28/02/2026
Před pár lety jsem si totálně zničila život.
Strašně jsem chtěla děti. A kvůli tomu jsem skočila do něčeho, co se pro mě stalo absolutním peklem. Přišla jsem o všechny a o všechno.
Když jsem odcházela, šla jsem se dvěma miminky, obrovským traumatem a pocitem, že už to nemůže být lepší.
Že si ani nezasloužím, aby to bylo lepší.
Rok a půl jsem prožila jako matka samoživitelka. Musela jsem budovat všechno od nuly. Ne vždycky jsem všechno dělala dobře. Ne vždycky moudře. Ale snažila jsem se.
A pak jsem potkala muže, který mi postupně pomohl poskládat život zpátky dohromady. Uzdravil ve mně věci, o kterých jsem si myslela, že zůstanou rozbité navždy. Naučil mě znovu mít ráda sama sebe. Ukázal mi, že i po traumatu a prohrách se dá znovu milovat.
Prožili jsme spolu hodně.
A hodně jsme si vybojovali.
A teď mu můžu říkat můj manžel.
Vzali jsme se na místě, které je pro mě srdcovkou – na Statek Salajna . Místě, kde jsme nemuseli řešit nic. Kde nám ve všem vyšli vstříc. Kde byl klid, bezpečí, krásné prostředí a lidský, laskavý přístup. Kde všechno plynulo přirozeně a bez chaosu. V osmém měsíci těhotenství jsem si nemohla přát větší dar než to, že jsme si ten den mohli opravdu užít. Bez práce. Bez stresu. Jen spolu. S našimi dětmi a lidmi, kteří nás drželi pohromadě.
Děkuju jemu.
Děkuju jim.
Děkuju vám všem, kteří jste tam byli.
Kteří jste nám pomáhali.
Kteří jste na nás mysleli.
A jednu věc chci říct hlavně ženám, které si možná teď připadají ztracené.
To, že něco dnes vypadá neřešitelně, neznamená, že to tak zůstane navždy.
I když máte pocit, že jste všechno pokazily.
I když se bojíte, že už si nic lepšího nezasloužíte.
Nevím, co přinese budoucnost. Pořád mám někdy strach.
Ale dnes stojím na místě, o kterém jsem si kdysi myslela, že pro mě už nikdy nebude možné.
A to samo o sobě je naděje.
