Terapie mezi stromy

Terapie mezi stromy Měníme stěny za stromy! Propojujeme přírodu a duševní zdraví. Zahrnuje všímavost, přírod

Závislost často vzniká tam, kde něco dlouho bolelo. Nejde o slabost charakteru, ale o pokus najít úlevu, únik, nebo ales...
28/11/2025

Závislost často vzniká tam, kde něco dlouho bolelo. Nejde o slabost charakteru, ale o pokus najít úlevu, únik, nebo alespoň na chvíli utišit to, co bylo příliš těžké nést. Závislost si nevybíráme. Přichází tiše, často v době, kdy jsme zranitelní a hledáme způsob, jak dál fungovat.

Hlas závislosti slibuje jistotu. Nabízí rychlé řešení, zklidnění, zapomenutí. Na chvíli opravdu utěší, a právě proto je tak lákavý. Jenže zároveň pomalu svírá. Přináší další bolest, stud, izolaci a pocit, že cesta ven je příliš strmá.

Uzdravení začíná v laskavém objetí počáteční bolesti. Ve chvíli, kdy se odvážíme podívat na to, co bylo skryté, co nás přivedlo k úniku, a dát tomu péči, kterou jsme tehdy neměli. Nejde o rychlý proces, ale o návrat k sobě, k potřebám, které dlouho volaly o pozornost.

Rozpouštění sevření závislosti je postupné. Vyžaduje bezpečný prostor, podporu, trpělivost a přijetí. A není to cesta, kterou je nutné jít sám. Každý krok směrem k sobě, i ten nejmenší, má smysl.

🌟 Vyživování vztahů aneb zásadní kapitola života 🌟Ve shonu našeho každodenního života nezapomínejme na neocenitelné pokl...
23/11/2025

🌟 Vyživování vztahů aneb zásadní kapitola života 🌟
Ve shonu našeho každodenního života nezapomínejme na neocenitelné poklady, které držíme – na naše vztahy! 🤝💖 Ať už jde o rodinu, přátele nebo někoho výjimečného… Vztahy obohacují naši cestu způsoby, jaké si neumíme představit.

🌱 Stejně jako péče o zahradu, i vztahy potřebují neustálou péči a pozornost, aby prosperovaly. Naslouchající ucho, vřelé objetí nebo jednoduché “Jak se máš?” dokáže zázraky. Snažme se být přítomni, podporovat a vážit si těch, kteří činí náš svět jasnějším.

📌 Pamatujme, že jsou to malé okamžiky, které vytvářejí tapisérii vzpomínek. Odložme chytré telefony, zapojme se do upřímných rozhovorů a vytvářejme spojení, která obstojí ve zkoušce času. Zalévejme semínka lásky, důvěry a porozumění a sledujme, jak kvetou naše vztahy.

Jak vám to zní?

Mnohdy se u knížek zamýšlím, jak mohli zvolit daný obal… To však u knihy Černá ovce rodiny neplatí. Kniha Petera Teusche...
20/11/2025

Mnohdy se u knížek zamýšlím, jak mohli zvolit daný obal… To však u knihy Černá ovce rodiny neplatí.

Kniha Petera Teuschela je jednou z těch, na které mnoho lidí tiše čekalo, aniž by to věděli. Bere známé označení – „černá ovce rodiny“ – a zachází s ním nikoli jako s anekdotou či milou zvláštností, ale jako s vážným, systematickým a často devastujícím vzorcem rodinných vztahů, který může mít celoživotní následky.

Jedná se o klinicky podloženou a příběhově bohatou studii o tom, co znamená vyrůstat jako chronicky znehodnocovaný, nepochopený nebo otevřeně odmítaný člen vlastního rodinného systému. Být „černou ovcí“ není výsledkem osobnostních odlišností nebo pubertálních konfliktů, je to často forma systematické diskriminace a psychického násilí uvnitř rodiny.

Vyloučení bolí, a nejvíc tehdy, když k němu dochází v rodině. Utrpení „nechtěného dítěte“ nekončí odchodem z domova, často doprovází jedince i v dospělosti a utváří jeho sebeobraz i vztahy.

Kniha dává hlas těm, kteří byli v rodině neviditelní, znehodnocovaní nebo obětovaní. Nabízí jazyk, porozumění a naději, a ukazuje, že role černé ovce není osobnostní vada, ale systémový mechanismus, který lze pochopit a překročit. Pro terapeuty i pro čtenáře s náročnou rodinnou historií je to text, který může znamenat první krok k osvobození od starých rodinných mýtů.

Čas je drahocenný zdroj a není žádná ostuda chtít ho strávit o samotě s knihou, v posteli doháněním odpočinku, naboso v ...
19/11/2025

Čas je drahocenný zdroj a není žádná ostuda chtít ho strávit o samotě s knihou, v posteli doháněním odpočinku, naboso v lese nebo na pohovce s oblíbeným seriálem. Navzdory společenskému tlaku, abychom byli při každé příležitosti co nejaktivnější, komunikativní, družící se, si někteří neuvědomují, že trávit svůj „volný“ čas věcmi, které nás vyčerpávají, vždy něco stojí.⁣
⁣
Je zdvořilé a ohleduplné nepředpokládat, že si někdo chce naplánovat svůj volný den. Někdy může být po náročném týdnu zdrcující už jen samotný pohled na nepřeberné množství zpráv a upozornění. Snaha reagovat na každou zprávu a upozornění může dále přispívat k vyčerpání.⁣
⁣
Cokoli vynuceného, zvláště když někdo vyžaduje, aby využíval svůj drahocenný čas způsobem proti své vůli, vede k odporu a nakonec k porušováním nebo naopak vytyčováním ostrých hranic.⁣
⁣
Norma, kde lidé mohou uctivě odmítat a zrušit plány, aniž by to byl bráno osobně, může znít přívětivě, avšak trochu vzdáleně. Důvěřovat, že druzí vědí, co je pro ně nejlepší, a vždy k takovému jednání podporovat, může znít jako sen.
⁣
Volný čas je pro nás. Není k mání. Není k debatě. Dostupnost v času a prostoru, který se aktivně rozhodneme nabídnout druhým, je naše rozhodnutí. Takže až příště přistihneme někoho, jak se ptá, kdy máme volno, nezapomeňme si ujasnit, zda to znamená, že jsme k dispozici. Ve vřelých vztazích druzí pochopí… A ocení upřímnost.⁣

Jak to máte s volným časem / dostupností vy?

Při studiu psychologie na vysoké škole jsem se setkávali s mnoha významnými jmény z oboru. Většina z nich mnou prolétla,...
14/11/2025

Při studiu psychologie na vysoké škole jsem se setkávali s mnoha významnými jmény z oboru. Většina z nich mnou prolétla, Jacob Levy Moreno byl jedním z nich. Až během čtení knihy Psychodrama a sociometrie jsem si uvědomil, jak zásadní přínos pro skupinovou práci Moreno měl.

Pokud vás zajímá psychodrama, skupinová psychoterapie nebo intelektuální kořeny zážitkových metod, téhle knize se skoro nedá vyhnout. Otázka je, kolik tolerance máte pro excentrický a vizionářský styl.

Moreno má elektrizující hlas. Píše s energií člověka, který věří, že neobjevil jen terapeutickou techniku, ale úplně nový způsob, jak chápeme změnu: spontaneita jako léčivá síla, kreativita jako sociální katalyzátor a interakce jako skutečná scéna, na níž se odehrává lidská psychika. I když s částí jeho názorů nesouhlasíte, těžko mu upřít odvahu a originalitu.

Antologický formát je zde výhodou. Odhaluje Morenoův široký záběr – sociometrii, skupinovou dynamiku, teorii rolí, psychodrama – a ukazuje, jak vzájemně propojené jeho myšlenky byly. Místo uhlazené teorie dostanete portrét neklidné mysli, která se snaží mapovat emoční život s vědeckou přesností a divadelní energií.

Pro terapeuty zážitkových, expresivních či skupinových přístupů je kniha pokladem nápadů, které působí překvapivě současně: spolu-tvorba, příběh protagonisty, zvrat rolí jako trénink empatie... Pokud se necháte vtáhnout do Morenova dramatu, kniha vám připomene, že léčení je tvořivý akt.

Tečka.Podobné věci říkal již Platón nebo třeba Gianni Francessetti, kdy zmiňuje, že se mění prožívané utrpení během času...
12/11/2025

Tečka.

Podobné věci říkal již Platón nebo třeba Gianni Francessetti, kdy zmiňuje, že se mění prožívané utrpení během času a měly by se měnit i způsoby, naše reakce.

Nebo Khalil Gibran:
„Vaše děti nejsou vašimi dětmi. Jsou syny a dcerami touhy života po sobě samém.
Můžete jim dát svou lásku, ale ne své myšlenky,
neboť ony mají své vlastní myšlenky.”

Souzníte?

Nejsilnější zážitky nevznikají na sociálních sítích, kde se svět leskne filtrem dokonalosti a kde se úsměvy dávkují podl...
11/11/2025

Nejsilnější zážitky nevznikají na sociálních sítích, kde se svět leskne filtrem dokonalosti a kde se úsměvy dávkují podle světla a úhlů. Tam se sice rodí obrazy, ale ne příběhy. Tam se tvoří dojem, ale ne dotek. Na obrazovkách se potkávají naše ideální já, ne ta skutečná, ta, která se někdy potí, koktají, mlčí nebo se smějí příliš nahlas. Virtuální svět umí oslnit, ale neumí obejmout.

Nejsilnější zážitky se dějí tam, kde se nemusíme bát být nedokonalí. Kde neexistuje tlačítko “zpět” ani “smazat”. V rozhovorech, které se rozběhnou a nikdo neví kam. V tichu mezi dvěma lidmi, které není trapné, ale plné porozumění. V momentech, kdy se díváme jeden druhému do očí a víme, že to, co se děje, nebudeme sdílet, ne proto, že by to nestálo za to, ale proto, že to je naše.

Právě tam, mezi skutečnými lidmi, se rodí zážitky, které mají váhu. Ty, které voní po dešti, po smíchu, po upřímnosti. Tam vznikají chvíle, které nejsou dokonalé, ale naše, a právě proto se na ně nezapomíná. Nejsilnější zážitky nejsou pro lajky, ale pro prožitek. A to je rozdíl, který žádný algoritmus nikdy nezažije.

Co myslíte?

Jakým způsobem vychováváme naše děti? Posilujeme sebevědomí našich dětí, aby se zároveň cítily viděny, slyšeny a respekt...
10/11/2025

Jakým způsobem vychováváme naše děti? Posilujeme sebevědomí našich dětí, aby se zároveň cítily viděny, slyšeny a respektovány? Vyhýbáme se hanění, strašení a vysmívání? Posilujeme odolnost?

Jednoho dne, až naše děti vyrostou a něco se jim nepovede nebo budou potřebovat pomoc. Tak to snad budeme my, komu budou jako prvnímu volat o pomoc. Každému se občas něco nepovede. Když k tomu bude docházet v neodsuzující atmosféře a bezdpodmínečně přijímající či milující atmosféře, tak to bude prima.

Co myslíte?

Zůstávám u křehkosti a místa, z kterého se na daný text díváme: Nestane se to přes noc... Ale pokud odejdeme, přestaneme...
09/11/2025

Zůstávám u křehkosti a místa, z kterého se na daný text díváme: Nestane se to přes noc... Ale pokud odejdeme, přestaneme, skončíme, tak se to nestane nikdy...

Na jedné straně úzké hrany můžeme propadnout do motivačně-podpůrného (někdy až moc) setrvání a snažení se, že změna, pokrok, sen nepřichází okamžitě, že pokud se či to vzdáme, tak pohřbíme možnost, aby se něco podařilo. Do popředí vstupuje úsilí a snaha.

Na druhé straně úzké hrany můžeme propadnout do motivačně-podpůrného (někdy až moc) odcházení a vzdávání. Tato strana může být neméně sebezáchovná, i když z jiného pohledu. Přes noc se nemusí stát, že bychom zůstali ve zraňujícím vztahu, že bychom vyhořeli, že bychom onemocněli, že bychom se stali závislými...

Na jakou stranu vás to táhne, když si to dané přečtete? Sebepéče v setrvání, snažení se a dosahování vlastních ambic a cílů? Nebo sebepéče v uchování či osvojení si sebehodnoty, nastavení hranic?

Pokud zažíváme úzkost, naše tělo nehledá klid, hledá bezpečí.Úzkost není jen o tom, že se cítíme ve stresu nebo přetížen...
06/11/2025

Pokud zažíváme úzkost, naše tělo nehledá klid, hledá bezpečí.

Úzkost není jen o tom, že se cítíme ve stresu nebo přetížení. Je to reakce našeho těla na vnímanou hrozbu. Naše mysl zrychlí, srdce začne bušit, svaly se napnou. Proč? Protože se necítíme bezpečně.
Jen si říct „uklidni se“ často nestačí. Skutečná úleva přichází, když tělu ukážeme, že je v bezpečí. Může to znamenat návrat k přítomnému okamžiku, navázání bezpečných vztahů nebo nastavení zdravých hranic. Jde o to dát najevo své mysli a tělu, že prostředí kolem nás je podporující a bezpečné.

Když začneme stavět svůj klid na pocitu bezpečí, postupně dáme svému nervovému systému šanci přirozeně přejít do stavu klidu a vyrovnanosti. Skutečné řešení úzkosti totiž začíná bezpečím.

Jak vám to zní?

Chodím na terapii, protože občas při jízdě svým životem potřebuji spolucestujícího. Někdy mám pocit, že vím přesně, kam ...
05/11/2025

Chodím na terapii, protože občas při jízdě svým životem potřebuji spolucestujícího. Někdy mám pocit, že vím přesně, kam jedu, ale jindy se ztratím v nepřehledných křižovatkách, kde žádná značka nedává smysl. Terapeut pro mě není někdo, kdo mi říká, kudy mám jet, ale spíš ten, kdo mi pomáhá zorientovat se v mapě, kterou jsem si sám/sama nakreslil. Učí mě číst vlastní značky, chápat zkratky i slepé uličky, do kterých občas zajedu.

Na terapii mám prostor zpomalit, zastavit se na odpočívadle a podívat se, odkud jedu a kam vlastně směřuji. Terapeut mi drží mapu, když potřebuju obě ruce na volant, a pomáhá mi nahlédnout, jestli nejedu podle starých tras, které už dávno nevedou tam, kam chci. Někdy mi připomene, že i když cesta není rovná a počasí není ideální, pořád mám sílu a schopnost dojet do cíle, který si sám/sama zvolím.

Terapie pro mě není slabost ani přiznání, že neumím řídit svůj život. Je to spíš způsob, jak pečovat o sebe, o svého vnitřního řidiče i o celé vozidlo, které mě veze. Každý občas potřebuje doprovod, někoho, kdo naslouchá, kdo nehodnotí, ale kdo tam je, když se cesta klikatí a já se bojím, že nedojedu. Díky terapii zjišťuji, že i když mám vedle sebe spolucestujícího, volant zůstává pořád v mých rukou.

Dýcháme, aniž bychom o tom věděli, a přesto právě v dechu se skrývá nejjednodušší způsob, jak se vrátit k sobě. Nádech n...
04/11/2025

Dýcháme, aniž bychom o tom věděli, a přesto právě v dechu se skrývá nejjednodušší způsob, jak se vrátit k sobě. Nádech není jen pohyb vzduchu, je to tiché připomenutí, že jsme živí, že stále můžeme začít znovu. Každé nadechnutí je jako jemná dlaň, která nás hladí po hrudi a říká: tady, právě tady, jsi v pořádku.

Když mysl zabloudí do hluku světa, když se ztratí v nekonečných myšlenkách, plánování a obavách, tělo zůstává. Nepotřebuje slova, ani důvody. Zná rytmus, který nás drží v přítomném okamžiku. Tělo si pamatuje cestu domů, do ticha, do prostoru, kde se nepotřebujeme snažit být někým jiným. Stačí se znovu nadechnout a nechat dech, aby nás našel tam, kde jsme se sami sobě ztratili.

Každý dech je návratem. Nádech – přijetí. Výdech – odevzdání. V tom prostém pohybu se zrcadlí všechno, co hledáme v terapiích, knihách i rozhovorech: pocit bezpečí, klidu a spojení. Možná nepotřebujeme vždy odpovědi, stačí naslouchat svému tělu, ono je tím terapeutem, který nikdy neodchází.

Adresa

Holesovice
17000

Internetová stránka

Upozornění

Buďte informováni jako první, zašleme vám e-mail, když Terapie mezi stromy zveřejní novinky a akce. Vaše emailová adresa nebude použita pro žádný jiný účel a kdykoliv se můžete odhlásit.

Kontaktujte Praxe

Pošlete zprávu Terapie mezi stromy:

Odkazy

Sdílet

Share on Facebook Share on Twitter Share on LinkedIn
Share on Pinterest Share on Reddit Share via Email
Share on WhatsApp Share on Instagram Share on Telegram

Kategorie