www.eliskadvorak.cz

15/07/2025

TIP NA VÝBORNÝ FILM:
SBORMISTR (2025)
Scénář a režie: Ondřej Provazník

Film Sbormistr nás působivě a citlivě provádí složitým fenoménem se.uálního zneužívání v typickém rámci mocensky nevyvážených vztahů.
Příběh se odehrává ve špičkovém pěveckém sboru, který tvoří náctileté sboristky a jejich mladý, pohledný a charismatický sbormistr. Záleží na něm, jestli budou jím určené dívky zpívat sólo, a nebo odcestují na prestižní zahraniční turné. Tato atmosféra vnáší do vztahů mezi děvčaty soupeřivost, nepřejícnost i zákeřnost, protože většina chce uspět, a nějakým způsobem se zalíbit svému sbormistrovi.

Je to mnohovrstevnatý, vizuálně i poslechově krásný film, který dokáže vnímavému divákovi přiblížit křehkost duše plaché třináctileté dívky, a možná mu pomůže najít pochopení pro další podobné případy.
Podobnost těchto kauz bývá většinou v nerovnoměrném silovém postavení zúčastněných stran a nejednoznačném a citově matoucím chování ze strany zneužívajícího, který může na okolí působit kultivovaně.
V tomto směru může mít film edukativní i terapeutický účinek, určitě ho mohu doporučit i všem dospívajícím, které toto téma zajímá.

02/07/2025

Výborný rozhovor o citové vazbě a jejím vlivu na vývoj dítěte i život dospělého.

https://www.youtube.com/watch?v=WGfylFkIp_4

Trochu teorie k tématu:
S teorií citové vazby poprvé přišel britský lékař a psychoanalytik John Bowlby (v 50. letech 20. století). Tuto teorii rozšířila psycholožka a badatelka Mary D. S. Ainsworth, spolu s ním zkoumala dopad separace dítěte v raném věku od matky.
Na základě chování matky k dítěti, vzniká buď vazba bezpečná - jistá, a nebo nejistá (dítě se cítí do určité míry ohroženo).

DÍTĚ S JISTOU (BEZPEČNOU) CITOVOU VAZBOU
považuje svět za bezpečné místo, je autentické, v zátěžových nebo ohrožujících situacích projevuje emoce a vyhledává pečující osobu pro pocit bezpečí. Když pocit ohrožení pomine, vrací se k aktivitám a prozkoumávání světa.

Rozlišujeme dvě formy nejisté citové vazby: vyhýbavá a úzkostně ambivalentní (vzdorovitá).

DÍTĚ S NEJISTOU VAZBOU VYHÝBAVOU
se na první pohled jeví jako samostatné a odolné, ale pouze potlačuje projevy stresu, nedává najevo smutek, strach nebo vztek a téměř nevnímá pocit ohrožení. Většinou se vyhýbá fyzickému kontaktu.
Zdánlivou soběstačností může zakrývat strach z odmítnutí.
Mívá obtíže s navazováním hlubších a důvěrných vztahů, někdy i se svými rodiči.

DÍTĚ S NEJISTOU VAZBOU ÚZKOSTNĚ AMBIVALENTNÍ
naopak vidí ohrožení všude.
Je úzkostné, neklidné, má strach z opuštění a ze ztráty blízké osoby. Může reagovat silnými emocemi, jak pozitivními, tak negativními.
Touží po blízkosti, ale zároveň se jí brání.
V dospělosti jsou tito lidé plní pocitů hněvů a ublíženosti.

Pozvání do podcastu přijala psycholožka a psychoterapeutka Kristýna Haluzíková Bušková, absolventka magisterského studia psychologie na University of Glasgow...

26/06/2025

Pocity a cítění

Pocity lžou.

Pocity přicházejí z minulosti, většinou ze zranění.
Nejsou lepší než myšlenky.
Vlastně nejsou nic víc než myšlenky.

Cítit je něco úplně jiného než mít pocity.
Při cítění je člověk v kontaktu s přítomností.
Pocit naopak člověka táhne do minulosti.

Z knihy: Vše je vědomí je vše: O psychologii přítomnosti (Eseje, rozhovory, aforismy), 2022
Autor: Wilfried Nelles
Originální název: Alles ist Bewusstsein, Bewusstsein ist alles, 2016
Malba: Emanuela Attadia

22/06/2025

Láska je láskou k matce

První - a v jistém smyslu jediná - láska je láska k matce.
Kdo lásku k matce nezažil, zapomněl nebo vytěsnil, nemůže vůbec milovat.
Proto říkám, že je v jistém smyslu jediná. Trefnější by možná bylo říci to takto: je východiskem pro veškerou lásku, bez ní není možné milovat.

To neznamená, že by člověk musel milovat svou matku.
Nejde o morálku, ale o fakta.
Faktem je, že každý, bez výjimky každý, svou matku miluje. Mnozí na to jen zapomněli, ať už z jakéhokoli důvodu. U někoho je to zapomnění tak hluboké, že už si ani nedokážou představit milovat svou matku.
U jiných je strach z bolesti, kterou by s sebou vzpomínka na tuto lásku přinesla, tak velký, že žijí raději bez lásky.

Proč tomu tak je? Protože z matky pocházíme, protože jsme s ní kdysi byli jedním. A protože je po narození jedinou zárukou, že na světě nebudeme sami samotincí jako sirotci.
Láska totiž není nic jiného než pocit, že na světě nejsme sami.

Tento pocit nám do hloubky může poskytnout jedině matka, protože jsme spolubytí zažili s ní a v ní.
Zažili jsme je pouze s ní - protože jsme byli v ní a s ní jedním.
Se všemi ostatními je to jen myšlenka nebo naděje, s matkou je to zažitá skutečnost.
Proto je pro ty, u nichž se tento prožitek narušil už v děloze nebo těsně po porodu (například matka při porodu zemřela, dítěte se vzdala apod.), velmi, velmi těžké milovat.
Je to možné, ale musí k tomu nejdříve najít matku a svou původní lásku k ní, což zároveň znamená, že musejí znovu ucítit a prožít i bolest ze ztráty. Jde to, když si současně vzpomeneme - jsme si toho vědomi, že jsme toto oddělení přežili.

Z knihy: Vše je vědomí je vše: O psychologii přítomnosti (Eseje, rozhovory, aforismy), 2022
Autor: Wilfried Nelles
Originální název: Alles ist Bewusstsein, Bewusstsein ist alles, 2016
Malba: Lucy Campbell

09/06/2025

RANÉ NEBOLI VÝVOJOVÉ TRAUMA SE VZTAHUJE NA OBDOBÍ ŽIVOTA DÍTĚTE, VE KTERÉM SE VYVÍJÍ MOZEK.
To znamená zejména prvních tisíc dní.

Mozek zatížený raným traumatem většinou později v životě
funguje jinak, projevuje se to především v narušené regulaci emocí, poruchami učení, problémy se soustředěním, může to poznamenat i strukturu osobnosti dítěte, když vyroste, a tedy i jeho vztahy
s druhými lidmi.
Vyvíjejícímu se mozku malého dítěte škodí situace, které nedokáže usměrňovat, například dlouhodobý stres maminky.
Klíčovým hormonem reagujícím na stres je kortizol, který je ale neurotoxický. Vyplavuje-li se například kortizol ve větší míře v těle matky už v těhotenství, potom se vylučuje i těle dítěte a jeho mozek se začne vyvíjet jinak, než kdyby jeho hladina byla nízká.

Evolučně jsme se vyvinuli tak, že jako děti jsme v raném vztahu naprosto odkázaní na své matky. Abychom se vyvíjeli zdravě, potřebujeme bezpečný vztah. Pokud maminka nedovede regulovat úzkost dítěte, která vyplývá z toho, že je mu zima nebo má hlad, že vlastně samo nepřežije, potom úzkost dítěte určitým způsobem formuje jeho mozek, a může se zachovat jako vztahová vzpomínka.

Důležitá v péči o dítě je empatie. V dnešní době spíš sleduji nadměrnou péči, při které maminka dítě přetěžuje neustálým zájmem i o jeho neexistující potřeby. Může v něm vytvořit pocit, že je nesnesitelné zažít nedostatek (čehokoliv v jakékoliv situaci).

🔗| Celé video si pusťte ZDE: https://dvtv.ink/peter_pöthe „Velká část dětí nese rané trauma a je dlouhodobě poznamenaná. Vzniká v počátečním období života, ...

15/05/2025

VÝZKUM OBEZITY PROKÁZAL, ŽE PŘIBÍRÁNÍ NA VÁZE ZNAMENÁ VÍC NEŽ JEN PROSTÝ FAKT, ŽE DOTYČNÝ PŘÍLIŠ JÍ.

Dva jedinci mohou přijímat přesně stejné množství kalorií (joulů) a vést stejně aktivní život. Ale jeden je obézní, zatímco ten druhý štíhlý. Dokonce to může být tak, že ten tlustý jí méně a pohybuje se více. Podstatný rozdíl spočívá v individuální schopnosti přísun kalorií strávit. Za jakoukoli metabolickou poruchou se mohou nacházet jak fyziologické, tak psychologické příčiny.
Někteří lidé jako by byli na obezitu naprogramovaní.
Endogenní neboli primární obezita se rozvíjí zevnitř, exogenní čili sekundární obezita vyžaduje přejídání, tedy je způsobena vnějšími příčinami.

V raném životě je hlavním faktorem, který je zodpovědný za růst tukové hmoty, zvětšování počtu tukových buněk, ale později se počet buněk ustálí a poté tuková tkáň roste nebo se zmenšuje téměř výhradně změnami ve velikosti těchto buněk.
Zdá se, že konečného počtu buněk je dosaženo kolem dvacátého roku věku nebo o něco dříve. Při obezitě dochází k poruše normálního procesu růstu tukové tkáně co do velikosti i počtu buněk (hypercelularita).

Nadměrné množství buněk se vytváří v raných fázích života (několika prvních letech) a pak v období kolem puberty.
Zjistilo se, že redukce váhy u všech obézních pacientů bez ohledu na věk, v němž u nich došlo ke vzniku obezity, se dosahuje jenom prostřednictvím změny velikosti buněk, protože počet buněk zůstává stálý i tehdy, když dojde k masivnímu zhubnutí.
Jedinci, kteří jsou obézní od dětství, mohou mít třikrát více tukových buněk než ti s normální váhou. To vysvětluje skutečnost, že celoživotně obézní lidé možná zhubnou, ale často se vrátí k původní váze. Trvalé tukové buňky čekají na to, až se ve chvíli, kdy dojde k oslabení vůle, zase naplní.

Navíc existují domněnky o tom, že obezita a následné hubnutí signalizují hypothalamu, aby dal podnět ke zvýšenému příjmu potravy (Tato domněnka je už dnes prokázaná. - poznámka autorky příspěvku). Hypothalamus zřejmě u různých jedinců brání různou základní linii těla.
Tato fakta jsou pro jakoukoli terapeutickou situaci, která se týká nadváhy, zásadní. Tam, kde je primární obezita součástí fyzické konstituce, možná žena musí přijmout velikost svého těla jako fakt.
Na druhou stranu, sekundární obezitu lze ovlivnit prostřednictvím diety tam, kde psychické faktory hovoří ve prospěch diety.

Volně z knihy: Sova byla pekařova dcera. Jak obezita a anorexie souvisí s potlačeným ženstvím, 2019
Autorka: Marion Woodman
Originální název: The Owl Was a Baker's Daughter: Obesity, Anorexia Nervosa, and the Repressed Feminine, 1980
Výtvarné dílo: Yulia Ustinova

07/05/2025

BUĎME POZORNÍ I V ČASECH NESNADNÝCH

Nikdo nechce v životě těžkosti (v dětství je ani není možné unést), tak si naše ega postupem času vybudovala celou škálu psychických obran, aby nemusela problémy cítit a vnímat.

Proto spousta lidí reaguje na nepříznivé životní okolnosti
vysvětlováním, mlčením, zlehčováním nebo dokonce zpochybňuje jejich existenci. Jsou to v naprosté většině nevědomé mechanismy, tak jsou těžko prohlédnutelné pro toho, kdo je používá.

Když ale v životě doputujeme do úrovně, kdy jsme schopni svoje pocity vnímat, je dobré to dělat v různých situacích, a to i v těch těžkých a nepříjemných, v těch zvlášť!

Je třeba si uvědomit, jaké pocity a emoce právě procházejí naším tělem, a jaké pocity sice cítíme, ale nikdy úplně neprojdou, protože jim něco v nás brání. Je dobré to sledovat a rozvíjet schopnost vnitřní bdělosti.
Tím posilujeme velmi důležitou část v nás, která se na naše vnitřní procesy dívá, a neuhne pohledem ani ve chvíli, když přichází něco, co jsme si nepřáli, co nás vychyluje z rovnováhy a čemu bychom se nejradši vyhnuli. To jsou okamžiky, které když začneme vnímat, můžeme uvolňovat stále se opakující, většinou nepříjemné životní scénáře.

Nemusíme čekat na žádná dramata. Můžeme začít v nenápadně všedních jemně zátěžových situacích.
Například začalo pršet a my mokneme.
Přijde okamžitá vnitřní reakce: To nevadí, je to jen voda.
Ale je to pravda? Opravdu se dál cítíme stejně jako před deštěm? Změnilo se něco v našem těle - v dechu, ve svalech?
Když necháme procházet momentální pocity skrz sebe, můžeme okusit, co znamená opravdové přijetí.
Přijetí sebe samého tak, kým v tuto všední chvíli jsem, s tím, co právě prožívám.

Text: Eliška Dvořáková
Malba: Mikhail Baranovskiy

10/04/2025

TRUCHLENÍ JE PROCES,
kdy cítíme zármutek nad nějakou ztrátou - reálné osoby (rozchod, smrt), ale také hodnot či nadějí.
Truchlení není vhodné léčit farmaky. Jde o přirozený vnitřní proces vyrovnávání se s následky ztráty a patří mezi důležité sebeúzdravné mechanismy člověka. Většina lidí tento stav dobře zná, protože jim již někdo zemřel, zažili bolestný rozchod, nějaký neúspěch, zklamání, že věci, ve které doufali, nemohou uskutečnit.
Každého z nás prostě realita světa od narození až do smrti nějak zklamává a omezuje.

Všechny páry si na počátku „malují" budoucnost růžově, doufají v to nejlepší. A i když se nestanou žádné reálné katastrofy, stejně „umírají" jejich naděje, vědomě i nevědomě.
Každý člověk je nutně ve vztahu konfrontován s realitou jinakosti a autonomií toho druhého, s odlišností jeho osobnosti, představ, plánů a různými formami frustrace. Ve svém životě nutně „narážíme" na realitu. Po „nárazu" je možné zvolit mnoho různých obranných reakcí - můžeme se realitě bránit a popřít ji (nestalo se to, neexistuje to, necítím to) nebo realitu úplně vytěsnit, či ji přijmout a svoje naděje odtruchlit.

Aby člověk, pár nebo rodina mohli účinně truchlit, musí vědět, po čem touží. Není možné odtruchlit to, co je nevědomé. Vzdát se můžeme jen vědomých přání a fantazií. Neviditelné - nevědomé nemůžeme opustit. Jedinec může odtruchlit jen ty své osobní naděje, o kterých ví, jen ty fantazie, které si partneři sdělili a přemýšleli o nich, a rodina jen ty fantazie, které jako rodina vědomě má, sdílí a zvažuje v rodinném kruhu.

Lidé, kteří se snaží být příliš rychle a nutkavě rozumní, logičtí, dospělí, nemají vnitřní prostor naslouchat sobě a druhým, protože se příliš bojí fantazií a citů, které by v sobě mohli objevit.
Pokud člověk nemůže truchlit nad ztrátami, jeho vnitřní život se oplošťuje, takoví lidé fungují jakoby bez pocitů a tužeb, mívají nenápadnou depresi (aniž by znali důvod) nebo psychosomaticky trpí - jejich mysl je přetížena nezpracovanými, nestrávenými fantaziemi a zklamáními, o kterých nic nevědí, nebo vztekem na druhé, který zadržují, aniž by si to uvědomovali.

Volně z knihy: Nevědomé fantazie ve vztazích, Psychoanalytický pohled na partnerství, 2023, Portál
Autor: Slavoj Titl
Ilustrace: Jungsuk Lee

04/04/2025

Přidávám tip na seriál ADOLESCENT (Netflix, 2025),
který už většina viděla nebo o něm slyšela, a asi není třeba na něj nijak zvlášť upozorňovat.

V souvislosti s ním bych chtěla zdůraznit fenomén a sílu internetových fór, jejichž děsivý dopad v seriálu sice vidíme, ale není na to nijak přímo poukázáno. To určitě nepovažuji za chybu, jen bych chtěla zdůraznit, jak může virtuální svět internetových diskuzí zasít a rozvířit nenávist a v případě dětské mysli jí dát opodstatnění přenést nezpracovanou agresi projevovanou na sociálních sítích do nezvratitelného činu, jehož význam možná ani sama nedohlédne.

V tomto případě se jedná o tzv. manosféru, která hlásá otevřenou nevraživost k ženám, mimo jiné i na základě pravidla 80/20, které je ve filmu zmiňované, což má v tomto kontextu znamenat, že 80% žen touží jen po 20% mužů a ti ostatní muži najít ženu skoro nemohou, a za to je třeba ženy nenávidět. Nemá smysl se tímto pravidlem zabývat, jen je dobré si všimnout, že i s tímto se může dospívající na internetu setkat.

Nemyslím si, že jedovaté teorie a zprávy působí na všechny stejnou měrou.
Děti i dospělí, kteří mají zdravé vztahy, ve kterých mohou mluvit o svých emocích, kde se mohou svěřit s tím, co je trápí a jak se cítí, by neměli být tlaku online prostoru vydáni napospas.
V případě dětí a dospívajících je určitě také dobré mluvit o tom, jak se asi cítí ten, komu je nějak ubližováno. Že útok zbraní člověka bolí, tělo je křehké, může se vážně poškodit nebo i zemřít.

Seriál Adolescent, Velká Británie, 2025
Tvůrci: Stephen Graham, Jack Thorne
Režie: Philip Barantini

18/03/2025

BUĎ SVĚDKEM SVÉHO ŽIVOTA

Pro naši mysl (tedy „pro nás") není jednoduché se vydržet na sebe jen tak dívat. Z naší mysli se neustále hlásí o slovo „náš vnitřní vykonavatel", který by chtěl všechno měnit.
Ve vědomí jde naopak o to zůstat v klidu, nedělat nic, nezasahovat, nic neměnit - protože vědomí vidí a vnímá, že vše se děje samo od sebe. Není tu nic, co bych měl dělat jako „Já".
Například v noci většinou spíme - a ani náš „vnitřní hlídač", který na nás během dne nepozorovaně dohlíží, nedrží noční hlídku.
A přesto: stále ještě žijeme. A nejen to: ví se, že když spíme, tak např. dýchání nebo tep srdce fungují dokonce ještě lépe než když bdíme. Totéž platí ještě v mnohem širší míře i v celém životním měřítku: narození, růst, stárnutí, umírání - kdo to dělá? My rozhodně ne.

Ze svých kurzů mám zkušenost, že poté, co začnu mluvit o tom, že život se prostě děje a že my nemůžeme nic udělat pro to, abychom ho nebo sami sebe změnili, obvykle to vyvolá znepokojení: pro posluchače je to největší výzva, ta nejobtížnější věc k přijetí.

Když velcí spirituální mistři ve východoasijských kulturách mluví o meditaci, neříkají vlastně nic jiného než: „Prostě jen vnímej, co se odehrává." nebo, jinak řečeno: „Buď svědkem svého života."
Tvůj život se ti děje. Není to nic osobního, je to jen jedna z miliardy forem, skrze které se život projevuje.
Nejsi ničím jiným, než vědomím, které se dočasně, jen na krátký okamžik, zjeví právě v této podobě, podobně jako vlna v moři, která je vidět jen na chvilku a pak opět splyne s mořem.

Jeví se mi jako smysluplné posadit se do meditace a hodiny nic nedělat. Pouze pozorovat svůj dech.
Běžnému člověku se ale při tomto uvědomění začnou hlavou honit obrovské pochybnosti: Kam to jen může vést?
Jaký to má smysl - sedět a pozorovat dech? Jaký je vnitřní význam meditace? Všimněme si, že západní myšlení chce všemu přiřknout nějaký praktický účel, například, že jde o zklidnění, redukci stresu, o zlepšení zdraví. Pro všechno potřebujeme odůvodnění a nějaký účel.

Stejně tak, jako to v tobě dýchá, tak to v tobě i žije. A v tobě je také něco, co to vnímá. Toto něco je tvé skutečné, nejniternější Já.
Pokud bych to měl pojmenovat, tak mě napadá jen jedno jméno: je to samotné vědomí.
Jiným pojmem pro tuto vnímající instanci v nás by byl „svědek", ale i to je koneckonců jen obraz. Svědek je někdo, kdo se nevměšuje.
Když meditaci nevydáváme za pouhou techniku ke zklidnění, ale aplikujeme její smysl na náš život, tak to znamená: „Nebuď svědkem pouze toho, jak dýcháš. Buď svědkem také toho, jak se potíš, jak je ti dobře, jak je ti špatně, jak se ztrácíš ve vášních, jak děláš dobré věci a také ty, které nejsou tak dobré.
To je poselství meditace. Vnímej, jak funguješ a připusť to.
Dovol, aby se tvůj život odehrával a nevměšuj se do toho.
Být svědkem svého života, znamená vnímat bez zasahování.
Pro západního člověka je to největší výzva.

Pokud existuje něco, co nás definitivně odlišuje od zvířat, tak je to naše vědomí. My vidíme a víme, co děláme a uvědomujeme si naši existenci. My jsme tím zvířetem, které žije s vědomím své vlastní smrti, i když si toto vědomí většinou držíme od těla.
Dotkne se nás, když vidíme někoho umírat.
Při konfrontaci s lidskou smrtí nás zasáhne vědomí i naší vlastní smrtelnosti.
Naše vědomí je tím nejcennějším, co máme a co z nás dělá lidské bytosti. A zároveň je i naším největším problémem, protože nedokážeme prostě jen vnímat, co je, bez toho, abychom měli pocit, že je třeba něco dělat, něco na tom měnit.

Volně z knihy: Život se děje: Když se terapie setká se spiritualitou, 2023
Originální název: Das Leben geschieht
Autor: Wilfried Nelles
Foto: Hiishiiphoto, Vermilion Cliffs in Arizona

04/03/2025

KOLEM TŘETÍHO ROKU ŽIVOTA VSTUPUJÍ DĚTI DO OBDOBÍ,
kdy objevují své pohlaví a také rozdíly mezi pohlavími.

V případě zdravého vývoje se děti se svým pohlavím identifikují a jsou velmi hrdé na svoji pohlavní příslušnost.
Aby vývoj mohl úspěšně pokračovat, musí se vzdát všemocné fantazie, že je cokoliv možné, že lze mít obě pohlavní možnosti, že je možné být chlapečkem i holčičkou zároveň nebo to libovolně střídat. Slovo gender je sociologický pojem, který nereflektuje nevědomí a proces vývoje identity.

Zralí rodiče jsou schopni už od kojeneckého věku dítěte vidět v malém chlapečkovi budoucího muže a v holčičce budoucí ženu.
Ještě důležitější než taková vědomá fantazie rodičů je ale rodičovská fantazie nevědomá, v níž zralí rodiče vidí budoucnost svého dítěte jako muže nebo ženy v souladu s jejich biologickým pohlavím.
Takovým pozitivním rodičovským fantaziím a vztahům k dítěti říkáme „primární svádění". Rodiče mají „svádět" své dítě k identifikaci a hrdosti na to pohlaví, kterým biologicky dítě je. Rodičovské fantazie o budoucím dítěti jsou pro děti podporou, aby biologické pohlaví a pohlavní identita byly uvedeny do souladu. Názory, že rodiče by měli nechat na dítěti, jaké pohlaví si vybere, jsou z pohledu vývoje mysli nebezpečné inženýrství lidských vztahů a prozrazují o jejich propagátorech jejich vlastní vývojové deficity, hlavně pokud jde o jejich vlastní fantazii o všemoci, a mnohdy i skrytou perverzi.

Někteří rodiče se ale děsí (vědomě, nebo častěji nevědomě) se.uality a pohlavní identity své vlastní i svého dítěte. Některé matky se mohou (nevědomě) bát toho, že se jim narodil chlapec, protože nevědomě se děsí mužů jako agresivních a nebezpečných, nebo nemohou snést, že se jim narodila holčička, protože holčičku/ženu považují (nevědomě) za nehodnotnou, méněcennou nebo budoucí nebezpečnou rivalku.
Někteří otcové se děsí svých vlastních fantazií o malé dcerce jako o budoucí dospělé atraktivní ženě ve smyslu „pedofilních fantazií", a to jim může bránit svoji dceru milovat, obdivovat, oceňovat, dotýkat se jí, pečovat o ni a podporovat ji ve vývoji ženské identity.
Strach z narození chlapce může u některých mužů souviset s jejich fantaziemi o budoucí konkurenci.

Mezi 6. - 10. rokem dítě s definitivní platností přijímá, že je chlapec nebo dívka. Přijímá tedy realitu své biologie.
Přijetí reality dítěti ulevuje od zneklidňující otázky „kdo jsem" a „jak to udělat, abych mohl i to, na co nemám a co nemohu dokázat."
To napomáhá kognitivnímu rozvoji, zájmu o realitu a vnitřní pravdu a rozvoji zralejších obran proti ohrožení.

Volně z knihy: Nevědomé fantazie ve vztazích, Psychoanalytický pohled na partnerství, 2023, Portál
Autor: Slavoj Titl
Malba: Patrick Palmer

17/02/2025

Další forma emocionálního zneužívání v rodině spočívá v tom,
že DĚTI MAJÍ SPLNIT NENAPLNĚNÁ PŘÁNÍ RODIČŮ.

Nespokojenost rodičů z vývoje jejich vlastního života může vést k zneužívání v tom smyslu, že dítě má místo nich dosáhnout toho, čeho oni sami dosáhnout nemohli.
Ctižádostiví rodiče očekávají od svých dětí nadprůměrné výkony někdy již od kojeneckého věku, a mohou je přetěžovat svými nároky až do dospělosti.
Cílem je přinést rodičům slávu, pocty a peníze, které oni svým vlastním životem nedokázaly získat. Jistěže je dobré, když rodiče pociťují jakousi hrdost a zvláštní radost, pokud jde o existenci jejich dítěte. Zneužívání poznáme vždy podle toho, že dítě má vyvažovat deficity matky či otce. Rodič nemiluje dítě pro ně samo, nýbrž má je v první řadě proto, aby sytilo jeho vnitřní nespokojenost, případně ctižádostivost.

Tato forma zneužívání vede k velkému zmatku.
Dítě zprvu není schopno rozlišit, jestli jsou jeho vlastní potřeby oprávněné, nebo ne. Vnitřní svár mezi vlastním přání a potřebami a přáními rodičů způsobuje vždy konflikty a plodí pocity viny.
Následkem je „přizpůsobivé dítě" a „přizpůsobivý dospělý".
Když rodiče zcela zlomili vůli dítěte, vyvíjí se v dobře fungující loutku. Dítě pak nemá vlastní osobnost, a tudíž není schopné realizovat cíle jiných lidí ani své vlastní. Ale právě tato podrobenost a podřízenost dítěte je nakonec tím, co rodiče většinou odmítají, snižují a urážejí. Dítě, které se zcela přizpůsobilo, totiž vůbec neodpovídá jejich vysokým cílům, a tak je konfrontují s tvrdým odmítáním, ponižováním a zklamáním.

S rodičem, který zneužívá své dítě, často mívá dítě ještě dlouho nevyrovnaný účet. Osobnost dítěte se přece jen pomstí, i když za cenu velké oběti. Je to, jako by se duše, kterou zlomili, postavila na odpor. Mstí se svým specifickým způsobem.
Neúspěšnost bývá také protestem proti zneužívání.
Tu radost ze selhání, tu slast ze zkázy dokážeme pochopit, když si uvědomíme, že člověk může právě selháním a zkázou triumfovat. Dítě intuitivně cítí, že rodičům ve skutečnosti nejde o něj a jeho dobro, ale že sledují své vlastní zájmy.

Volně z knihy: Zneužití, Léčba následků se.uálního či emočního násilí, 2014
Autor: Heinz-Peter Röhr
Originální název: Mißbrauch überleben: Heilung nach sexueller und emotionaler Gewalt, 2010
Malba: Kaoru Yamada. „The Dark Side of Innocence