12/08/2025
Zde přináším slibovaný článek k tématu dobrovolných odchodů z tohoto světa a zejména tomu, co prožívají pozůstalí. Strávil jsem nad ním mnoho hodin. Snad se podařilo téma citlivě zpracovat a předat. Budu rád za zpětnou vazbu či vaše vlastní zkušenosti.
----------------------------------------------------------------------
Žít pro živé.
Žijeme v době, kdy narůstá počet dobrovolných odchodů z tohoto světa. V tomto příspěvku se nebudu příliš věnovat motivům těchto činů, ale rád bych se věnoval pozůstalým, tomu co prožívají a fázemi, kterými procházejí. Budu vycházet i z vlastní dvojnásobné zkušenosti, kdy před 6 lety dobrovolně ukončil svůj život můj švagr a půl roku po něm můj dlouholetý přítel, se kterým jsme se znali již od mateřské školky, tedy téměř 40 let. Vybral jsem si jej zároveň jako svědka na mé svatbě, která se konala v roce 2015 a kde se spolu se švagrem poznali. Dokonce seděli na hostině u jednoho stolu a ten večer si výborně rozuměli. Přemýšlel jsem o tom, zda-li v případě mého přítele nehrálo roli i "svolení", tedy předcházející čin švagra. Je to fenomén, který se již mnoho let pozoruje. V období po sebevraždě známé osoby (např. celebrity), dochází k nárůstu stejných činů i v běžné populaci. Jde o formu jisté "inspirace" a prolomení tabu.
Malcolm Gladwell, ve své slavné knize Bod zlomu, tento fenomén podrobněji popisuje. Jako případovou studii si zvolil oblast tichomořského souostroví Mikronésie, kde byly počátkem 60. let sebevraždy téměř neznámým pojmem. Ovšem pak se v jedné rodině pohádal sedmnáctiletý syn Sima se svým otcem, kvůli ztrátě nože, a vše vyústilo v moment, kdy jej otec nalezl doma mrtvého na oprátce a vedle něj dopis o svém smutku, ve kterém stálo, že tatínek bude rád, když už jej nebude dále trápit a rozčilovat... Od té doby se v oblasti Mikronéských ostrovů navýšil počet sebevražd na takovou míru, že koncem 80. let jich bylo více, než kdekoliv jinde na světě. Míra sebevražd u mužů od 15 do 24 let je ve Spojených státech asi 22 na 100 000, v Mikronésii 160 na 100 000, tedy 7x vyšší. A téměř všechny byly vykonány ve stejné energii uraženosti, o které vypovídají dopisy na rozloučenou, kdy činu předcházely hádky s rodiči či dívkou.
Po tomto činu však zde zůstávají zdrcení blízcí lidé, kteří procházejí fázemi, se kterými je velmi důležité pracovat. Po smrti blízkého člověka, zvláště když si dobrovolně sáhne na život, je běžné a standardní procházet fázemi viny a sebeobviňování, kdy si dokola klademe otázky typu: Co jsem měl a mohl udělat jinak, abych jej zachránil? Proč jsem neviděl tu závažnost situace? Nebyl jsem mu dost dobrý přítelem, protože kdybych byl, neudělal by to, apod.. Probudit vinu v pozůstalých, či trestat vinou, je dokonce záměrem určité skupiny sebevrahů, protože se takto mstí, jako například žárliví ex-partneři, milenci nebo dospívající při rozvodech rodičů. ( Podívejte se, co jste mi udělali, když jste mi nedali pozornost, lásku..). Dále pozůstalí prožívají smutek z chybění (ztráty role), přichází fáze hněvu na tento čin, po kterém přichází zase vina na vlastní hněv na něj. Tohle období zármutku je skutečně běžné a člověk by se neměl za své pocity trestat či si je zakazovat. Jsou běžnou reakcí na šok, který vždy přijde. Je potřeba si tyto pocity dovolit prožívat a nechat je procházet. Po určité době odezní a když je vše podpořeno otevřenou komunikaci o těchto svých pocitech s blízkými či terapeutem, dochází ke smíření a přijetí situace. Je potřeba získat nadhled na skutečnost a být ochoten ji vidět i z jiného úhlu. Být ochoten vidět souvislosti, ve kterých se zrcadlí pravda. Postavit situaci do jiného kontextu, dostat se pokud možno co nejdál od viny a vlastního podílu na tomto nešťastném činu. Pravda je taková, že když se jedinec pro tento čin rozhodne, dříve či později jej většinou uskuteční a nic a nikdo mu v tom nezabrání. Mysl a ego právě s vinou a podílem na tomto neštěstí hodně operují a díky tomu si přicházejí ke značné dávce energie, ze které pak žijí a jsou posíleny, aby pak mohly dál a dál člověka trýznit a sosat další energii, která pak člověku chybí k dalšímu životu. Jestliže máme pocity zapouzdřeny a potlačeny, jsou zdrojem pro určitý typ myšlení, protože jak víme, nejdříve je zde pocit a teprve potom myšlenka. Nezpracované pocity související se smutkem tedy plodí myšlenky nekonečného sebeobviňování, smutku a sebelítosti, ve kterých si ego rochní a má z toho zisk, díky své sebestřednosti. Jedinec však začne chřadnout, přestane vidět další smysl života, jeho tělesné vzezření se začne měnit. Stává se apatickým a jeho energie je velmi těžká. Vztahy se rozpadají, životní energie se ztrácí, přichází nemoc, deprese a další nešťastný odchod ze života.
Rakouský psycholog Viktor Frankl a jeho dílo, mohou být v těžkých chvílích značnou inspirací. Poté co prošel čtyřmi koncentračními tábory, včetně Osvětimi, a přišel o celou svou rodinu, po skončení války sepsal velmi důležitou knihu "A přesto říct životu ano". Byl zván a přednášel na mnoha shromáždění a dodával lidem inspiraci do dalšího života. Zvláště těm, kteří přišli ve válce o své bližní. Jeho kniha se stala v šedesátých letech druhou nejprodávanější knihou po Bibli. Dal vzniknout i nového směru psychoterapie, zvanému logoterapie, jejíž cílem je stavět situace do jiného kontextu a nabízet lidem jiný úhel pohledu na ni.
Poté co jsem si prošel oněmi dvěma předčasnými odchody mých blízkých, začal jsem si do života přitahovat lidi, kteří zrovna prožívají obdobnou zkušenost. To co nejvíce potřebují, dle mého, je v prvé řadě podpořit v přítomném prožívaní svých pocitů a souhlasu s nimi. Svým pocitům zpravidla nerozumí, či se za ně obviňují nebo stydí, protože může být přítomen například hněv na člověka a jeho čin. Někdy si dokonce zakazují prožívat střípky radosti, které nabízí další život, a myslí si, že už to tak musí být pořád. Nedávno mě vyhledala žena, jejíž syn odešel svým vlastním rozhodnutím z tohoto světa. Tato žena mi hned při příchodu řekla, že ji nikdo nemůže pomoci. Upozornil jsem ji na tento postoj s tím, že jestli na něm bude trvat, tak to tak skutečně bude, ale když jej odmítne, že je zde velká šance, jak svůj smutek, vinu i hněv transformovat. Paní má ještě dceru, která má dvě děti. Tyto dvě vnoučata jsou pro ní poměrně zásadním zdrojem. Když jsem ji v našem rozhovoru navedl k tomu, aby si představila že je s vnoučaty, na chvíli se ji na tváři rozzářil úsměv. Pak se však náhle ztratil, jako když šedé mraky zakryjí slunce. Zeptal jsem se ji, co se v tuto chvíli stalo a ona odpověděla, že když bude prožívat radost a hezké pocity, tak by to znamenalo, že nemiluje syna. Byla upozorněna na to, že duše člověka, která je již čistá (bez ega a těla), nemá nízké lidské vlastnosti (závist, zášť, zlost, žárlivost, tendenci manipulovat), a naopak si přeje, abychom my, kteří ještě žijeme ve svých tělech, prožívali radost, štěstí a lásku. Jiným postojem, který stojí na přehnaném smutku, vině či hněvu pouze duši stahujeme a té to nedělá dobře a bolí ji to. Komplikuje to pak procesy, kterými musí dál procházet.
Po smrti švagra jsme zažívali velmi zajímavé chvíle na hřbitově, kam jsme chodili relativně často, tedy častěji, než-li jen na Dušičky či Vánoce. Vždy, když jsme se s kyticí květin a svíčkou vydali s mou rodinou na hřbitov, nebyl nám dopřán klid k rozjímání u hrobu. Například přišla vichřice, začalo hodně pršet, nebo se zrovna bagroval vedle pomníku švagra další hrob... My pochopili, že jeho duše si nepřeje, abychom znovu rozdmýchávali jakousi energii, která byla ještě čerstvá a že toho máme nechat. Máme se věnovat dětem, zejména mladšímu synovi, který v době švagrova "odchodu" měl teprve 3 měsíce. A o to náročnější období to pro nás bylo. Tak jsme návštěv hřbitova zanechali a nyní na hrob chodíme pouze na Dušičky a Vánoce.
Období truchlení trvá zpravidla 1 rok a nemělo by trvat déle. Nejtěžší pro člověka jsou první Vánoce, první narozeniny, první výročí jeho odchodu. Tyto milníky v pozůstalém člověku opět otevírají ještě nezpracované pocity a je potřeba za ně být vděčný, protože ventil je otevřen a můžeme je dále propouštět a léčit se. Poté by se situace již měla výrazně měnit a člověk by měl nalézt smíření s touto novou situací. Pokud to tak není a člověk se věnuje nabízeným myšlenkových konceptům ega, které jej dále stahují a upevňují v nízkých polích viny a smutku, je potřeba vyhledat pomoc, protože hrozí, že člověk upadne až do apatie a těžké deprese, odkud je již velmi těžké se dostat.
Za mě je tedy velmi důležité projít si a nepopírat své pocity, věnovat se jim. Ovšem zároveň i napřáhnout svou energii k živým a směřovat svou lásku tam. Žít pro živé. Po odchodu z fyzického těla se opět všichni zase potkáme, ale teď máme práci zde. A to je mírnit utrpení druhých, pomáhat a podporovat život ve všech jeho podobách. Když jsem hovořil s lidmi, kteří takto přišli o blízkého člověka, vždy jsme nalezli směr a možnost kam zaměřit svou pozornost a lásku. Na jedné straně někdo z toho světa odejde, ale na straně druhé se zde někdo rodí, nebo někdo potřebuje pomoci a pro nás je to obrovská příležitost. Život ve fyzickém těle je vzácný a je to taky jediná možnost, jak si budovat pozitivní karmu, zpracovat své úkoly a posunout se v uvědomování výše. Proto je důležité si vážit každého dne, každého nádechu, každého okamžiku...
Co je to sebevražda? Je to stav, kdy ego ve svých nízkých polohách zabíjí samo sebe. Jedinec mu uvěřil, zacyklil se v určitém typu myšlení, které zhoršovalo vnímání pocitů a myslel si, že když se zbaví těla, zbaví se těchto pocitů. Je však potřeba si uvědomit, kde si vlastně uvědomujeme své pocity? Je to ve vědomí. Tam pociťujeme naše rozpoložení. Zbavím-li se těla, pocity zůstávají! Jen s nimi již nemůžu nic udělat, protože nemám tělo, co by dopravní prostředek a nástroj, díky kterému se můžeme v tomto světě učit a posunovat se. Pro tuto duši tedy přichází aha-efekt. Duše směřuje po odchodu z těla přesně do té roviny, na jaké v danou chvíli vibruje. Pociťuji-li v těle vinu, smutek, zmar, budu ji pociťovat i bez těla. Tohle je velmi důležitá informace, a proto ji zde píši, protože mě již několik lidi při konzultacích přiznalo, že se tímto záměrem zaobírají. Když jim byl vysvětlen tento mechanismus, začali přemýšlet jinak. A přesně tento aha-efekt jsme cítili, když odešli naši dva milí. Byl cítit ten pocit zmaru, který v danou chvíli už bez těl prožívají...
Mnohdy je zde neschopnost čelit důsledkům svých předchozích rozhodnutí a činů, což mohou být například dluhy, ať už ty majetkové či vztahové. což bývá motivem k úniku z tohoto světa. Člověk však nikdy v tomto životě není postaven před situaci, která by nešla řešit. Tato informace je taky zásadní. A tyto situace jsou tím, s čím jsme před vstupem do těla souhlasili. Jsme zde dobrovolně v rolích, které jsme si vybrali. Tuto hru je tedy dobré se ctí dohrát jak nejlépe umíme a tento záměr se počítá nejvíc. Jak píše David Hawkins :" Boha nezajímá, zda-li své úkoly stihneme splnit, protože je zde ještě mnoho dalších faktorů, které situaci ovlivňují. Boha zajímá náš záměr!"
Viktor Frankl tohle pochopil v Osvětimi. Každý den se spolu se spoluvězni dívali na hustý černý štiplavý kouř, který stoupal z komínů krematorií. Žili a tvrdě pracovali v nelidských podmínkách, neustále procházeli bitím a selekcemi, ze kterých se noví kamarádi nevraceli. V lágru se říkalo, že jediná možná cesta ven ke svobodě je skrze komín krematoria. Většina vězněných si tehdy kladla, jak upozorňuje Frankl, nesprávnou otázku: "co ještě mi život může nabídnout?". Když nenalezli odpověď, ztratili smysl života a dobrovolně končili své životy tím, že naběhli do elektrických drátů, oběsili se nebo začali kouřit své cigarety, což byla známka podvolení se depresi. Cigarety totiž sloužily v lágru jako jediné platidlo a dala se za ně získat například polévka navíc, která mnohdy znamenala otázku přežití. Když tedy někdo začal své cigarety kouřit, bylo jasné, že mu již není pomoci, tento člověk je vnitřně uzavřen. To vše si Viktor Frankl zakázal hned po uvěznění. Ta otázka, kterou je však potřeba si v hluboké krizi podle Viktora Frankla klást, zní : " Co mohu já přinést životu? Co mohu přinést do tohoto okamžiku?" A tak se věnoval tomu, že se snažil mírnit utrpení svých spoluvězňů. Například je vyslechl, nebo pečoval o nemocné, byl u umírajících. Dodával druhým sílu žít svým příkladem, motivoval je k žití dalšího dne, někdy po večerce vedl promluvy ke kamarádům. Zdůrazňoval, že každá krize v sobě skrývá příležitost. Tato jeho ochota a absence hněvu na své trýznitele, kdy dokonce během pochodů zmrzlou krajinou za prací, vyslechl starosti dozorce ohledně jeho vztahu s manželkou a dal mu rady, tato absence hněvu mu dávala onen smysl života. Frankl v lágru neprožíval nenávist, protože ta oslabuje. Věděl, že lidé jsou dobří a špatní a že je to přirozenost. Za vůbec nejkrutější v táboře označoval kápy, kteří byli vybírání právě z řad židů, tedy vlastních! Ti byli poté používání na "černou práci". A pak zde byl například Němec - vedoucí koncentračního tábora, který tajně ze svých peněz kupoval vězňům léky. Sílu Frankl čerpal v krátkých chvílích krásy, kdy bylo například skrze zamřížované okno baráku možno pozorovat západ slunce. Nebo si představoval krásné chvíle se svou manželkou, o které věděl, že již pravděpodobně není mezi živými, ale její energii stále cítil a byl schopen si ji vybavit a připomenout. A zde je velice důležitý moment! Při těchto svých představách nesklouzával do smutku či lítosti!!!
Tato fotka, kterak sledují západ slunce na Lysé hoře, je ústřední fotografií na mých webových stránkách. Fotil ji kamarád a přítel Dan, tři měsíce před svým dobrovolným odchodem z tohoto světa. Je pro mě velmi důležitá a zároveň symbolická. Já vidím a pozoruji to světlo, které Dan nějak nebyl schopen vidět, a tudíž se z jeho života vytratilo spolu s jeho smyslem. Dan začal "kouřit své cigarety" a nebylo mu možno pomoci, protože se uzavřel ve svém šedém světě.. Spolu s mým zbylým kamarádem na něj s láskou a vděkem vzpomínáme, protože jsme s ním zažili chvíle, kdy nás bavil svým originálním humorem, který stál na jeho velmi vysoké inteligenci, daru řeči a improvizace. Dodnes mi v uších zní smích svatebních hostů, kdy co by můj svědek na svatbě mne při své řeči nazval "sériovým monogamistou", protože jak řekl, se všemi těmi předchozími ženami, které mi prošly životem (a nebylo jich málo), jsem to skutečně myslel vážně!
Danovo rozhodnutí jsme s kamarádem i mou rodinou přijali, smířili se s ním. Naše vzpomínky a myšlenky na něj jsou čisté, bez negativních emocí. Víme, že se zase jednou potkáme a nyní je potřeba ŽÍT PRO ŽIVÉ.
Zdroje:
Viktor Frankl - A přesto říct životu ano
Viktor Frankl - O smyslu života
Malcolm Gladwell - Bod zlomu
David Hawkins - Léčení a uzdravení
David Hawkins - Vzestup po úrovních vědomí
