26/12/2024
✨Malé zamyšlení i povídka pro 2. svátek vánoční, den setkání a vděčnosti, sv. Štěpán✨
Druhý svátek vánoční je časem, kdy se setkáváme s přáteli, rodinou a těmi, kteří dávají našemu životu smysl. Je to den, který nám připomíná, že největší dary nejsou ukryty pod stromečkem, ale v blízkosti těch, kteří nám rozumí a podporují nás, když to nejvíce potřebujeme.
Možná jste letos neměli kolem sebe tolik lidí, kolik byste si přáli. Možná vám svátky připomněly, co vám chybí, nebo co byste chtěli změnit. A právě dnes je vhodná chvíle se zamyslet:
🌟 Co byste chtěli, aby příští rok přinesl?
🌟 Koho byste rádi pozvali zpět do svého života – nebo komu byste rádi věnovali více pozornosti?
🌟 Co můžete udělat, abyste byli blíž nejen druhým, ale i sami sobě?
Na Štěpána často končí pohádky, ale vaše příběhy nekončí. Každý den máte možnost psát novou kapitolu. Nebojte se začít. Ukažte si vnitřní odvahu, stejně jako ji ukazujete druhým. A pokud potřebujete podporu, vím, že první krok je těžký – ale nejste na něj sami.
Přeji vám sílu, odvahu a vděčnost na cestě, která vás čeká. Na Štěpána i každý další den. 💛
S láskou,
Mgr. Šárka Šatrová
Koleda u pana Thornbyho
V jednom zapadlém koutě Londýna, kde plynové lampy sotva stačily prosvítit mlžné ulice, stál malý obchůdek s kořením. Vlastnil ho pan Thornby, starý mrzout, jehož srdce bylo stejně chladné jako zimní vítr. Byl známý tím, že na koledu neotevřel nikdy nikomu – ani dětem, ani chudým zpěvákům. „Koleda!“ říkával s posměchem. „Jen záminka, jak někomu vyloudit groš!“
Na druhý svátek vánoční, právě na Štěpána, se však stalo něco zvláštního. Do jeho obchůdku vstoupila drobná dívka. Byla bledá, bosá a její kabátek byl spíš hadřík než oblečení. „Pane Thornby,“ řekla jemně, „mohla bych vám zazpívat koledy? Nemám nic, čím bych oplatila vaši štědrost, jen svůj hlas.“
Pan Thornby už chtěl dívku poslat pryč, ale zarazil se. Její oči měly zvláštní lesk – jako by v sobě nesly všechny hvězdy zimní noci. „Zazpívej,“ řekl nevrle, „ale žádné peníze ode mě nečekej.“
Dívka začala zpívat. Její hlas byl čistý a křehký jako první sněhová vločka. Zpívala o lásce, která hřeje, o naději, která vytrvá, i když svět kolem zamrzá. Pan Thornby, který roky nepoznal radost, cítil, jak mu něco měkne v hrudi.
Když dívka skončila, chvíli bylo ticho. Pak pan Thornby beze slova sáhl pod pult a vytáhl velkou plechovku čaje – svého nejlepšího zboží. „Vem si to,“ řekl hrubě, aby zakryl svůj rozpačitý soucit. „A… tady máš něco na teplé boty.“ Přidal pár mincí.
Dívka se usmála. „Děkuji vám, pane Thornby. Ať vás láska a štědrost provází celý rok.“ Pak zmizela v mlze.
Následujícího rána pan Thornby zjistil, že plechovka čaje zmizela, ale mince zůstaly. Vedle nich ležela malá větvička cesmíny a lístek: „Štěpánské dary se vrací tomu, kdo je dává.“
Od té doby se u pana Thornbyho každý rok na Štěpána rozléhaly koledy a na okně jeho obchodu vždy stála plechovka čaje pro každého, kdo to potřeboval. A kdo by to byl řekl? Starý mrzout se stal nejštědřejším obchodníkem široko daleko.