16/04/2026
Moje osobní setkání s Milostpaní.
Narodil se nám hříbek! Počátkem roku zvládl v bříšku mámy přepravu po státech, letecky přes atlantik a další přepravu po evropě až k nám. Jakmile se blížil termín porodu společně jsme prožívali nekonečné noci u kamer. Velké očekávání, užasný rodokmen, těšení se... A v pátek večer byl na světě, máma zvládla porod jako profík, za 15 minut už oňufávala svého potomka s nádhernou lysinkou až k čumáčku. Rychle spěchal na nohy, nenechal mámu moc vydechnout, všechno chtěl zkoumat, akorát to mlíčko nějak nemohl trefit a za nic na světě si nechtěl nechat poradit, jakmile jsem se jej, byť jen nepatrně dotknul abych jej nasměřoval k místu odkud těče ta dobrota, okamžitě šel do protitlaku, vzpínal se, zkoušel skákat, odcházel... paličák jeden, říkám si, to snad není možný... po chvíli však bylo jasno, že napít se zvládne a bude v pořádku. Obrovská radost a ohromná úleva... teď už to bude cajk..
V sobotu dopoledne jsme je vypustili na pastvinu, to bylo radosti! Jupííííí... zadní nožičky lítaly nalevo, napravo, nalevo, napravo... jéééé mám dlouhé nohy a dokážu běhat rychle jako máma... jedéééém!!!
Odpoledne jsem přivezl seno a šel čistit stáje. Malej ležel ve slámě pod partystanem, říkám si... je znaven z toho všehosvěta, jen si odpočiň, však to nemusíš stihnout vše za jeden den. ...jak jsem se mýlil...
On totiž nevstal ani když se k němu Janča sklonila, nesnažil se schovat k mámě, prostě ležel.. Postavil jsem jej na nohy, zatímco Jaňulka bežela pro stříkačku aby dostal energii z mlíčka napřímo, nožičky však byly vratké a slabé, nevnímal a po pár vteřinách si odevzdaně, i přes mé protesty, lehnul. Dýchal a srdíčko mu bilo jako na poplach, lehl jsem si k němu, přiložil jsem mu na hrudník své ruce a cítil jsem jak všechno funguje, viděl jsem jak mu v žilách koluje krev, plíce dodávají kyslík do oběhu, ale přesto odcházel. Nerozuměl jsem ničemu. Mlíčko ze stříkačky mu vytékalo z pusy ven, polykání selhalo, pořád jsem jej hladil a masíroval, ruce mi hořely jako při mých lidských masážích. Je to dobré, proběhlo mi hlavou, ještě proudí energie, dostane se z toho, dej mu ještě trochu mlíka Jani, to dáme. Šup, šup. Kde je ta stříkačka?? A v tom jsem pohlédl na Janču, která mu držela hlavu. Otočila se na mě a řekla tichým hlasem: Radi, on už nemá polykací reflex... on umírá.
To není možné! Já ho cítím, všechno funguje, vnímá mou energii, pojď hříbku, vstávej, pojď se napít od mámy a oddechneme si všichni... nic, žádná reakce, jen lehký nádech a těžký výdech, občasná křeč, která vzepjala krk a natáhla nohy, ale jinak nic, snažil jsem se jej donutit polknout, sliznice měl suché, jazyk měkký spíše až volně plandající, nekontrolovatelný. Nahmatal jsem ve slámě odhozenou stříkačku s mlíčkem... všechno to teklo ven, masíroval jsem krk aby to polkl... zase všechno ven… doprdelekurvadrát! Přikládám ruce, objímám jej, ležíme spolu a v pravidelných intervalech mnou projíždí dávka energie, tohle přece nemůže být konec, takhle ne! Prosím, tak mi sakra prosím pomozte, dělám co můžu, ale sám na to evidentně nestačím, prosím všechny bytosti co mě slyší, aby mi pomohly, tři, dva, jedna, teď.. nádech, výdech, pojď broučku, nevzdávej to a znovu a znovu.... Vůbec nemám ponětí kolik času uplynulo a je mi to jedno, dokud cítím odevzu v rukou, pokračuju. Nádech, výdech a pojď.....a najednou tam nebylo nic, nula.. znovu, nádech, výdech a.... NIC! NIIIC
Lovette stojící u nás na mě koukala těma obrovskýma očima, které moc dobře věděly co se právě děje ve slámě před ní.... promiň mi to zlatíčko, dělal jsem co jsem mohl, nezvládl jsem to, mrzí mě to. Malej ještě dejchá, lehký nádech, velmi těžký výdech. Jana má jeho hlavu v dlaních přitisknutou ke své hlavě, něco si povídají, vstávám, koukám na západ slunce nad našimi pastvinami a cítím jak se ve mě hromadí strašnej vztek, jsem nasranej na sebe, na celej svět a pak mi Janka tiše řekne, pojď k němu, něco ti chce taky říct, my už jsme si všechno řekli.. jen poslouchej jeho duši. Jenže já mám pořád snahu jej zachránit, hlavou mi lítají myšlenky jedna za druhou, mám strašnej zmatek. Neslyším co mi chceš říct, broučku, nevím jak ti naslouchat, omlouvám se.. lehám si k němu, hladím mu tělíčko, cítím zpomalující se srdíčkou, a stále stejně lehký nádech a velmi těžký výdech. Ruce nehoří, nic nedávají, nic nepřijímají.. vytrysknou mi opět slzy, tečou mi nudle z nosu jako vodopády. Mám pocit jako by mnou projelo obrovské kopí, které postupně protrhávalo všechny dávné i čerstvé bolesti, křivdy a zranění, vrstvu po vrstvě. Věci uložené tak hluboko, že už ani nevím, že si je pořád nesu.
A slunce stále zapadalo a svět se nezastavil, všechno jelo dál jakoby se nechumelilo. Jakoby celému světu bylo jedno malé hříbě úplně ukradené. Hráz bránící emocím se zhroutila jako by byla z písku, nohy se mi podlomily klesl jsem na kolena a tentokrát brečím úplně nekontrolovatelně, sténám nahlas nedá se to zastavit... pocit a stav, který jsem nezažil několik desetiletí. Veškeré nahromaděné vnitřní napětí letí z hrudi ven, směrem k tmavnoucímu obzoru, všechno pouštím, už to nechci, nepotřebuju.. pouštím...
Noc - nevím, večer jsem se zdunil, uplně mě to vyplo.
Ráno procházím kolem hájenky a koukám jak krásně rozkvetla sakura u vchodu, svítí sluníčko a hele, máme krásně pověšené vyprané prádlo, to bude vůně. Na tváři se mi objevil příjemný lehký usměv. Už vím co mi chtěl malej včera sdělit. Děkuju.
Po cestě na horní zahradu beru do ruky lopatu a rýč... Carpe diem!
