09/04/2025
Dnes šel přede mnou malý chlapeček, na zádech aktovku větší než on, držel se za ruku maminky a svým stálým poskakováním vystavil její ramenní kloub i trpělivost zatěžkávací zkoušce. Taška mu při každém skoku lítala na zádech tak, že to vypadalo, jako by ho měla každou chvíli přibít k zemi. Pak najednou přestal a řekl: "Maminko, dneska se taky budu učit?"
„Budeš. Už pořád se budeš učit.“
„Ty se taky pořád učíš?“
„Já už ne“, odpověděla maminka.
„To je škoda.“
Maminčino proč se začalo ztrácet, když oba odbočili na pěšinu, co vedla ke škole. Jenže chlapeček naštěstí svou odpověď zahulákal na celé kolo: „Protože to je krásný...“
Protože to je krásný, řekl ten mrňavý neznámý kluk a v té jeho odpovědi se něco mihlo. Možná schovaný kousek Malého prince. Jakási přímočará pouhost, co tě až zarazí.
Vždycky si říkám, že kolem takových dětí musíme kráčet opatrně, abychom to krásné v nich nevyplašili, abychom nezničili jejich pohled na svět, kde se pohybují sotva šest let, ale už ho dokážou naplňovat. Svým nadšením, souhlasem, obyčejnou láskou k obyčejným věcem. Úplně ho vidím, jak otvírá slabikář a někde na stránce deset si prohlíží písmenko M jako máma, jako mísa, jako medvídek. A ke všem těm slovíčkům přikládá svá tykadla a snaží se ohmatat základy vlastního bytí. Maminka, mísa, medvídek. A když zazvoní, zakousne se do jablíčka. Tak málo stačí v dětství k životu.
My dospělí už tohle všechno víme. Kolem nás už je postavených tolik základů, že se nelze divit, že tu a tam je místo cesty zeď. A něco v nás ji navyšuje. Víc a víc. Ať je velká jako bývají velké neshody, takové, co v slabikáři nenajdeš, co vznikají samy. Časem. V nás a potichu. A co dovedou člověka k marným pokusům u některých zdí se schovat a přečkat. Proč? Protože už nic není pro nás dost krásný...
Jako by se všechno vytratilo, bez ptaní, někam daleko.
Pryč od úsměvu, od pocitu štěstí, blíž k nářkům a obavám.
Nemám ráda z principu špatné konce, a tak ještě něco dodám, a to i přesto, že by bývalo stačilo skončit za prvním odstavcem. Lidé by se měli naučit nazpaměť, že jednou z nejkrásnějších lidských činností je, když se bourají zdi. To se tak najednou všechno prosvětlí, prostor se oživí, provoní a naplní zvuky. A jakmile opadne prach, lépe se dýchá a věci kolem mají náhle rozpoznatelné okraje. Rosa se oddělí od slz a prázdná dlaň se naplní vodou, kapka ke kapce, dokud se neuhasí vyprahlost a za ní zamlčená žízeň po životě. A jestli je ještě někdo, kdo se chce zeptat, proč, pak odpověď je jasná... Protože to je prostě krásný!
Život je krásný. Jen v něm zalistuj. M jako míza, jako moudrost, mávnutí.
Jako milovat...
♡
_________________________
www.dialogceskalipa.cz