20/12/2020
V pátek měla 10. narozeniny moje dcera Valentina, moje prostřední dítko, a protože mám covid a nemám ještě sílu pro vás dotvořit nové příspěvky, které pro vás mám z části nachystané, ráda bych s vámi na dnešní 4. neděli adventní sdílela její porodní příběh přesně slovo od slova tak, jak jsem si ho před 10 lety zapsala. Tak ať se vám líbí a ať je váš porod přesně takový, jaký si ho představujete! 😍 Poklidný adventní čas! 🌲😊 Lenka
Jak jsme se dočkali domarozeněte
K rozhodnutí, že další dítě chci rozhodně rodit doma, jsem dospívala postupně. První porod v porodnici, sice malé a nakloněné přirozeným, normálním porodům, přesto ne všechno bylo tak, jak bych si představovala. Všichni sice byli milí a slušní, ale v podstatě vždy asertivně dosáhli toho, "aby bylo po jejich" . Zkrátka porod "bez zásahů" , přestože nejsou žádné komplikace, v porodnici není vítaný. Nikdo, zdá se, ani nechápe, proč by to tak mělo být, že to není jen jakýsi rozmar poblázněných rodiček, který je právě v módě, ale že to má svůj veliký význam. Bohužel, mně všechno trvalo o něco déle, než jaká byla představa zdravotníků, a tak jsem se nežádoucím intervencím neubránila. Když se totiž po x-té přijdou zeptat, jestli by opravdu nemohli píchnout tu vodu, aby věděli, jestli se miminku dobře daří, člověka (a prvorodičku obzvlášť) to znejistí. Proto jsem se rozhodla, že podruhé to bude doma, se svojí PA, s kterou se budeme navzájem znát, která mě bude provázet celým těhotenstvím, u porodu mě nebude nutit k nepotřebnému a zajistí i poporodní péči. Porod je přeci přirozený proces a ke zdravému těhotenství jsou lékaři nadbyteční...nebo ne? Lehké pochyby jsem z hlavy nevyhnala. Jak probíhá druhé těhotenství asi každá, která to už zažila, dobře ví. Člověk se nezastaví okolo prvního dítka, bříško roste tak nějak samo, ani si to člověk dvakrát nestihne uvědomit, a najednou je porod za dveřmi. Okolo termínu bylo vše značně hektické, protože byl přibližně v půlce prosince... - na Vánoce jsem se všecko snažila přichystat dopředu, dárky zabalené, doma vysmejčeno... a když ona půlka prosince minula, začala jsem i já být mírně nervózní. Do té doby jsem sama sebe uklidňovala - plánovaná holčička asi čeká, až jí na kurzu 15. ještě ušiju panenku, ale panenka dávno ušitá a stále nic... Okolí už nervózní bylo, protože termín dle MS jsem měla už 9. (kdo někdy přenášel, jistě ty stále se opakující otázky typu "Tak co? Už? " dobře zná.) V pátek dopoledne jsem byla na kontrole u PA, toho času už 41+1, naštěstí jsem ale byla chápavě uklidněna, že času máme dost. Doporučení znělo: dát si večer skleničku červeného a jít na procházku. Nicméně už odpoledne jsem začala tušit, že by se něco mohlo dít - občasné kontrakce tentokrát nabíraly na intenzitě. Zvolila jsem tedy záložní plán B - nečekat, až se porod rozběhne, ale odlifrovat staršího, toho času dobírajícího antibiotika po zánětu průdušek, k babičce hned, abych si mohla vyčistit hlavu a nechat všemu volný průběh s tím, že budu klidná, že je o něj dobře postaráno... K večeru dorazil z práce už informovaný muž, ale kontrakce prozatím spíš polevily. Načali jsme tedy lahev červeného a užívali si poklidného, tichého večera. A mně bylo pomalu jasné, že 17. prosince, jak jsem si to dopředu v hlavě nastavila a naplánovala, už asi skutečně neporodím.
Ráno pokračovalo ve stejném duchu, vyspali jsme se dorůžova (nikdo nás nebudil: " Mamíííí, už necí spinkat..." ), dopoledne uteklo jako voda - dala jsem si svojí obvyklou předporodní koupel s jasmínem a levandulí a k polednímu jsme se vydali do mrazivého, zasněženého, ale nádherně slunečného dne na "předepsanou " procházku na kopec do lesa, kde jsme navíc dlouho nebyli... Vyvětraní po pěkné hodince šlapání jsme dorazili domů, já znovu s kontrakcemi, tentokrát už i poměrně pravidelnými, ale nijak zvlášť bolestivými - mohla jsem u nich vcelku normálně fungovat. Objednali jsme si oběd z místní hospůdky - výjimečná pohoda, nemuset se starat o vaření :o) A před třetí m. ještě vyrazil na nákup - co kdyby už to vážně bylo ono, abychom tu měli aspoň něco málo k snědku. Já si šla lehnout, s vidinou dlouhé "práce" před sebou (starší se narodil až skoro dva dny po té, co se začalo něco dít...). Pospávala jsem mezi kontrakcemi a příjemně jsem si odpočinula. Kontrakce neustávaly, naopak jsem hoooodně rychle musela utíkat na záchod (tělo se čistí! že by..?), tak jsem se přesunula do vany - otestovat, jestli to přejde nebo jestli je to už doopravdy tady. Ještě jsem si zapálila svíčky, do koupele přidala pár kapek levandule ( "...ta totiž urychluje porod, aniž by zvyšovala intenzitu stahů, a navíc pomáhá maminku uklidnit, že porod proběhne tak, jak má... ") a během pomalu se stmívajícího odpoledne jsem začínala tušit, že tohle už asi vážně nepřejde, že konečně snad už rodím! (Hurá!! :o))
Hledala jsem si ve vodě vhodné polohy, jak mi bylo příjemně, relaxovala v šeru při svíčkách mezi kontrakcemi, vychutnávala jsem si příjemnou levandulovou vůni a pomalu jsem si začala říkat, kde se mi ten muž toulá, když už bych ho tu ráda měla. Ještě než přišel, zavolala jsem PA - ta že se sbalí a přijede, ať případně volám, kdyby šlo do tuhého, že sebou hodí. (To jsem se ještě v duchu musela smát: rychlý porod - u mě leda ve snu :o)). Pak m. konečně dorazil a mně hned bylo příjemněji, že na to nejsem doma sama. Ještě mi při vybalování nákupu vyprávěl úsměvné zážitky z obchoďáku, načež jsem se přesunula do ložnice - ve vaně mi začalo být nepříjemně horko. Instinktivně jsem zaujala polohu na čtyřech o něco opřená - byla to pro mě jediná možná poloha, ve které byly kontrakce snesitelné, a to jsem těch poloh vyzkoušela celou řádku - v podřepu, na boku, zavěšená atd., takhle to prostě bylo nejlepší. Byla jsem opřená buď o postel a kojící polštář, nebo o míč, na kterém jsem se v kontrakci mohla i lehce pohupovat. Jako u prvního porodu mě nesnesitelně bolelo v kříži, ale na rozdíl od poprvé, teď se mi dařilo tu bolest zpracovávat a překonávat, doma jsem zkrátka nějak věděla "jak na to" . Také mi pomáhalo vokalizovat si na " a " a uvolňováním spodní čelisti uvolňovat celé tělo, včetně spodku. (Hlavou mi běželo, jak se mi přesně tohle poprvé nedařilo - ačkoli jsem věděla, že zatnout zuby není dobré, že tím zatínám i spodek, nebyla jsem sto to zvládnout jinak.) Nedocenitelnou pomocí byl pro mě muž, který neustále plnil moje přání - zapálil další svíčky v ložnici, pustil mi moje oblíbené CDčko pro dobrou náladu od Crash Test Dummies (aby ho za chvíli zase vypnul, protože s postupujícím porodem jsem naopak cítila kromě nutnosti šera také potřebu ticha), v kontrakci mi držel ruce na kříži (nevím, jak bych to zvládla bez něj - hrozně moc mi to pomáhalo a pokaždé, když přišla kontrakce, volala jsem na něj: "Ruce! "), masíroval mi kříž heřmánkem římským (miluju tu vůni a krom toho působí jako analgetikum) nebo mi na něj přikládal nahřátý polštářek s peckami od třešní, podával mi pití...apod.
Vyzkoušeli jsme toho spoustu a já už začala být nervózní, kde je PA, už jsem si přála, aby tu byla. Bylo mi trochu nepříjemně, takový pocit horka a zimy zároveň... M. se díval na mobil, v kolik jsem jí to volala - bylo to něco před čtvrtou a teď bylo po tři čtvrtě na pět. Jen jsme to zjistili, už tu byla. Poté, co ji m. ve dveřích přivítal a na dotaz: "Tak jak jste na tom? " odvětil stručně: " Hekáme. " Optala se mne, jak to jde - já odpověděla, že doufám, že to zvládnu. (To byl jeden z mých nejintenzivnějších pocitů - pořád jsem se bála, co když to nezvládnu, co pak budeme dělat...) Vyšetřila mě (také v ložnici na zemi, nepotřebovala ani rozsvěcet... ach jaký to rozdíl oproti porodnici!!!) - jen mi rukama prohmatala břicho, vyšetřila vnitřně a poslechla ozvy miminka, celé to zabralo pár minut. Verdikt zněl - otevřená na 4 cm. To mě maximálně uklidnilo - bála jsem se, že to bude jako když jsme po skoro celém dni kontrakcí přijeli do porodnice a já byla jen na jeden. Říkala, že si mám dělat co chci, že půjde vedle a nechá mě být, že ty kontrakce evidentně k něčemu vedou, jen kdyby měla pocit, že by něco mohlo být jinak, že mi řekne. Já na to, ať klidně říká i tak (vybavil se mi totiž další pocit z prvního porodu, kdy mi nikdo nic neporadil, přestože jsem cítila velikou potřebu dostat nějakou radu, byť by to byla třeba jen maličkost...) Zkrátka to, že už tu PA byla, pro mě bylo velikým uklidněním. Také se ptala, jestli už jsem byla ve vaně - odpověděla jsem, že jo a že už mi to bylo nepříjemné, ale že to třeba zase vyzkouším... pak se usadila v kuchyni.
Netrvalo dlouho a skutečně jsem zamířila znovu do koupelny - na suchu mi začalo být nesnesitelně. Ve vaně jsem si našla příjemnou polohu - při kontrakcích jsem klečela opřená o okraj vany a čelem o umyvadlo, m. mi sprchoval kříž teplou vodou a mezi kontrakcemi jsem se vznášela a vyhřívala celá ponořená ve vodě. Potřebovala jsem vzduch, prosila jsem m., aby otevřel okno... (taky mi bylo nepříjemné, že je ještě v kalhotách, ve kterých byl nakupovat, tak jsem ho poprosila, ať si je sundá - fakt mi to vadilo :o)) Pak se mi začal zvedat žaludek - čekala jsem to, při mém porodu žádná novinka, měla jsem připravený kýbl a několik kontrakcí jsem prozvracela, nicméně jsem cítila, jak mi to ulevilo (zase narozdíl od poprvé - to mi bylo taky zle, ale úleva nepřišla, jen mi začali nabízet léky proti zvracení, které byly ale úplně k ničemu.) PA se jen přišla podívat, jestli je všechno v pořádku se slovy: "To se stává." Netušila jsem, jak čas plyne, jen mě překvapil podivný zvuk, který jsem nedokázala identifikovat, tak mi m. objasnil, že je to tradiční předvánoční ohňostroj, který se u nás každoročně pořádá - měli jsme tedy porod se vší parádou :o) Kontrakce byly poměrně výživné, bolest v kříži se stupňovala, v duchu jsem si přála, aby ten "klid" mezi nimi trval věčně, i když jsem věděla, že to není možné :o)), snažila jsem se ho ale maximálně využít, odpočívala jsem v teplé vodě se zavřenýma očima, m. byl se mnou, opírala jsem si o něj hlavu, vnímala jeho doteky...
Pak už jsem skutečně měla pocit, že už to nemůžu vydržet (představa, že to potrvá někdy do zítřka, kdo ví, do kolika hodin, začala být neskutečně děsivá...), najednou jsem uslyšela, nebo možná spíše ucítila lupnutí a hlavou mi proběhlo "asi voda.. ", ale ve vaně nebylo nic moc poznat..., když najednou přišla tak silná kontrakce, že jsem vyjekla a vykřikla " áááá, pomóóóc ". Hned přiběhla PA, já jen stihla velmi stručně vysvětlit: " Tlačit" a hlavička byla v tu ránu k mému velikánskému překvapení venku, dřív než jsem si vůbec stihla uvědomit, že ten veliký tlak, který mě donutil vykřiknout, je nutkání na tlačení. PA ji přidržovala, mně říkala, že musím spodkem níž, aby děťátko zůstalo pod vodou, a že můžu tlačit dál. Chvilku se nic nedělo, pak jsem znovu zatlačila, miminko o kousek povylezlo, PA mě přetočila z kleku do pololehu, já se opřela zádama o vanu a hned při další kontrakci miminko vyplulo do vody, já stihla jen říct: "už" , a než mi to hlava pobrala, dřív, než jsem si vůbec stihla uvědomit, že jsem porodila děťátko - PA ho chytila a podala mi ho do náručí. Vůbec jsem to nechápala - byla jsem přesvědčená, že budu rodit minimálně do zítřka :o)) PA mezitím vypustila vodu, rychle zavřela okno a přinesla osušku, aby miminko přikryla, m. klečel vedle vany a jen se usmíval... Až po chvilce toho obrovského údivu jsme se podívali, jestli je to opravdu holčička... PA se pak jen s úsměvem zeptala, jestli víme, jak se bude jmenovat...
A tak se nám za svitu pěti čajových svíček, v předvečer čtvrté neděle adventní, do zasněženého předvánočního ticha, narodila Valentina. Jen tak, normálně, jako se děti rodí po věky, úplně přirozeně. "Tak takhle se asi mají přivádět děti na svět..." pomyslela jsem si. Držela jsem ji v náručí, takovou malinkou, teploučkou, voňavou, heboučkou... nebyla nijak ušpiněná, jen vlhká a běloučká od mázku. Hned začala vrnět a kňourat a mně to pořád přišlo absolutně neuvěřitelné, že to šlo tak rychle, že už ji mám v náručí. Nevěděla jsem pořádně, jak jí vlastně chytit, běželo mi hlavou jak to člověk všecko hned zapomene, i to, jak je to miminko úplně maličkaté... Pořád jsem opakovala, že to není možný, nemohla jsem uvěřit, že je tu s námi. Narodila se přesně v 17:58, dvě hodiny od chvíle, kdy jsem si začala být jistá, že rodím. PA kontrolovala moje krvácení a vyčkávala, nechávala nás si tu chvíli prožít a vychutnat...a tak plynul čas, nikdo nerozsvěcel, nikdo nám ji nebral, nikdo nás nerušil, nic nebylo potřeba a bylo to tak neuvěřitelné, nádherné, nepopsatelné...
Když dotepal pupečník, PA ho přestřihla (m. nechtěl, syčák, že prý za pár dní bude zabíjet kapra a to stačí :o)) Mezitím se Valentina poprvé přisála, i když jí to napoprvé moc nešlo. Mně byla trošku zima, ale ani jsem si to nestíhala uvědomovat... :o) Po chvíli jsem porodila placentu, stále s V. v náručí. Potom PA navrhla, že si V. vezme tatínek a ona zkontroluje poranění a přesuneme se do postele... M. si tedy svléknul triko, přitiskl si V. na hrudník a odešel s ní do ložnice, slyšela jsem ji z dálky jemně pokňourávat. PA zkonstatovala, že poranění minimální, šití netřeba, jen jsem se tedy osprchovala a za chviličku jsme už leželi s Valentinkou přitulení pod dekou. PA ještě v rychlosti poklidila, dala rady co a jak a tiše odešla. A my se společně radovali a těšili z té nezapomenutelné chvíle. Mě naplnil pocit obrovského vnitřního klidu, že všechno je přesně tak, jak to má a mělo být... s pocitem neskutečného štěstí.
Až do té doby jsem pochybovala o tom, jestli je pro nás volba porodu doma doopravdy to správné řešení, ale pocit, že je to pro mě a hlavně pro miminko to nejlepší, nakonec převládl. Teď jsem si byla 100% jistá, že jsem se rozhodla správně. Ne pro svoje pohodlí, pro módní trend, nebo pro nevšední zážitek... ale pro ten RESPEKT k porodu, jako k přirozenému procesu, že když je vše v pořádku, skutečně není nutné do něj zasahovat, naopak je to dokonce škodlivé... Jenom proč ten tolik potřebný a důležitý respekt spojený s pokorou, které by měli stát na prvním místě, většině českých porodníků chybí? Proč žijeme v době, kdy je za "normální" považováno rodit v nemocnicích? Čím se to stalo? ... ale to už by bylo téma na jiný deníček... :o)
