se pak užíval po lžičkách při kašli, nachlazení či chřipce. Smrková mast ze smůly (často míchaná se sádlem či máslem) se nanášela na špatně se hojící rány, při kůži praskající zimou nebo na bolavé klouby – stejně jako to dělali už středověcí „smolaři“ a ranhojiči.
Tradiční medicína v Asii
I v asijských kulturách měly jehličnany své místo v léčitelství, byť smrk (rod Picea) je rozšířen hlavně v chladnějších oblastech Eurasie. V tradiční čínské medicíně se po staletí používá například pryskyřice borovice (song) či jedle – její vlastnosti jsou obdobné jako u smrkové smůly. Čínská materia medica zná “Song Xiang” (松香) – což je kolofoniová pryskyřice, bohatá na pryskyřičné kyseliny. Přisuzuje jí protizánětlivé a analgetické účinky, využití nachází při léčbě artritidy, abscesů a jako přírodní antibiotikum při kožních infekcích. Tradiční čínská medicína obecně považuje borovici/smrk za bylinu, která rozpouští hlen, uvolňuje kašel a působí antisepticky. Odvary z jehličí či pupenů se užívaly při zahlenění, zánětech průdušek a astmatu – v Číně i v tradiční korejské medicíně se věřilo, že jehličnany „otevírají plíce“. Kromě toho se v čínské tradici borovicové/smrkové esence používaly na revmatické bolesti (obklady z namočeného dřeva či jehličí na bolavé klouby). Zmínky jsou i o využití smůly na zánětlivé vředy – podobně jako v Evropě se nanášela na hnisavá ložiska, aby je vysušila a vytáhla hnis. V Indii a ajurvédské medicíně rostou původní borovice (např. borovice himálajská) – její pryskyřice zvaná sarja rasa sloužila k léčbě kožních onemocnění a infekcí dýchacích cest; lze předpokládat, že i himálajský smrk (Picea smithiana) by byl místně využíván podobně, ačkoli v klasických ajurvédských textech není příliš zmiňován.
Severní Amerika: domorodé a lidové využití
Pro původní obyvatele Severní Ameriky byly místní druhy smrků (např. smrk černý Picea mariana, smrk sitka aj.) významnými léčivými i užitkovými stromy. Mnoho kmenů tzv. subarktické a boreální zóny využívalo smrk komplexně. Algonkinské kmeny v Kanadě vařily odvar z kůry bílého smrku na léčbu kašle a „na uzdravení vnitřností“. Tento čaj z kůry fungoval proti průjmům a žaludečním obtížím (pro své svíravé třísloviny) a zároveň jako tonikum při nachlazení. Pryskyřici (smůlu) pili či žvýkali jako projímadlo a prostředek proti parazitům. Domorodí léčitelé také dobře znali antiseptické působení smůly: Creeové a Inuité zahřívali smrkovou smůlu a smíchali ji s vláknitou hmotou, čímž vytvořili hojivý obklad (poultice). Ten přikládali na rány, řezné zranění, vředy a kožní infekce – pryskyřice dezinfikovala ránu a urychlovala zacelení. Zajímavostí je využití trouchnivého dřeva smrku u Eskymáků – suché rozpadlé dřevo používali jako pudr na opruzeniny u kojenců, protože sypký prášek absorboval vlhkost a zklidňoval pokožku.
Mnohé indiánské národy také považovaly smrk za duchovně významný strom. Kořeny bílého smrku sloužily na šití košů, kůra a větve na stavbu přístřeší a zapálená smůla vydávala příjemný očistný dým. Například kmen Koyukon věřil, že vůně smrku odhání zlé síly, a spaní pod smrkem chrání člověka. Špičky smrkových větviček (jarní výhonky) se v severoamerické tradici také žvýkaly nebo z nich vařil čaj proti kurdějím – stejně jako v Evropě obsahovaly vitamín C a pomáhaly přežít dlouhé zimy. V 16. století zaznamenali francouzští kolonisté v Kanadě, že indiáni pijí odvar ze smrkových jehliček proti „krvácení dásní“ – Evropané se to rychle naučili a tzv. smrkový pivní extrakt se stal prevencí proti kurdějím na zámořských plavbách. První komerční žvýkačka v Severní Americe (r.1848) byla údajně vyráběna právě ze smrkové pryskyřice – tradičně totiž někteří indiáni smrkovou smůlu žvýkali pro osvěžení dechu a zdraví ústní dutiny (smůla má antibakteriální účinky).
Tradiční “smrkový med” neboli sirup z mladých výhonků smrku. Jarní světle zelené výhonky se prosypou cukrem a nechají několik týdnů vyluhovat. Vzniklý hustý sirup se užívá po lžících při kašli, nachlazení a na posílení imunity. Díky vysokému obsahu vitaminu C a silic pomáhá rozpouštět hleny a zmírňuje dýchací obtíže.
Současný vědecký pohled a farmaceutické využití
Moderní věda většinu tradičních poznatků o smrku potvrzuje a dokáže je vysvětlit na základě chemického složení. Smrkové silice (éterický olej z jehličí a pryskyřice) obsahují hlavně monoterpeny jako α- a β-pinen, limonen, bornylacetát, kamfen aj. Tyto látky mají prokazatelně antiseptické účinky (ničí bakterie i plísně) a také účinky expektorační – usnadňují odkašlávání tím, že ředí hlen v dýchacích cestách. Klinické studie prokázaly, že inhalace smrkové silice působí bronchosekretolyticky (zvyšuje sekreci řidšího hlenu v průduškách), čímž ulevuje při zánětech průdušek. Není divu, že smrkové extrakty a oleje jsou součástí mnoha moderních přípravků proti kašli a rýmě – najdeme je v balzámech na hrudník, koupelových olejích, mastech proti rýmě i v pastilkách na bolest v krku (často spolu s eukalyptem nebo mátou). Silice ze smrku také dráždí pokožku (v pozitivním smyslu) – vyvolávají prokrvení a mírné zahřátí. To vysvětluje účinnost tradičních smrkových koupelí a mazání při revmatismu: postižené svaly a klouby se lépe prokrví a uleví se od bolesti. Dnes jsou tyto účinky oficiálně uznány – ve zmíněné monografii Komise E je smrkový olej schválen k zevnímu použití u revmatických obtíží.
Smrkové výhonky byly analyzovány také z hlediska výživového: potvrzuje se extrémně vysoký obsah vitamínu C v čerstvých jarních výhoncích (desítky mg na 100g). Proto tradiční sirupy a čaje z výhonků skutečně pomáhají při kurdějích a celkově posilují imunitu. Kromě vitamínu C obsahují výhonky a jehličí flavonoidy a další antioxidanty.
Největší pozornost vědců však přitáhla smrková pryskyřice. Chemicky jde o směs pryskyřičných kyselin (diterpeny typu abietové, pimarové aj.), dále neutrálních pryskyřičných látek a fenolických sloučenin (např. lignanů). Výzkum ve Finsku a Švédsku odhalil, že surová pryskyřice ze smrku ztepilého má výrazné antimikrobiální účinky – účinkuje proti širokému spektru bakterií včetně zlatého stafylokoka (MRSA) a mnoho plísní. Zároveň experimenty potvrdily, že pryskyřice urychluje hojení chronických ran. Například klinická studie s mastí obsahující 10% smrkové pryskyřice prokázala úplné vyhojení komplikovaných chirurgických ran u 100% pacientů. Zdá se tedy, že lidové použití smůly na špatně se hojící rány má reálný základ – pryskyřice působí antisepticky a navíc stimuluje procesy hojení (granulaci tkáně apod.). Tyto poznatky vedly k znovuobjevení smrkové masti ve zdravotnictví: v severských zemích je registrován přípravek Abilar® (mast s 10% pryskyřice), používaný k léčbě bércových vředů, infekčních ran či popálenin. Smrková pryskyřice se tak zařadila mezi perspektivní suroviny pro moderní farmaceutické biomateriály.
Z chemického hlediska obsahuje smůla smrku komplexní směs látek. Hlavní podíl tvoří pryskyřicové kyseliny (např. kyselina abietová, dehydroabietová aj.), které vykazují protizánětlivé účinky. Dále jsou přítomny lignany – např. pinosylvin, lariciresinol a zejména hydroxymatairesinol – silný antioxidant, u něhož se zkoumá možný protinádorový efekt. Tyto látky se v různém množství koncentrují také ve smrkové kůře a dřevě (zejm. V tzv. kolénkách – sucích), což podnítilo vývoj extraktů ze smrkové kůry jako zdroje přírodních antioxidantů.
Moderní farmakologie tedy potvrzuje mnohé z tradičního využití smrku. Smrkové silice a extrakty najdeme v řadě registrovaných léčiv či zdravotnických prostředků – od inhalačních roztoků (např. kombinace smrkové a borovicové silice v přípravcích na rýmu) po dermální krémy na bolest svalů. Přesto zůstává mnoho využití spíše v doplňcích stravy a kosmetice (koupele, masážní gely apod.), protože syntetická léčiva často nabídla pohodlnější alternativy. Z historického pohledu je však zřejmé, že smrk provází lékařství od nepaměti. Ať už ve formě kadidla proti moru, hojivé masti na rány či lahodného sirupu na kašel, smrk ztepilý (Picea abies) a jeho příbuzní stále poskytují cenné léčivé látky – od starověkých ranhojičů až po dnešní farmaceuty.
Zmínky o Smrku u Klíčových Historických Autorů
Avicenna (Ibn Síná, 980–1037) – ve svém lékařském díle Kánon medicíny zmiňuje léčivé využití smrku. Doporučuje například odvar ze smrku (zejména v kombinaci s octem) jako kloktadlo při bolestech zubů. Smrková pryskyřice (arabsky kandır), známá též jako kadidlo ze smrku, byla v jeho dobové medicíně ceněna pro hojivé účinky – užívala se k vysušování ran a jako součást mastí na kožní vředy. Avicenna tak popsal smrk (či jeho pryskyřici) jako přírodní prostředek proti bolestem zubů a k léčení kožních neduhů.
Matthaeus Platearius († 1161) – autor středověkého herbáře Circa instans (Kniha jednoduchých léků). V tomto spisu, sepsaném ve 12. století, je smrk zmiňován jako zdroj léčivé pryskyřice. Latinsky je uváděn jako picea (smrkový strom), z něhož vytéká pryskyřice sloužící k přípravě tzv. burgundského dehtu. Circa instans popisuje využití této smrkové pryskyřice (pix) v lékárenství – po vyčištění a slití v horké vodě vzniká léčivá substance zvaná burgundská smůla, používaná ve středověku na výrobu náplastí a mastí k ošetřování ran a bolesti kloubů.
Konrad von Megenberg (1309–1374) – ve svém Knihopise přírody (Buch der Natur, cca 1350) věnuje smrkům pozornost. Rozeznává smrk (něm. Fichte) od jedle (Tanne) a popisuje léčivé vlastnosti smolných výměšků a šišek. Uvádí zajímavou pověst, že liška hledá smrkový kmen a líže vytékající smůlu, aby se uzdravila, když je těžce nemocná. Léčebně doporučuje odvar ze smrkových šišek – podle Megenberga „šišky smrku působí tišivě a zvlhčují; výborně pomáhají proti krvácivému toku (dysenterii) a jsou velmi užitečné pro ty, kdo trpí neduhy vzácných orgánů, například srdce a prsou“. Radí takový odvar připravit z jader mladých šišek (po lehkém opražení) a vdechovat páru, čímž se léčí suchý kašel a vykašlávání krve.
Andrés Laguna (1499–1559) – španělský lékař, autor komentovaného překladu Dioskoridova spisu (poprvé vydán 1555). Laguna podobně jako jeho současník Matthioli rozlišuje „smrkovou jedli“ (lat. Picea) od jiných jehličnanů. Ve svém komentáři vyzdvihuje kvalitu smrkové pryskyřice – píše, že pryskyřice ze smrku a jedle převyšuje cenou všechny ostatní, neboť je aromatická a svým kadidlovým aroma připomíná olibanum (kadidlo). Nejlepší taková pryskyřice (tehdy nazývaná pez nebo trementina de abeto) se získává ze smrků v zimním období. Laguna uvádí využití smrkové pryskyřice v léčbě – zejména v podobě tzv. bílého dehtu (pix alba), připravovaného převařením a zcezením surové smůly, který sloužil jako hojivá mast na rány a jako ingredience pro náplasti.
Rembert Dodoens (1517–1585) – vlámský botanik, autor slavného herbáře Cruydeboeck (1554). Dodoens odlišuje smrk a jedli – smrk nazývá „červený jedlový strom“ (denneboom roode) a jedli „bílý jedlový strom“ (denneboom witte). Ve svém herbáři popisuje smrk jako zdroj pryskyřice a terpentinu a zmiňuje jeho užití v léčitelství podobně jako u borovice. Smrková smůla (tzv. burgundská smola) se v té době používala k výrobě náplastí na bolestivé klouby a rány. Dodoens také uvádí, že odvar z mladých výhonků či šišek smrku pomáhá při kašli a nachlazení, obdobně jako u příbuzných jehličnanů, a zmiňuje se o tzv. „smrkovém pivu“ – nápoji ze smrkových výhonků, který se v severských zemích užíval proti kurdějím.
Otto Brunfels (1488–1534) – německý botanik, v Herbářových obrazech živých bylin (1530s) uvádí smolné stromy, byť smrk nezpracoval samostatně. Hieronymus Bock (1498–1554) – ve svém Bylináři (1546) zahrnuje smrk mezi léčivé stromy. Bock shrnuje účinky různých jehličnanů (jedle, modřín, smrk) dohromady a vyzdvihuje léčivou sílu terpentinu (pryskyřičného oleje) získaného z těchto stromů. Píše, že tento terpentýn je výborným prostředkem proti „úbytím“ (souchotinám, tj. tuberkulóze), starému kašli a vykašlávání krve, a také působí projímavě a podporuje trávení. Smrkové výhonky a pryskyřice podle něj čistí plíce a hojí rány.
Leonhart Fuchs (1501–1566) – ve svém Historii rostlin (1542) rovněž zmiňuje smrk (lat. Picea) v souladu s antickými prameny. Popisuje jej jako strom dávající pryskyřici (tzv. „smrkový pitch“), jež se využívá do hojivých mastí. Fuchs uvádí i lidové užití mladých smrkových šištic proti kašli a kurdějím – tyto poznatky pak převzali i další autoři.
Matthias de l’Obel (Lobelius, 1538–1616) – vlámský botanik, který ve svém herbáři (1576) pokračuje v tradici přesného popisu rostlin. Smrk v jeho díle vystupuje jako zdroj tzv. benátského terpentinu (olej z pryskyřice), který se používal k desinfekci a hojení ran. Lobelius uvádí recept, kdy se smůla rozpouští v oleji a připravuje mazání na bolavé klouby. Szymon Syreniusz (1540–1611) – polský botanik, ve svém rozsáhlém Herbáři (1613) zahrnuje i „świerk“ (smrk). Popisuje jeho „přirození a moc“: smrkové jehličí a pupeny jsou podle něj svíravé a dezinfekční. Syreniusz doporučuje odvar ze smrkových výhonků k výplachům úst při zánětech krku a pryskyřici ze smrku k výrobě „šťáv“ proti kašli. Uvádí také, že koupele z odvaru smrkového jehličí ulevují při revmatismu kloubů – šlo o známý lidový prostředek té doby.
Péter Melius Juhász (1532–1572) – maďarský botanik a kazatel, ve svém spisu Herbarium (1578) zmiňuje smrk jako léčivý strom karpatských lesů. Popisuje výrobu „smrkové vody“ – destilátu ze smrkových větviček – která se užívala při kamenech (ledvinových i žlučových) k usnadnění jejich rozpouštění. Také uvádí obklad z rozdrceného smrkového jehličí smíchaného s vínem na bolavé klouby. Melius tak zachycuje některé recepty uherské lidové medicíny, které využívaly smrk jako prostředek močopudný, desinfekční a protizánětlivý.
John Gerard (1545–1612) – anglický bylinář, ve svém Herbáři neboli Obecném pojednání o rostlinách (1597) popisuje „smrkovou jedli“ (Spruce Fir). Uvádí, že ze smrku se získává tzv. štrasburský terpentýn – pryskyřice světle barvy a příjemné vůně po citrónech. Tato látka má podle Gerarda změkčující, hojivý a čistící účinek; užívá se zevně na rány a vředy a vnitřně jako diuretikum. Gerard poznamenává, že terpentýn ze smrku je ceněn v léčbě kapavky a bělotoku a v klystýrech (s vaječným žloutkem) je prospěšný při kamenech v močovém měchýři. Zmiňuje také využití smoly ze smrku k výrobě dehtu – ten se používal jako lék na dýchací obtíže (plicní katary, dušnost) formou inhalace. Gerard rovněž uvádí recept na tzv. „smrkové pivo“ (spruce beer) připravované z mladých větviček – tento nápoj si pochvalovali severští námořníci jako prostředek proti kurdějím. V jeho díle se smrk objevuje jako zdroj vícero léčiv: pryskyřice, dehtu, mladých výhonků i tzv. kanadského balzámu (mízy vytékající z naříznutého kmene, známé v obchodech jako Balzám z Gileadu).
Nicholas Culpeper (1616–1654) – Culpeperův Complete Herbal (1653) shrnuje poznatky o smrku i jedli. Pod heslem „Firr-tree“ popisuje dva druhy jedlí – stříbrnou a obecnou smrkovou – a uvádí jejich využití. Píše, že listy a vrcholky obou se přidávají do posilujících čajů proti kurdějím, což vysoce chválí obyvatelé severských zemí. Zmiňuje, že z tohoto stromu se získává štrasburský terpentýn – čirý, světle zbarvený, hořké chuti a příjemné vůně po citrusech – který působí změkčujícím, hojivým a čistícím účinkem. Terpentýn ze smrku Culpeper doporučuje užívat zevně na rány a vředy a vnitřně jako močopudný prostředek – například při kapavce a bělmu (výtocích). Dále uvádí, že dehet získaný ze smrkového dřeva je dobrým lékem při plicních potížích (zánětech průdušek, dušnosti) formou inhalací. Culpeper též popisuje tradiční „smrkové pivo“ z mladých větviček jako vynikající antiskorbutikum, které se osvědčilo v amerických koloniích i u námořníků proti kurdějím.
Giovanni Battista Morgagni (1682–1771) – slavný anatom raného novověku sice nepsal herbáře, ale i v jeho spisech se odráží povědomí o léčivé síle smrku. V 18. století se často připomínal zázračný lék na kurděje – odvar z jehličí a kůry smrku, tzv. „annedda“, jímž byli roku 1536 v Kanadě vyléčeni námořníci Jacquese Cartiera. Morgagni ve svých Případových dopisech zmiňuje, že bílý smrk (Picea alba, zřejmě Picea glauca) je považován za onen strom života, jehož odvar Indiáni poskytli Evropanům a zachránili je před skorbutem. Tato historka byla v Morgagniho době známa a podporovala užívání smrkových výhonků bohatých na vitamin C jako prevence proti kurdějím. Morgagni také popsal případ, kdy inhalace par ze smrkového odvaru ulevila pacientovi s chronickým katarem průdušek – i takové postupy tehdy patřily do repertoáru lékařů.
Juraj Fándly (1750–1811) – slovenský kněz a lidový léčitel, autor díla Zelinkár (1793). V tomto herbáři zaznamenal mnohé lidové recepty ze Slovenska, včetně těch se smrkem. Zvláště vyzdvihuje tzv. smrekovou smolu (pryskyřici), kterou lidé sbírali z ran na kmeni. Tuto smůlu Fándly doporučuje rozpustit v sádle a připravit mast – tzv. smrekový maz – jež se přikládá na špatně hojící se rány a záněty kůže. Popisuje také přípravu koupele z odvaru smrkových větviček a šišek jako osvědčený prostředek proti „kŕčom a lámke“ (revmatickým bolestem) končetin u starších lidí. V Zelinkáři se dochoval i recept na „smrkový čaj“: hrst mladých výhonků povařit v mléce s medem – tento nápoj se podával při nachlazení a kašli dětem pro posílení (takový čaj ze smrku prý vařívala babka v horách i během hladomoru a výsledkem bylo zlepšení imunity podvyživených dětí). Fándly tak dokumentuje pokračování tradice – smrk jako běžně dostupný domácí „lékař“ venkovského lidu.
Jonathan Pereira (1804–1853) & Rudolf Buchheim (1820–1879) – Pereira, anglický lékárník, ve svém spise Elements of Materia Medica (1842) popisuje léčiva ze smrku velmi podrobně. Uvádí, že norský smrk (Pinus Abies, dnes Picea abies) roní samovolně pryskyřici známou jako běžné kadidlo (resina Abietis), z níž se připravuje burgundská smůla (pix Burgundica). Zmiňuje též tzv. smrkové pupeny (gemmae Piceae): mladé jarní výhonky smrku či jedle. Ty se v „německých zemích“ vaří v odvaru nebo se z nich dokonce vaří pivo a také se nakládají do lihu spolu s guajakovým dřevem, sasafrasem a jalovcem (známá Tinctura Pini composita). Pereira uvádí, že tyto smrkové pupeny se užívají jako lék proti kurdějím, revmatismu a dně. Buchheim, německý farmakolog, který Pereiraovo dílo překládal a rozvíjel, tyto poznatky převzal do svých učebnic. Díky nim se smrkové výhonky a pryskyřice dostaly i do lékopisů: např. tzv. Extractum Pini (tekutý výtažek ze smrkových jehliček) se ordinoval jako vitamínový prostředek proti kurdějím a olej z jedlové pryskyřice (tzv. benátský terpentýn) jako antiseptikum a diuretikum.
F. J. Cazin (1788–1864) – francouzský lékař, autor Traktátu o domácích léčivých rostlinách (1858). Popisuje využití smrku v tradiční francouzské medicíně následovně: odvar z čerstvých smrkových větví doporučuje k inhalacím při zánětech průdušek – vroucí odvar se na 20 minut odstaví a pacient inhaluje pod ručníkem stoupající páry. Dále radí užívat smrkovou koupel: přidat odvar z jehličí a mladých šišek do koupele k prohřátí těla při nachlazení a k posílení nervů. Cazin také zmiňuje tradiční sirup ze smrkových výhonků (tzv. „mélasse de bourgeons de sapin“) proti kašli – jde o hustý macerát mladých pupenů s cukrem či medem, jenž se ve francouzském lidovém léčitelství užíval jako účinné expektorans při zahlenění průdušek. Ve svém díle zdůrazňuje, že léčivé látky jsou obsaženy hlavně v jehličí, čerstvé smůle, jarních pupenech a zelených šiškách smrku.
Pío Font Quer (1888–1964) – španělský botanik, autor populárně-vědecké encyklopedie El Dioscórides renovado (1961). V hesle o jedli (španělsky „abeto“, zahrnuje i smrk ztepilý) uvádí široké léčebné využití tohoto stromu. Zdůrazňuje účinky na dýchací ústrojí: smrkové silice působí dezinfekčně a usnadňují odkašlávání, takže nálev z mladých smrkových výhonků pomáhá uvolnit hleny při bronchitidě. Dále zmiňuje koupele z jehličí a inhalace – například vdechování páry z odvaru smrkových a borovicových pupenů s eukalyptem při zánětu dutin a rýmě. Font Quer vyzdvihuje i účinky na pohybové ústrojí: obklady a mazání smrkovou pryskyřicí prý zmírňují revmatické a artritické bolesti a posilují klouby. Celkově shrnuje, že smrk ulevuje při zánětech dýchacích cest (chřipka, nachlazení, zánět průdušek či astma), zlepšuje revma a artritidu a přispívá k dobré funkci močových cest. Moderní fytoterapie ve Španělsku dle něj využívá zejména éterický olej ze smrkového jehličí v aromaterapii k posílení imunity a proti chronické únavě.
*Nataliya Zemna (Наталія Земна, 1942) – současná ukrajinská bylinářka, známá popularizátorka lidové medicíny. Patří mezi zastánce využívání smrku (ukrajinsky „ялина“) v domácím léčení. Zdůrazňuje, že smrk má množství léčivých účinků: „tá ж сама ялинка допомагає позбутись поліпів, бронхіту, тонзиліту, гаймориту, подагри, ревматизму“ – tedy pomáhá zbavit se nosních polypů, bronchitidy, angíny, zánětu dutin, dny a revmatismu. Zemna upozorňuje na mimořádně vysoký obsah vitamínu C v mladých výhoncích smrku – až 25× více než v cibuli a 3× více než v citrusech. Díky tomu odvar z jehličí sloužil tradičně jako prevence a léčba kurdějí. Ve svých radách často uvádí recept: hrst smrkových výhonků povařit 5–10 minut ve vodě a tímto „чаєм з ялинки“ (smrkovým čajem) napájet děti či dospělé pro posílení imunity. Taktéž doporučuje žvýkání mladých výhonků (které jsou nasládlé a lehce citrusové chuti) na ulevení kašli. Celkově Zemna propaguje smrk jako všestranný prostředek: výhonky a jehličí pro posílení a proti infekcím, pryskyřici do mastí na hojení, inhalace z jehličí na průdušky.
Rudolf Fritz Weiss (1895–1991) – německý lékař a autor klíčové publikace Lehrbuch der Phytotherapie (1. vyd. 1944). Podle něj patří smrk a příbuzné jehličnany k významným léčivým rostlinám evropské tradiční medicíny. Weiss uvádí, že odvar z mladých smrkových výhonků působí celkově „čistivě“ na krev a je velmi prospěšný při chorobách dýchacích cest. Doporučuje jej jako podpůrný prostředek při kašli a chronické bronchitidě (pomáhá uvolňovat hlen a usnadňuje odkašlávání) i při plicní tuberkulóze. Zároveň zdůrazňuje jeho užitek při revmatismu a dně – horké smrkové koupele zlepšují prokrvení a tlumí bolesti kloubů. Weiss také zmiňuje, že extrakt ze smrkových jehliček se dá použít jako přísada do koupelí proti kožním vyrážkám a ekzémům, a připomíná antiskorbutický účinek: díky vysokému obsahu vitaminu C byly smrkové výhonky užívány proti kurdějím. Moderní fytoterapie podle Weisse potvrzuje tyto tradiční indikace – smrkové výhonky a jehličí jsou dodnes součástí průduškových čajových směsí a éterický olej ze smrku (Fichtennadelöl) se využívá k inhalacím při rýmě a k masážím při bolestech svalů a neuralgiích.
Anna D. Turova (1906–1971) – ruská farmakoložka, spoluautorka přehledu Лекарственные растения СССР (1960). Ve svých pracích popisuje smrk ztepilý (ель европейская) jako významnou léčivou rostlinu sovětské fytoterapie. Uvádí, že smrkové jehličí se tradičně používá k přípravě vitamínových koncentrátů a protikurdějových nálevů. V lidovém léčitelství se například doporučovaly koupele z odvaru smrkového jehličí při revmatismu kloubů. Turova zdůrazňuje farmakologické účinky smrkových výtažků: působí močopudně, potopudně a žlučopudně a silně proti kurdějím. Zmiňuje, že v veterinární praxi se jehličí smrku přidávalo do krmiva jako vitaminový doplněk a prevence onemocnění dobytka. Turovová shrnuje, že jehličí obsahuje vysoké množství vitaminu C a dalších látek – proto je tzv. „хвойный настой“ (jehličnatý nálev) považován za léčebně-profylaktický prostředek, který posiluje organismus a brání infekcím.
František Ferda (1915–1991) – legendární český léčitel, římskokatolický kněz. Ve své praxi často využíval dostupné přírodní prostředky, smrk nevyjímaje. Od Ferdy pochází oblíbený recept na smrkový sirup: mladé smrkové výhonky na jaře se skládají do sklenice střídavě s cukrem (nebo medem), nádoba se uzavře a nechá na slunci. Za pár týdnů se vytvoří hustý sirup, který Ferda předepisoval užívat po lžičkách proti kašli a nachlazení (podobný recept se v Čechách traduje dodnes). Ferda také doporučoval smrkovou tinkturu – mladé výhonky naložené v lihu – k potírání unavených či bolavých končetin. Zevní aplikace smrkové tinktury dle něj prokrvuje pokožku a ulevuje při revmatických bolestech kloubů a svalů. U vážných zápalů plic Ferda radil jako podpůrnou terapii inhalaci par z horkého odvaru smrkového jehličí (tzv. „smrková perličková koupel“ pro plíce). Smrk byl tedy v jeho podání všestranným pomocníkem: sirup na průdušky, tinktura na klouby a inhalace na plíce.
Aleksander Ożarowski (1916–2011) – polský farmakognost a spoluautor knihy Rosliny lecznicze i ich praktyczne zastosowanie (1987). Ożarowski popisuje smrk (pol. świerk) jako bohatý zdroj pryskyřic a vitaminu C. Uvádí, že v zimě obsahuje smrk nejvíce pryskyřice a vitamínu C, a že nachází uplatnění hlavně v léčbě zánětů dýchacích cest. Zdůrazňuje účinky: smrkové přípravky působí jako vykašlávač (expektoračně), antimikrobiálně, protizánětlivě a posilují organismus. V polské fytoterapii se podle něj užívá zejména éterický olej ze smrkového jehličí – ten se inhaluje při katarech průdušek a přidává do mastí při neuralgiích a svalových bolestech. Ożarowski také zmiňuje tradiční smrkovou mast (mazání z pryskyřice a tuku) používanou na těžko se hojící rány a kožní infekce díky antimykotickým a antibakteriálním účinkům terpenů ze smrku. Celkově polská škola potvrzuje, že smrk má výrazné protizánětlivé účinky na dýchací ústrojí a zevně podporuje hojení.
Jaroslav Kresánek (1925–2018) – slovenský botanik, autor Atlasu liečivých rastlín (1977). Věnoval se také stromům a popisuje smrk obyčejný (smrek obyčajný) jako léčivý strom horských oblastí. Zdůrazňuje zejména tradiční výrobu smrkového sirupu na Slovensku – jarní výhonky smíchané s cukrem nebo medem, nechávané zkvasit. Tento sirup se podával dětem při kašli a nachlazení podobně jako jinde v Evropě. Kresánek rovněž uvádí, že inhalace z odvaru smrkových větví pomáhají při zánětech dutin a rýmě (v lidovém léčitelství známé „smrkové páry“). Doporučuje také smrkové jehličí pro koupele při nervové vyčerpanosti – jeho aromatické silice mají uklidňující účinek. V jeho podání je smrk cennou léčivou dřevinou karpatské flóry.
Jiří Janča (1924–2005) a Josef A. Zentrich (1941–2012) – čeští bylináři, autoři sedmidílného Herbáře léčivých rostlin (1994–1997). V 1. dílu popisují i smrk ztepilý. Shodují se s tradičními poznatky: mladé smrkové výhonky obsahují vitamín C a působí dezinfekčně. Doporučují z nich připravovat sirup (proti kašli) nebo odvar. Smrkový odvar dle Janči a Zentricha prospívá při zánětech průdušek, usnadňuje odkašlávání hlenu a zároveň vnitřně mírně zvyšuje diurézu, čímž čistí organismus. Bylináři Janča a Zentrich také radí smrkovou koupel – hrst jehličí a výhonků povařit a přidat do koupele. Taková koupel zlepšuje prokrvení pokožky, což oceňují zejména revmatici (zvyšuje se prohřívání kloubů). Dále uvádějí využití smrkové pryskyřice: smíšená s vepřovým sádlem tvoří tzv. smrkovou mast, kterou autoři doporučují natírat na špatně se hojící rány nebo ekzémy pro její antiseptické a epitelizační účinky.
Pavel Váňa (1937–2012) – známý český bylinář a autor knih o léčivých rostlinách. Ve svých publikacích opakovaně vyzdvihuje smrk jako „zelenou lékárnu“ dostupnou v lese. Váňa často radil sbírat mladé smrkové výhonky na jaře a připravit z nich smrkový med (sirup) – tento hustý extrakt doporučoval doslazovat medem a podávat při chronickém kašli a zahlenění průdušek. Také propagoval používání smrkového oleje (éterického oleje z jehličí) v aromaterapii – pár kapek do aromalampy prý dezinfikuje vzduch a ulevuje při astmatu a bronchitidě. Pro revmatiky Váňa doporučoval smrkovou lázeň na nohy: odvar z hrsti jehličí a šišek v teplé vodě, ve kterém si pacient máčí nohy nebo ruce, což pomáhá proti bolestem kloubů a otokům. Jako zajímavost uváděl, že žvýkání smrkové pryskyřice posiluje dásně a dezinfikuje ústní dutinu – jde vlastně o přírodní „žvýkačku“ bohatou na silice. Pavel Váňa tak ve svém díle shrnul mnohé praktické způsoby, jimiž lze smrk využít: od sirupů a mastí až po koupele a inhalace, čímž navázal na bohatou tradici středoevropského léčitelství.
