17/10/2025
Minulý příspěvek vyvolal mnoho otázek. Žena mě proto sama požádala o anonymní zveřejnění svého pohledu na porod. Jsem moc vděčná, že mám takové klientky ve své péči❤ .
V noci mě vzbudí bolest podbřišku, vstanu, jdu se napít, kouknout tolik je. Je 0:33 nic moc čas na to někoho budit. Vrátím se do postele, ale bolest se opakuje. Dala jsem slib manželovi, že mu řeknu hned ze začátku, ať má dostatek času, takže ho jdu budit s tím, že se něco děje.
Oba vstaneme řešíme chystání posledních věci.
Vše dáme ke dveřím a do toho se budí nejmladší syn. Využijeme toho, že je vzhůru a přestrojíme ho, kdyby bylo potřeba rychle vyrazit. Vzbudíme a přestrojime i staršího. Maličký se se mnou tulí, že má o mě strach a že chce být se mnou. Cítím, že mě potřebuje, ale zároveň potřebuju být sama. Tak se domlouváme a poté je jde manžel uspat. Přeju si, aby to postupovalo hezky a cestou do porodnice jsme kluky vysadili ve škole a ve školce (to byla mám ideální představa).
Za půl hodiny přichází manžel. Mezi tím jsem psala Martine, že se začalo neco dit, abych věděla, zda je připravena k nám vyrazit nebo je u jiného porodu. Odpověděla obratem, že čeká jak dám vědět a může vyrazit. Má to k nám hodinu je uprostřed noci, je to 3. porod (prý bývají nevyzpytatelné) a cítím, že ji tu pro svůj klid chci mít. Píšu aby přijela. Martina vyráží k nám. Uleví se mi a postupně cítím, že kontrakce slábnou. Sdílím s manželem pochybnosti, zda jsem nevolala moc brzo. Je po 2 h ráno a Martina přijíždí.
Poslechne si miminko a zeptá se zda chci vyšetřit. Souhlasím. Jsem na 2 cm. Zesílí mé zklamání. Martina popíjí čaj, já ležím na levém boku a kontrakce téměř ustávají. Omlouvám se jí a nabízím ji, že si může jít lehnout do pokojíčku. Odchází a já s manželem sdílím zklamání. Nicméně jdu na zachod a cítím, že když stojím, tak kontrakce se zase objevují. No ale když začne porod, má se jít spát, že jo...takže si jdu lehnout tentokrát za klukama do ložnice. Kontrakce zase zmizí úplně. Tak to ne. V mé hlavě vyskočí představa, jak všichni společně s Martinou snídáme a ona pak odjíždí domu...
Znovu vstávám a kontrakce se zase vrací. Už si prostě nelehnu. Prý je dobré teplo, postavím se tedy ke krbu a nahřívání se z obou stran. Funguje to. Hlásím manželovi, že super, že to pokračuje. Mám radost z každé kontrakce. Používám afirmace a hypnoporodní vizualizace. Dýchám směrem nahoru, uvolňují ramena, ústa...jsem na sebe pyšná, jak s kontrakcemi nebojuji a těším se na každou další. Vždyť přeci s každou další jsem blíže svému miminku.... Jdu do sprchy, ke krbu...a ještě bych si mohla napustit vanu...s manželem se bavíme, vtipkujeme...kéž bych byla alespoň v půlce...ve vaně cítím maličké lupnuti, volám na manžela aby přišel rozsvítit, že potřebuju zkontrolovat barvu vody. Ve vodě plave pár růžových hlenů, posílám manžela pro Martinu. Chci aby zkontrolovala, zda to byla voda a zda je malý v pořádku.
Přichází okamžitě. Poslouchá malého, daří se mu dobře a ptá se zdá chci vyšetřit. Souhlasím a moc si přeju ať to je aspoň 5-7 cm. Martině se změní výraz ve tváři a slovo JEDEM všichni pochopíme. Tašky jsou už dávno v autě, takže manžel odnáší do auta jen rozespalé kluky. Martina si bere své tašky a já se rychle oblékám a ještě mi Martina stíhá říct, ať vezmu z koupelny ty ručníky. Ona mě zná, ví proč a z jakých důvodu chci rodit v porodnici. Stejně tak ví, že bych i po překotném porodu chtěla do porodnice. A já zase znám ji a probíraly jsem spolu různé komplikace a jejich řešení.
Důvěřujeme si.
Než nasedneme každý do svého auta, křikne na manžela, kdyby něco zastavte, jedu hned za váma. Porodnici máme dojezdově 15 minut v běžném provozu, je brzo ráno, provoz je minimální, dá se jet rychle. Nicméně 5 minut před porodnici cítím, že už to nejde, že už se dere ven. Manžel vybírá bezpečné místo pro zaparkování dvou aut.
Hned jak zastavil, někdo už otvírá dveře a pomáhá mi sundat boty a legíny - je to Martina. Mezi kontrakcemi si klekám na sedačku, Martina kleci venku u dveří, já se držím sedačky a volantu. Mám strach, bolí to... jsem někde na parkovišti, jak ho ze sebe dostanu, co když to nepůjde...kontrakce, Martina mě neuvěřitelně podporuje, je klidná, jistá, přesně ví co potřebuju slyšet.
Podporuje, chválí, říká co vidi. Pomáhá mi vzepřít se nohou. Už vidí hlavičku, sahám si na ni. Sakra tak to bolí a to cítím jen maly kousek. Další kontrakce, tlačím, ještě jedna... je venku hlavička.
Odpočivám. Během chvilky se rodí ramenka a tělíčko.
Od zastavení auta uběhlo 5 minut. Martina mi na sedačku odkládá malého a odbíhá, volám na ni a beru si malého do náručí. Martina je zpět a odklízí mokré podušky, podkládá mě suchými pro které byla v autě, polohuje sedadlo, přikrývá mě i malého ručníky. Sbírá věci kolem auta, usměje se na mě a se slovy: " jeďte, já jim zavolam ať o nás vědí" odjíždíme.
Provoz je minimální, manžel jede i tak velmi opatrně s výstražnými a dál....dál už si to nechám jen pro nás....
Tímto jsme chtěla jen vysvětlit jak se něco takového může prostě stát. A že i přesto, že si spousta lidí myslí, jak to bylo nezodpovědné, že se mělo jet dřív a neměla jít Martina spát a kdo víc co. Já vím, že jsem pro bezpečí své i svého dítěte udělala maximum. Nic bych na celé situaci neměnila. Prožila jsme nádhery porod a měla to obrovské štěstí, že jsem u něho měla ženu, které jsem 100 % důvěřovala.
Děkuju
