Jitka Saakjan V. lektorka - NLP, koučink

Jitka Saakjan V. lektorka - NLP, koučink Vedu lidi zpátky k sobě. Tady není potřeba nic dokazovat. Uslyšíš to, co jsi přehlušila. Pracuji s NLP a hlubokým koučinkem. Jdeme pod povrch. Rychle. Přesně.
(1)

Bez nátlaku. Víš, že už nechceš jen chápat, ale skutečně to změnit? Jsi na správném místě. Pomáhám lidem, kteří už všechno pochopili, ale pořád se drží zpátky. Pracuji v NLP a hlubokým koučinkem zaměřeným na přepis vnitřních vzorců, které ovlivňují emoce, rozhodnutí i vztah k sobě. Bez povrchních návodů. Vracíme se k tomu, co bylo potlačené - ne aby bolelo, ale aby se to mohlo změnit. Pokud víš, že už nechceš jen chápat, ale skutečně se posunout,
jsi na správném místě,

22/04/2026

Začneš žít v něčem, co ti není příjemné.
Ne vždycky a ne všechno. A možná se to nezačne dít hned.
Postupně.

Zvykneš si na tón hlasu.
Na reakce.
Na to napětí.
I na věci, které by ti dřív přišly přes čáru.

A najednou to bereš jako normální.
Ne proto, že by to normální bylo.
Ale proto, že v tom žiješ.

Tělo se přizpůsobí.
Nervový systém si řekne:
„Takhle to tady funguje.“
A přestane to vyhodnocovat jako problém.
Jen jako prostředí, kde to tak prostě je.

Pak o tom někde mluvíš.
A lidi se zarazí.
„Tohle není v pořádku.“

A ty to nechápeš.
Protože si už dlouho říkáš:
„Tohle se děje a je to normální.“

Možná to tak ale nebylo vždycky.
Možná jsi předtím takhle nežila.
Nepřijímala to.
Nereagovala tak.
Jen jsi se přizpůsobila.

A to je moment, který stojí za to nepřehlédnout.
Protože ne všechno, na co si zvykneš,
je pro tebe v pořádku.

👉 Jestli jsi tu už dlouho a pořád čekáš, až se něco změní, možná už víš, že jen čtení nestačí.
👉 Tohle není pro všechny. Je to pro ty, kdo už se nechtějí tvářit, že to mají pod kontrolou.

18/04/2026

Ne všechno, co ti na první pohled nesedí, musí špatně.
A ne všechno dobré poznáš hned.

🧠Mozek funguje jednoduše.
A vyhodnocuje rychle:
👉 známé = bezpečné
👉 neznámé = pozor

Proto někdy stačí první dojem…
a máš jasno:
„Tohle nechci!“

Jenže první dojem nehodnotí kvalitu.
Hodnotí míru jistoty.
A ta nevzniká podle toho, co je správně.
Vzniká podle toho, na co jsi zvyklá.

Zvyk je jistota.
I když víš, že to není ideální.
I když víš, že by to mohlo být jinak.

A všechno, co z toho vybočí…
👉 působí nepříjemně jenom proto, že to není známé.

A tady vzniká chyba, kterou dělá hodně lidí:

👉 odmítnou něco funkčního jen proto, že to nepůsobí „povědomě.“

🧠 Psychologicky je to jednoduché:

Mozek si chrání stabilitu.
Radši zůstane u něčeho, co zná…
než aby šel do něčeho, co musí znovu vyhodnotit.

Jenže tím můžeš minout věci, které:
🔸 fungují
🔸dávají smysl
🔸 mají hodnotu
🔸 dokonce i to, po čem toužíš

Proč ?
Nemá to formu, na kterou jsi zvyklá.
Nevypadá to tak, jak si představuješ.

👉 Ne všechno, co působí nepříjemně, je špatně.
👉 A ne všechno hodnotné přichází v hezké formě.
Někdy jen potřebuješ o chvíli víc času…
aby ses podívala pod povrch.

---

👉 Jestli jsi tu už dlouho a pořád čekáš, až se něco změní, možná už víš, že jen čtení nestačí.

👉 Tohle není pro všechny. Je to pro ty, kdo už se nechtějí tvářit, že to mají pod kontrolou.

15/04/2026

Většina lidí si myslí, že stačí „mít hodnotu“ a všechno jde hladce.
Jenže to není celé.

👉 Stejně důležité je mít prostředí, které tu hodnotu unese.

🔸Můžeš být skvělá.
🔸Můžeš mít výsledky.
🔸Můžeš mít talent.

Ale když jsi dlouho v prostředí, kde:
🔸se věci zmenšují
🔸sny se odkládají
🔸„nevyčnívá se“
🔸všechno se drží při zemi…
..tak i velké věci začnou působit jako problém.

Ne, nejsou špatné. Ale prostě tam nesedí. Nejsou přijímané ani tolerované.

A pak se děje něco, co bolí:
🔸Začneš pochybovat.
🔸Začneš se zmenšovat.
🔸Začneš se omlouvat za to, co by ve skutečnosti mělo růst.

A přitom nejde o to, že bys neměla na víc.
Jde o to, že prostředí, ve kterém jsi, nemá kapacitu to unést.

👉 Proto někdy nejde o to „být lepší“. Ale o to, přestat se držet tam, kde se všechno musí vejít do škatulky, která je ti těsná.

---

👉 Jestli jsi tu už dlouho a pořád čekáš, až se něco změní, možná už víš, že jen čtení nestačí.

👉 Tohle není pro všechny. Je to pro ty, kdo už se nechtějí tvářit, že to mají pod kontrolou.

11/04/2026

Možná už máš to, co jsi kdysi chtěla.
A stejně tě to nenaplňuje.
Ne. Není to špatné. Možná to ani není málo.
Ale tvůj systém neumí zůstat v klidu.

👉 Jsi zvyklá jít dál.
👉 Přemýšlet.
👉 Plánovat.
👉 Posouvat se.

A ve chvíli, kdy něco získáš…
nastane ticho. Radost není, jen pocit samozřejmosti. A myšlenky jenom na to, co ještě nemáš.

A to je ten problém.
Protože tenhle klid není pro tvůj systém odpočinek.
Je to neznámé.

A tak přijde:
🔸Další cíl.
🔸Další krok.
🔸Další „až“.

A mozek tě v tom ještě podpoří.
A ty běžíš dál.
Navenek růst.
Uvnitř stále stejný pocit.

A pak přijde otázka:
„Proč mě to vlastně nenaplňuje?“

👉 Problém není v tom, co ti chybí.
👉 Ale v tom, že tvůj systém neumí prožít to, co už máš.
A dokud se tohle nezmění…
nebude to jiné.

👉 Jestli jsi tu už dlouho a pořád čekáš, až se něco změní, možná už víš, že jen čtení nestačí.

👉 Tohle není pro všechny. Je to pro ty, kdo už se nechtějí tvářit, že to mají pod kontrolou.

08/04/2026

Dnešní doba miluje jednu věc:
„Zbav se toho.“
„Odstraň blok.“
„Vyčisti to.“

A lidé to dělají.
Znovu a znovu.
A pak se diví, že se to vrací.
Protože to, co se snažíš odstranit,
často není překážka.

👉 Je to signál, že míříš mimo známé. A co je známé tělo bere jako bezpečné a neznámé jako nebezpečí.

Ten tlak v hrudi.
Sevření v krku.
Ten moment, kdy se přiblížíš k něčemu většímu…
a tělo řekne „počkej“.

To není selhání.
To je systém, který říká:
„Tohle je nové.
A já nevím, jestli to uneseš.“

Jenže místo toho přijde zásah:
„Tohle nechci cítit.“
„Tohle musí pryč.“
„Tohle je blok.“

A tak to „odstraníš“.
Jenže psychika není aplikace.
Když něco jen tak smažeš:
🔸vrátí se to silněji
🔸přesune se to jinam
🔸nebo to zmizí z vědomí…
a začne tě řídit zezadu

A víš, co je na tom nejzajímavější?
👉 Čím víc se snažíš „být bez bloků“, tím víc ztrácíš kontakt se sebou.
Protože místo vnímání
začneš popírat sama sebe.

👉 Změna nevzniká tím, že nic necítíš.
Vzniká tím, že cítíš…
a stejně jdeš.

👉 Jestli jsi tu už dlouho a pořád čekáš, až se něco změní, možná už víš, že jen čtení nestačí.
👉 Tohle není pro všechny. Je to pro ty, kdo už se nechtějí tvářit, že to mají pod kontrolou.

04/04/2026

Nejdřív se musíš milovat, aby tě mohl milovat někdo jiný.

Ta věta zní dobře.
Dává smysl.
A proto se tak snadno šíří.

Jenže ve své čisté podobě není pravdivá a dokáže napáchat hodně škod.
Ukazuje totiž jasného viníka, ale...

Lidé, kteří si nevěří, milují.
Lidé, kteří nemají rádi samí sebe milují.
Někdy velmi hluboce.
Někdy až způsobem, který je stojí pořádný kus sebe. A někdy se ve vztahu a v potřebách druhého úplně ztrácí.

🧠 Psychologie to popisuje jinak než motivační citáty.
Nejde o to, jestli „umíš milovat“.
Ale o to, jak se v té lásce chová tvůj nervový systém, tvoje vzorce chování, vnímání a reakcí. A k tomu ještě přičti tvoje zkušenosti.
Neméně podstatným faktorem zůstává, koho máš vedle sebe

Vztah nevzniká jen uvnitř.
Vzniká a vyvíjí se mezi dvěma lidmi.
A tam už není všechno ve tvých rukou.

👉 Jestli jsi tu už dlouho a pořád čekáš, až se něco změní, možná už víš, že jen čtení nestačí.
👉 Tohle není pro všechny. Je to pro ty, kdo už se nechtějí tvářit, že to mají pod kontrolou.

01/04/2026

Řekla jí:
„Nerozváděj se. On by dopadl špatně. A třeba by ti ještě udělal ostudu.“
A právě v té větě bylo všechno.
Ne alkohol.
Ne roky napětí.
Ani děti, které už nechtěly dál žít v tom, co doma viděly.
Ale obava, co by se stalo s mužem... a jak by jeho pád vypadal navenek.

To všechno jakoby jeho život měla nést ona.
Jakoby jeho rozhodnutí patřila do její odpovědnosti...

A někdy právě v takové situaci vidíš, jak hluboko ten vzorec sahá.
Že i když dospělý člověk ničí sebe, vztah, rodinu i zdraví, okolí někdy nezačne otázkou:
Jak ten vztah vypadá?
Co dělá on?
Ale:
Co udělala ona?

Muž pije.
A během chvíle vznikne věta:
„Z něčeho k tomu musel vzít důvod.“
Muž odejde.
A objeví se:
„Asi si špatně vybrala.“
Muž je agresivní.
A někde v pozadí zazní:
„Muselo k tomu něco vést.“

Ne vždy nahlas.
Někdy jemněji.
Někdy pod rouškou rady.
Někdy jako soucit.
Někdy jako vysvětlení.

Ale význam zůstává podobný:
odpovědnost se začne posouvat...

Psychologie tenhle mechanismus zná velmi dobře.
👉 Když je realita nepříjemná, člověk často nehledá pravdu. Hledá výklad, který je psychicky snesitelnější. Protože připustit, že někdo jedná destruktivně ze své vůle,
bez omluvy, bez hlubšího alibi,
bez toho, že by za to někdo kolem nesl hlavní díl viny, je pro mnoho lidí vnitřně těžké.
Je v tom nejistota.

Proto vzniká jiná konstrukce:
někdo to musel způsobit. Hledání viníka...
A velmi často se ten význam přilepí na ženu.
Žena totiž bývá v mnoha myslích stále nositelkou vztahu, atmosféry, soudržnosti, výchovy, regulace.

Když se něco rozpadá, automaticky se hledá, kde selhala ona. Jenže tím vzniká něco velmi nebezpečného.
Člověk přestane vidět realitu takovou, jaká je. A začne nést i to, co mu nikdy nepatřilo.

Někdy roky.
A někdy tak dlouho,že už ani nepozná, kde končí soucit a kde začíná tiché odevzdání vlastní hranice.

Cesta ven nezačíná tvrdostí.
Začíná velmi prostým rozlišením:
Soucit není totéž co převzetí cizí odpovědnosti.
Můžeš vidět, že druhý padá. A přesto nepřijmout, že jeho pád charakterizuje tebe. Protože dospělý člověk není pokračováním partnera.
Ani jeho matky.
Ani jeho okolí.

A někdy právě tahle věta vrací člověku kus vnitřního prostoru:
Ne všechno, co se děje vedle tebe, vzniklo z tebe.


28/03/2026

Dítě stojí.
Dívá se.
Pozoruje ostatní.

A vedle něj dospělý, který už po pár vteřinách cítí v sobě napětí:
„Tak běž.“
„Proč tam jen stojíš?“
„Pohni se.“

Dítě často nedělá nic špatně.
Jen:
🔸 načítá prostředí
🔸orientuje se
🔸 potřebuje čas
🔸reguluje si vstup do situace

Ne každé dítě vstupuje do dění stejně rychle. Některé se nejdřív dívá.
Potřebuje si prostředí přečíst.
Zachytit rytmus.
Zjistit, co se kolem děje.
To není pasivita.
To je způsob zpracování.

Co se děje v dospělém?
Napětí často nevzniká v samotném dítěti.
Vzniká v rodiči:
🔸ticho je nepříjemné
🔸čekání je nepříjemné
🔸nečinnost budí dojem, že „něco není v pořádku“
🔸přeci musí být nějaká akce, jinak ztrácíme čas

A tak přijde tlak. A důvodem bývá fakt, že dotyčný člověk neumí unést jiný rytmus, než je jeho vlastní.

Jaká jsou rizika?
Když je dítě opakovaně tlačeno:
🔸přestává důvěřovat vlastnímu tempu
🔸začne reagovat pod tlakem
🔸může působit roztěkaněji, než původně bylo
🔸učí se jednat dřív, než dozraje vlastní impuls

👉 A právě tady je důležitý rozdíl:
Nejde o situaci, kdy dítě někdo občas popostrčí. To samo o sobě není problém.
Problém vzniká tehdy, když se z toho stane opakovaný vzorec:
🔸na hřišti
🔸při jídle
🔸při oblékání
🔸při mluvení
🔸při dokončování běžných činností
🔸při hře

Když dítě znovu a znovu slyší:
„Rychleji.“
„Tak dělej.“
„Na co čekáš?“
Pak už nejde jen o konkrétní situaci, ale začne se formovat vztah k vlastnímu tempu.

Možné důsledky?
Pokud dítě dlouhodobě funguje pod tlakem cizí netrpělivosti, může se to v pozdějším věku projevit například:
🔸 netrpělivostí
🔸 zbrklostí
🔸 vnitřním tlakem něco okamžitě udělat
🔸skákáním z jedné věci na druhou
🔸 obtížemi vydržet u jedné činnosti
🔸 slabším dotahováním věcí do konce
🔸horší schopností rozlišit vlastní impuls od tlaku okolí

Jeho nervový systém si tak zvykne, že klid není bezpečný.
Že je potřeba reagovat dřív, než dozraje vlastní tempo.

👉 Ne všechno, co dospělému připadá jako problém, je problém dítěte. Někdy je to jen střet dvou různých rytmů. A někdy právě dospělý svou netrpělivostí vytváří to, čeho se později začne obávat.

25/03/2026

Někdy člověk dlouho vůbec netuší,
že něco překračuje jeho hranice.
🔸Nic nápadného ani nezvyklého se neděje.
🔸Nikdo nekřičí.
🔸Nikdo otevřeně netlačí.
🔸Nikdo neudělá nic, co by šlo jednoduše označit jako špatně.

Jen se opakují malé situace, které jednoduše přejdeš.
Jednou neřekneš nic.
Podruhé si řekneš, že to nestojí za reakci.
Potřetí si vysvětlíš, že druhý to tak přeci nemyslel.

A mezitím dál funguješ.
Mluvíš.
Směješ se.
Chodíš do práce.
Komunikuješ.
Na první pohled nic, co by stálo za pozornost.

Jen někde uvnitř začíná přibývat něco,
co se špatně popisuje.
Není to únava po jednom dni.
Spíš takový zvláštní tlak, který nemá jedno jasné místo.
🔸Najednou to vadí věci, které dřív nevadily.
🔸Najednou reaguješ ostře tam, kde bys dřív zůstala klidná.
🔸Najednou přijde silná potřeba stáhnout se. Přestat odpovídat. Nebýt k dispozici.

A protože nevidíš jasný důvod,
začneš ho hledat jinde.
Možná si řekneš:
🔸Asi jsem přecitlivělá.
🔸Asi jsem unavená.
🔸Možná mě změnili druzí.
🔸Asi je problém ve vztahu.
🔸Asi už to mezi námi není jako dřív.

Jenže problém nezačal tam, kde ho člověk právě vidí.
Začal mnohem dřív.
V místech, která nepůsobila důležitě.
V drobných situacích, kde ses sama odsunul o kousek dál od sebe, jen aby byl klid.

Některé hranice neupozorní nepříjemným pocitem hned.
Někdy jsi tak dlouho přizpůsobená okolí,
že tělo ani neposílá jasný signál.
Jen všechno tiše ukládá.
Až do chvíle, kdy už nestačí další vysvětlení.

🧠 Psychologie zná tento mechanismus velmi dobře:
👉 člověk nebere jako problém to,
na co si dlouho zvykl.
Známé totiž působí bezpečně, i když uvnitř ubírá sílu.
A tak někdy člověk nežije bez hranic proto,
že by neuměl říct ne.
Ale proto, že dlouho necítí, kde vlastně začíná jeho skutečné ne.

A pak přijde moment, kdy už nejde o jednu situaci.
Najednou se zdá, že problém je všude.
V lidech.
Ve vztahu.
V práci.
Ve vlastním životě.
Ale někdy je to jen dlouho neviděný součet malých míst, kde jsi od sebe a skoro nepozorovaně odcházela.

Cesta ven nezačíná bojem.
Začíná mnohem jemnější otázkou:
Kde jsem ještě klidná...
a kde už jsem klidná jen proto,
že jsem si zvykla nevnímat sebe?


21/03/2026

Na začátku tě okouzlí.
Působí citlivě.
Chápavě.
Někdy dokonce výjimečně pozorně.

A pak se začne něco měnit.
Jednou je blízko.
Pak najednou cítíš odstup. Jako by ti mráz lezl až do morku kostí.

Jednou máš pocit, že je všechno super.
Ale pak přijde napětí, které neumíš přesně pojmenovat.
Začneš víc přemýšlet, co jsi řekla.
Co jsi měla udělat jinak.

Proč je druhý člověk najednou chladný, podrážděný nebo mlčí... proč???
Někdy stačí drobnost a atmosféra se změní. A ty najednou začínáš nést vinu i za věci, které s tebou ve skutečnosti nesouvisí.

Často slyšíš slova, která zní správně.
Ale chování jde jiným směrem.
Vymezení nepřináší klid.
Spíš další tlak, obrácení významů nebo pocit, že problém vznikl právě tím, že jsi něco pojmenovala

Začínáš být unavená.
Ne kvůli jednomu konfliktu.
Ale protože dlouhodobé střídání blízkosti, napětí, viny a nejistoty rozkládá vnitřní orientaci.

Najednou se nepoznáváš.
Máš strach. Jsi nejistá v sobě i ve vztahu.
Můžeš cítit žárlivost, kterou jsi dřív neznala.
Nebo pochybnosti, které ti nejsou vlastní.

A vedle toho běží příběh:
🔸že druhý je vlastně nepochopený, citlivý, obětavý, výjimečný.
🔸že mu druzí ubližují.
🔸že má jen těžký život.
A to celou situaci komplikuje.

Ty totiž nevidíš jen to, co tě vyčerpává.
Vidíš i to, co v tobě budí soucit.
Vzpomínáš si na to krásné, co mezi vámi bylo a doufáš, že se ti vrátí. A ono se to možná i občas objeví jako sluneční paprsky, které se derou přes těžké mraky. Jenže mraky převládají a těžknou...

A právě proto bývá někdy nejrozumnější neeskalovat.
Nevstupovat do dalšího boje.
Nevysvětlovat donekonečna.
Někdy je nejbezpečnější jemně odstoupit.
Klidně.
Bez dramat.
A s vědomím , že tito lidé neumějí ztrátu vztahu přijmout zrale.

18/03/2026

Někdy člověk slyší jasné:
„Nechci vztah.“
A přesto uvnitř dál hledá větu,
která by to změnila.

Proto se začne ptát jinde:
🔸Co když se bojí?
🔸Co když to neumí říct?
🔸Co když mě ve skutečnosti miluje,
jen to blokuje?

A právě tehdy vzniká prostor,
kde bolest začne převlékat realitu.
🔸Kartářka řekne:
Máte silnou vazbu.
🔸Výklad řekne:
Vrátí se.
🔸Někdo jiný dodá:
On tě cítí stejně, jen si to nepřizná.
A na chvíli to uleví.

Protože odmítnutí je těžké unést.
Psychologie tomu říká jednoduchou věcí:
Mozek hledá výklad,
který bolí méně než skutečnost.
Protože věta:
„Nechce mě.“
je někdy těžší než:
„Chce mě, jen se bojí.“
Jenže právě tam vzniká největší riziko.
Člověk pak nezačne pracovat s realitou,
ale s verzí reality, která chrání naději.

A mezitím druhý dál říká totéž:
Nechci.
Ne proto, že neví.
Ne proto, že by to neuměl.
Ne proto, že se bojí.
Ale prostě proto,bže opravdu nechce.
A právě to bývá nejtěžší přijmout.

Jenže čím déle se snažíš vyhnout realitě, tím větší stres, strach a nejistotu žiješ.

15/03/2026

2. díl –Paradox respektu
Proč je pro některé lidi napětí známější než respekt?

Někdy nejde o to, že by člověk respekt nechtěl.
Někdy je problém v tom, že jeho nervový systém dlouho považoval něco jiného za normální.
Pokud někdo vyrůstal v prostředí, kde byl běžný tlak, nepředvídatelnost, kritika, výkyvy nálad nebo nutnost neustále odhadovat atmosféru,
tělo si na to vytvoří zvláštní druh orientace.

Napětí se stane známým.
A známé bývá často vnímáno jako bezpečnější než něco nového.
🔸Proto se může stát, že klidný člověk působí zvláštně.
🔸Příliš klidně.
🔸Příliš rovně.
🔸Příliš bez tlaku.
A právě to někdy vyvolá neklid.

Ne vědomě.
Spíš jako jemný vnitřní signál:
„Něco tu nesedí.“
Respekt pak není automaticky vnímaný jako bezpečí.
Někdy je čten jako něco neznámého,
co nervový systém neumí rychle zařadit.

Naopak ostrost, tlak nebo tvrdší styl komunikace mohou působit překvapivě známě.
Není to tím, že by to bylo zdravé a příjemné. Ale je to prostředí, ve kterém se umí pohybovat.
To pak může vytvářet zvláštní paradox:
Člověk reaguje lépe tam, kde je víc napětí,
a hůř tam, kde je prostor.

👉 Klid tak někdy aktivuje nejistotu,
kterou si většina lidí ani neuvědomí.

A právě proto nestačí říct:
„Tak se přece chovej normálně.“
Protože část reakcí vzniká dřív, než do nich vstoupí vědomé rozhodnutí.

🧩 Někdy nejde o charakter.
Někdy jde o to, co nervový systém kdysi označil jako známé.

Adresa

Karlovy Vary

Otevírací doba

Pondělí 09:00 - 17:00
Úterý 09:00 - 17:00
Středa 09:00 - 17:00
Čtvrtek 09:00 - 17:00
Pátek 09:00 - 17:00

Telefon

+420737722726

Internetová stránka

Upozornění

Buďte informováni jako první, zašleme vám e-mail, když Jitka Saakjan V. lektorka - NLP, koučink zveřejní novinky a akce. Vaše emailová adresa nebude použita pro žádný jiný účel a kdykoliv se můžete odhlásit.

Kontaktujte Praxe

Pošlete zprávu Jitka Saakjan V. lektorka - NLP, koučink:

Odkazy

Sdílet

Kategorie

Dovolte si luxus být sami sebou :-)

Věnuji se výsledkově orientovanému koučinku a ráda pracuji s metodami NLP. Přiznám se, že NLP je moje srdcovka, protože dokáže vyhmátnout a řešit podstatu hluboce uložených bloků a traumat. Vnitřní omezení, bloky, strachy, pocity bezmoci, začarovaného kruhu atd. mizí. NLP je jednou z metod, díky které je možné přeprogramovat naučená dogmata uložená v podvědomí a dá se říct, že máte možnost překročit svůj vlastní stín. Z vlastní zkušenosti musím podotknout, že je to nejen nezapomenutelný zážitek, ale hlavně vysoce funkční záležitost, která odemyká dveře k naplňování vizí a tužeb.

Výsledkově orientovaný koučink je super, když si chcete zkrátit cestu k vysněné vizi, jasně vydefinovat cíle, udržet motivaci a inspiraci. Umí ukázat nové možnosti a příležitosti a pomáhá při vykročení s tzv. komfortní zóny. Jako kouč se stávám vaším partnerem pro přemýšlení s úctou a respektem k vašemu potenciálu.

Mozek má své programy, kterými se řídí. Dogmaticky řídí. A to bez ohledu na vaši spokojenost nebo naopak nespokojenost. Má rád stereotypy a zaběhnutá schémata. To vše vzniká již v raném dětství. Někdy je třeba ve vlastním zájmu přeprogramovat naučené programy a k tomu se výborně hodí NLP terapie. Jaké programy máte, takový život budete žít. Chcete změnu? NLP je výborná volba :-)