22/01/2026
Pro některé je obtížné posunout se dál, dokud jejich rodiče nenahlídout jejich zranění z dětství a neuznají odpovědnost. Nepřítomnost omluvy od rodičů za zranění, které způsobili, může člověka ponechat uvíznutého v hněvu a bolesti. Nalezením klidu v sobě bez omluvy rodičů může začít uznáním vlastních pocitů takových, jaké jsou. Uvnitř sebe můžeme zažívat:
“Pokud jim odpustím bez omluvy, je to, jako by jim to prošlo.”
„Říkají, že se to nestalo tak, jak si to pamatuji, nebo popírají, že se to vůbec stalo. Je to tak nepříjemné.”
„Rádi si myslí, že jsem dokonalé dítě, které mělo úžasné dětství. Neuvědomují si, jak moc jsem jako dítě trpěl. Potřebují vidět, jak moc mě to ranilo, a převzít nějakou zodpovědnost.“
Odpuštění může být komplikované a chaotické, ale není nemožné. Jak dlouho nám trvá, než dojdeme do bodu, kdy dokážeme odpustit bez omluvy rodičů, do značné míry závisí na naší ochotě prozkoumat jiné cesty k rozuzlení, protože nakonec jsme my, ti jediný, kdo nás může osvobodit z vězení neodpuštění.
Nedávno se Marek Orko Vácha dotknul téma rodiny, co se ve mně nějak utkvělo, tak jsem se nad citátem, zkusil trochu víc zamyslet. Jaká přijde souvislost patologičnosti a dospělosti v rodinách vám?
PS: Jestli odpustíme či nikoliv či jestli vůbec můžeme odpustit, závisí nejen na tom, kolik vnitřního prostoru dané trápení zabírá, jak nás zaměstnává, ale také na tom, kolik času, úsilí a prostoru jsem hojení dosud věnovali.
