11/11/2025
Dnes jdu na operaci.
A když se probudím, kus mě bude chybět.
Kus mé ženskosti, kterou jsem brala jako samozřejmost. Ale možná právě díky tomu konečně uvidím samu sebe jinak.
Roky jsem se učila, jak skrývat nedokonalosti.
Jak zahnat únavu rozjasňovačem, bolest růžem a strach novou vrstvou make-upu.
Jak zamaskovat všechno, co nechci, aby svět viděl.
Ale tělo nelze přepudrovat. A duše se nedá překrýt korektorem. Když dlouho potlačujeme to, co cítíme, začne se to dřív nebo později ukazovat na povrchu. A někdy i tam, kde bychom to nejmíň čekali.
Moje štítná žláza byla roky jako beauty filtr – snažila se, aby všechno působilo v pořádku.
Ale i ten nejlepší filtr se jednou vypne.
A tehdy zůstane jen pravda. Dnes ji přijímám.
Bez vrstev, bez přetvářky, bez krycího tónu.
Možná budu o kousek menší, ale o hodně opravdovější.
Protože skutečná krása nezačíná na pleti.
Začíná tam, kde si dovolíme být autentické.
Tam, kde si dovolíme říct – teď potřebuju odlíčit duši.
