10/02/2026
Budoucnost si často představujeme jako šipku: teď, pak, potom, jednou. Jenže čím víc o ní přemýšlím, tím méně mi připomíná šipku a tím víc spíš jinou verzi téže místnosti, ve které právě sedím. Ne jako alternativní vesmír z filmu, kde se liší barva auta a účes hlavního hrdiny, ale jako posun v tom, co považujeme za „skutečné“. Budoucnost není jen další kapitola; je to jiný překlad stejné věty. A její podstatou je otázka, která se tváří jednoduše, ale trhá člověku jazyk: co je vědomí?
Když řeknu „moje vědomí“, zní to samozřejmě. Jako bych vlastnil světlo, kterým si svítím v hlavě. Ale co když je to přesně ta největší samozřejmost, která je podezřelá? Co když vědomí není „moje“ podobně, jako není „moje“ gravitace? Co když jsem spíš uzel, skrz který se vědomí děje — než jeho majitel?
V takové chvíli se náboženství a metafyzika přestanou tvářit jako cizí řeč. Ne proto, že bych nutně začal věřit v nějakou konkrétní představu boha, ale protože samotné slovo „bůh“ začne znít jako jméno pro cosi, co se nedá obejít: pro všudypřítomnost vědomí, které se tváří, že je rozdělené na jednotlivce.
„Zkuste si představit vědomí boha a pochopíte ho, že je ve vás.“ Tohle zní jako věta, kterou by člověk mohl odmávnout jako poetiku. Jenže ona je spíš návodem. Představit si vědomí boha totiž neznamená postavit si v hlavě obří bytost na trůnu. Znamená to udělat zvláštní mentální obrat: aspoň na chvíli přestat brát své „já“ jako centrum a zkusit se dívat, jako by centrum bylo všude. Jako by se zkušenost neděla „mně“, ale skrze mě.
Nejde to udržet dlouho. Je to jako pokus držet v ruce vodu. Ale stačí pár okamžiků a člověk si všimne něčeho nepříjemně krásného: že to, čemu říká „já“, je jen jeden způsob, jak se vědomí organizuje. Jeden filtr. Jedno nastavení.
A tady přichází ta zvláštní, skoro provokativní metoda: dělat vše jako programování dne podle nálady. Na první poslech to zní jako sebestředná lenost nebo moderní slogan pro chaos.
Jenže když se to vezme vážně, je v tom disciplina. Programovat den podle nálady totiž neznamená „dělat, co se mi chce“. Znamená to zacházet s náladou jako s datem, ne jako s panovníkem. Všímat si, že nálady přicházejí v balíčcích: trochu energie, trochu strachu, trochu touhy po tichu, trochu vzdoru.
A místo boje nebo automatického poslouchání s tím zacházet jako s kódem: když je v systému úzkost, nenadáváš mu, že tam je — hledáš, co ji spouští, co ji sytí, co ji uklidní. Když je v systému smutek, nevyháníš ho; díváš se, co chce říct. Den se stane laboratoří. Ty se staneš programátorem, ale i běžícím programem.
Tohle mění vztah k bohu zvláštním způsobem. Najednou se z boha nestává dozorčí, ale ticho, ve kterém je možné sledovat, co se děje. A čím víc člověk tenhle tichý režim ochutná, tím méně potřebuje prostředníky. Ne že by byli špatní. Jen se ukáže, že nejintimnější forma spirituality je samota — ne osamění, ale být s bohem sám. Bez publika. Bez výkonu. Bez potřeby mít pravdu. Jen být.
Jenže ne každý je toho schopen. A možná to ani není otázka schopnosti, ale spíš bezpečí: některé duše potřebují strukturu, protože bez struktury se rozpadnou. Pak dává smysl hledat takovou církev, která nemá dogmata. Ne církev jako instituce, která rozdává certifikáty na spásu, ale jako prostor, kde se dá mluvit o vědomí bez trestu.
Moderní církev by v tomhle smyslu byla psychoterapeutická: ne protože by nahrazovala terapii, ale protože by brala vážně lidskou křehkost, projekce, traumata, potřebu smyslu i potřebu pochybovat. Taková církev by neslibovala, že ví. Spíš by držela prostor pro otázku.
A proč to souvisí s časem? Protože směrem do minulosti čas opravdu ztrácí svůj charakter. Ne ve fyzikálním smyslu hodin, ale v tom lidském: minulost je čím dál méně věc a čím dál víc interpretace. Čím starší je vzpomínka, tím víc je to příběh, který jsme si o ní vyrobili, někdy i nevědomky. Čas se tam stává neurčitým.
A tam, kde je neurčitost, se dějí dvě věci zároveň: roste svoboda i nebezpečí. Svoboda v tom, že „všechno je možné“ — že můžeme přepsat významy, odpustit, uvidět se jinak, uzdravit se. Nebezpečí v tom, že můžeme lhát sami sobě.
Možná je to celé vlastně jedna věta: budoucnost je jinou verzí reality, protože vědomí je proces překladu. Překládá svět do prožitku, minulost do příběhu, náladu do rozhodnutí, boha do ticha. A někde v tom překladu se rodí otázka, která se nedá umlčet: je to vůbec moje vědomí?
A odpověď, která se nedá dokázat, ale dá se žít, zní: možná ne. Možná je to vědomí, které se na chvíli jmenuje mým jménem. A když to člověk uvidí, byť jen na okamžik, začne chápat, proč se nejraději modlí bez slov — a proč mu někdy stačí jen být.
Jiří z Energie života
https://energiezivota.eu/
