Mám to jinak

30/03/2026

Změnil se čas...

Svět se posunul o hodinu dopředu, ale tělo většiny z nás zůstalo někde mezi.

Možná to znáš... Ráno je těžší vstát. Večer nejde usnout. Hlava mlhavá, tělo pomalé, energie nikde. A do toho ten tichý tlak: přece je jaro, mělo by to jít všechno líp.

Noo... nemusí.

Právě tohle období je pro nervový systém náročnější než si často připouštíme.

Změna času narušuje cirkadiánní rytmus... vnitřní hodiny těla, které řídí spánek, energii i náladu. Tahle biologická regulace běží na světle... stejně jako rašící listy, které nepotřebují hodinky ani budík. Jejich tělo prostě ví... reaguje na světlo, teplotu a rytmus zakódovaný hluboko v buňkách.

My máme přesně stejný systém. Jen jsme ho postupně přehlušili umělým světlem, obrazovkami a spěchem. A právě teď, při změně času, nám to tělo připomíná.

Konkrétně ranní světlo přes sítnici vysílá signál do části mozku zvané suprachiasmatické jádro. To pak dává pokyn k produkci kortizolu ráno a melatoninu večer. Když posuneme čas o hodinu, tento signál přijde jindy, než tělo čeká... a systém se musí přeladit. U většiny lidí to trvá 5–7 dní. U citlivějších nervových systémů klidně déle.

Jarní světlo je navíc intenzivnější a příroda se probouzí rychleji než naše kapacita ji následovat.

A pokud jsi neurodivergentní, vnímáš to ještě silněji... citlivost na světlo, rozhozený spánek, přetížení podněty, ztráta rytmu.

Proč?

Protože neurodivergentní mozek pracuje s regulací nervového systému jinak... práh pro přetížení je nižší, zotavení trvá déle a změny v režimu zasáhnou hlouběji. Nic z toho není slabost. Je to informace o tom, jak tvůj systém funguje.

První věc, která opravdu pomáhá, tě možná překvapí...

Ne zabrat. Ne překonat se. Ale zpomalit a jít ven.

Ne ale jako výkon... ani jako úkol na našem jarním bucketlistu.

Spíš jako návrat k něčemu, co tělo dobře zná.

Příroda nevyžaduje, abys držel/a tempo... nesrovnává... netlačí... nehodnotí... jen reguluje... a tvůj nervový systém to ví dřív než ty.

Jak to funguje?

Přirozené světlo venku má až 10x vyšší intenzitu než světlo v místnosti... i když je zataženo. To pomáhá přeladit cirkadiánní rytmus zpět.

Pohyb v přírodě aktivuje parasympatický nervový systém... ten, který tělo přepíná z režimu pohotovosti do režimu klidu a obnovy.

A přirozené prostředí... stromy, vítr, nepravidelné tvary a zvuky... zaměstnává smysly jemně a předvídatelně, místo aby je přetěžovalo.

Pro neurodivergentní lidi je tohle rozdíl, který se dá fyzicky cítit.

Zkus dneska tohle... stačí jedno z toho:
▪️ 5 minut venku bez telefonu. Jen stát a koukat.
▪️ Projít se pomaleji, než je tvůj obvyklý rytmus.
▪️ Sednout si ven a nechat oči bloudit mezi stromy nebo po obloze.
▪️ Vnímat vítr nebo slunce na kůži... vědomě, třeba jen 60 sekund.

Není to meditace... není to cvičení... Je to vstup do přirozeného rytmu, který má tvůj nervový systém zakódovaný hluboko.

A teď jedna otázka k zamyšlení...

Co by se změnilo, kdybys šel/šla ven ne proto, že by se to mělo, ale protože se chceš cítit o kousek líp?

14/03/2026

PROČ JSEM SI VYBRALA KOUČOVÁNÍ?

Psychoterapie je dobrá věc... ale já jsem šla jinou cestou. Cestou, která mě osobně sedí víc.

Ne proto, že by byla psychoterapie špatná... ale proto, že já jsem jiná. A protože práce, kterou dělám, potřebuje něco jiného.

Tohle je příběh o tom, jak jsem tu cestu našla a proč věřím, že každý z nás si zaslouží nástroj, který je skutečně šitý na míru tomu, jak funguje jeho mozek, jeho tělo a jeho nervový systém.

Terapie má svůj smysl. Ale ne pro každého je "snesitelná".

Psychoterapie se stará o "bebíčka". Ta stará, nevyléčená, často ani pořádně nepojmenovaná. Nejde cestou rychlých řešení... nejdřív se potřebuje podívat dovnitř. Co se stalo, co to se mnou udělalo, co za tím vším je. Hledá kořeny, rozplétá vzorce, které vznikaly roky... a dává tomu procesu tolik prostoru, kolik potřebuje. Je to odvážná, hluboká a pro mnoho lidí naprosto nezbytná práce.

Koučování bebíčka respektuje... ale nestojí u nich. Dívá se dopředu. Zajímá ho pohyb, změna, směr. Kde jsi teď a kam chceš jít. Co ti v tom stojí v cestě a jak to překonat. Mě život ukázal, že moje cesta vede přes pohyb dopředu.

Jsem neurodivergentní. Mám AuDHD a můj mozek nepracuje lineárně. Nepotřebuje víc času na porozumění... potřebuje pohyb. Konkrétní kroky. Důkazy z reality.

A když jsem seděla v procesu, kde se z mého (klientského) pohledu fakt hodně dlouho "nic nedělo", nezačala jsem chápat sebe líp. Začala jsem ztrácet motivaci... i nervy. Neměla jsem chuť pokračovat a začala jsem procesy sabotovat. Chyběla mi energie, kterou bych do toho procesu mohla vložit... celé se to sesypalo jako domeček z karet. A tohle nebyl jeden pokus... bylo jich mnoho... Mnoho terapeutů, mnoho terapeutických směrů... stejný konec.

Pro mozek, který potřebuje dynamiku, pohyb a viditelné a ideálně hmatatelné výsledky, je absence posunu doslova vyčerpávající. Není to netrpělivost. Není to nezralost. Je to neurobiologická realita. Bez dynamiky v procesu můj mozek přestane věřit, že se něco děje a začne šetřit energii tam, kde to jde. Tedy přestane spolupracovat... ten můj začal vždycky ještě jít do opozice a hrát si s terapeutem, protože to bylo jediná dynamická a zábavná aktivita v procesu, který mě úplně žral.

A pak tu byla ještě jedna věc, na kterou jsem přišla až postupně v průběhu svého profesního rozvoje. Každý psychoterapeut, se kterým jsem spolupracovala, se mě nevědomky snažil napasovat do neurotypických tabulek. Aplikoval na mě mechanismy, které fungují pro mozek, který funguje jinak než ten můj. Ne ze zlého úmyslu... prostě proto, že neurodivergence nebyla tehdy u žen tak viditelná a chápaná jako dnes (dnes pár psychoterapeutů, kteří tohle téma chápou, už existuje). Pro mě to znamenalo, že jsem v procesu neustále narážela na zeď. Nástroje, které mi byly nabízeny, pro můj mozek jednoduše nebyly funkční. A výsledek? Brutální frustrace, neustálý pocit selhání a neschopnosti, ze které vznikaly fakt velké úzkosti a každodenní migrény.

A to není selhání terapie... já proti ní fakt profesně nic nemám a klienty, u kterých je to potřeba tam sama odesílám... Nicméně potřeba mého mozku je prostě jiná... a ty blbý zkušenosti mi už nikdo nevymaže a já se většinou nedonutím dělat věci, které dělat fakt hodně nechci. Takže jsem to vzdala.

A pak se stalo něco, co změnilo všechno.

Poznala jsem koučování... A byl to jiný svět.

Poprvé jsem jako klient zažila proces, který šel dopředu. Který pracoval s tím, co mám... ne s tím, co mi chybí. Který mi dával dynamiku, pohyb a viditelné výsledky. Který se neptal tolik PROČ, ale spíš CO TEĎ. Který nestál u kořenů... ale šel kupředu.

Pomohlo mi to natolik, že jsem ho chtěla sama umět. Nejen pro sebe, ale i proto, abych ho mohla přinést do své práce. Ke svým klientům. K rodinám, dětem a dospělým, kteří to taky mají jinak.

Absolvovala jsem roční výcvik v somatickém koučování... přístupu, který nepracuje jen s myšlenkami a slovy, ale s celým tělem. Protože tělo si ví věci, které mysl neumí ani pojmenovat… natož pochopit. A pro neurodivergentní lidi, jejichž nervový systém nese obrovskou zátěž každodenního fungování v neurotypickém světě, je práce se somatickým prožíváním naprosto zásadní.

A pak přišel "nástavbový" výcvik v koučování s koňmi...

Koně to totiž posouvají celé na ještě trochu jiný level... jsou přesní a neomylní. Nereagují na to, co říkáme... reagují na to, co skutečně prožíváme. Na náš nervový systém, na naše napětí, na naši autenticitu. Pracovat s koněm jako průvodcem je jako mít zrcadlo, které nelze obelstít. A pro lidi, kteří jsou zvyklí maskovat, přizpůsobovat se, hrát role... je to zkušenost, která mění věci hluboko.

Je tu ještě jeden důvod, proč pro mě koučování dává smysl... a ten je čistě profesní.

V programech podpory pro rodiny s neurodivergentními dětmi pracujeme s časem, který je velmi vzácný. Potřebujeme rychle vytvořit reálné změny v prostředí, v komunikaci, v nastavení rodiny... protože dítě se vyvíjí teď. Ne za dva roky. Teď.

Neurodivergentní dítě, které čeká, zatímco se systém kolem něj pomalu přestavuje, mezitím zažívá každý den svět, který pro něj není připravený. A každý den bez podpory, bez funkčního prostředí, bez porozumění... zanechává stopu.

Nemůžeme si dovolit čekat.

Potřebovala jsem nástroj, který umí pracovat rychle, cíleně a s jasným směrem. Který rodičům pomůže pochopit jejich dítě a zároveň se pohnout. Ne až porozumí všemu do hloubky... ale právě teď, s tím, co mají.

Ráda psychoterapii doporučuji těm, pro které je to ta správná cesta. Zejména pokud mají nastavený systém pravidelné práce a dokážou v procesu vydržet i tehdy, když se zdá, že se nic neděje. Pro mnoho lidí je terapie základem, bez kterého by koučování nemohlo fungovat (využívají obojí paralelně).

Ale pro lidi, kteří to mají jinak... a já k nim patřím... potřebujeme v procesu změny dynamiku. Viditelné kroky. Důkazy, že se něco skutečně pohybuje... mění... zlepšuje... Jinak mozek zkrátka vypne a v procesu vznikne velká černá díra, co sežere každou další snahu o cokoliv.

Jsou to prostě jiné nástroje pro jiné situace a jiné lidi.

Každý si zaslouží cestu šitou na míru.

Ne na míru tomu, jak by fungovat měl. Ale na míru tomu, jak skutečně funguje... jeho mozek, jeho tělo, jeho nervový systém, jeho život.

Já jsem si vybrala tu svoji cestu. A vím přesně proč. Vím, co přináší. A vím, pro koho je... a taky pro koho není.

Zajímá tě, jestli je to cesta i pro tebe? Ozvi se a společně to můžeme probrat 🤍

08/03/2026

Představte si místnost plnou žen z Montessori školek a škol, které přijely z různých koutů České republiky a Slovenska.

Vzdaly se svého volného víkendu (už popáté) a dorazily s notýskem, s otevřeným srdcem a s jednou společnou otázkou: Jak být lepším průvodcem pro dítě, které to potřebuje jinak?

Celý víkend jsme společně pracovali s rukama, s tělem, s emocemi. Pozorovali, zkoušeli, objevovali, hledali nové cesty.... Sdíleli příběhy ze svých tříd… ty těžké i ty, které dávají smysl všemu.

Půl roku společné cesty. Půl roku zaměřeného na děti se speciálními vzdělávacími potřebami v Montessori prostředí. A tento víkend byl jeho praktickým vyvrcholením.

Víme jedno… taková odvaha se nevidí každý den.

Změna vzdělávání nezačíná v zákonech ani v dokumentech. Začíná přesně tady. V těchto ženách. V jejich rozhodnutí dělat věci jinak… každý den, v jejich třídě.

Děkujeme vám!

Za důvěru, za odvahu, za to, že jste přišly.

Je to čest… mít možnost provázet vás po vaší cestě a pozorovat, jak se měníte… a vaše třídy společně s vámi 🤍

01/03/2026

PROČ SE POŘÁD NĚCO UČÍME?

Občas tu otázku slyšíme. Někdy přímo, někdy opatrněji zabalenu do zdvořilé pochvaly, která ale ve skutečnosti říká něco jiného: „Vy máte těch kurzů nějak hodně… a není to vlastně na škodu? Prý když člověk dělá hodně věcí, nedělá pak žádnou pořádně.“

Rozumíme té logice. V řadě oborů skutečně platí… zaměř se, drž se svého, jdi do hloubky a nerozptyluj se. A upřímně? Rádi tuhle otázku slyšíme. Kdo se ptá, přemýšlí. A kdo přemýšlí nad tím, koho si vybírá za průvodce, je přesně ten typ člověka, se kterým se nám pracuje nejlíp.

Ale zpátky k otázce.

Práce s lidmi není řemeslo, kde stačí jedna metoda a dost. A aby bylo jasno proč… pojďme se podívat třeba na to, jak by to vypadalo u opraváře.

Představte si, že přijde k vám domů s kufrem plným nářadí… kladivo, kleště, šroubovák, hasák, pilka, metr, vodováha… Celá výbava. A teď si představte, že by měl jen kladivo. Něco by s ním určitě zvládl… Hřebík by zatloukl. Možná by i ledacos nějak vyřešil. Ale zkuste s kladivem povolit šroub. Nebo jemně seřídit pant. Nebo opravit prasklou hadici. Nebo… a teď to přeháníme schválně… sestavit skříň ze švédského obchodu s nábytkářskými ambicemi. Dalo by se to asi nějak umlátit… ale citlivé, elegantní a rychlé řešení by to určitě nebylo.

Přesně takhle to máme s metodami a přístupy v naší práci. Nepoužíváme jen jednu metodu stoprocentně, nepřijímáme žádný přístup jako dogma, nejsme věrní jedné škole, nenosíme její vlajku a nehádáme se na konferencích, čí přístup je nejlepší. Jsou to pro nás všechno nástroje… precizní, prověřené, respektované. Ale pořád jen nástroje. Nic víc. A nic míň.

Přicházejí za námi rodiny, děti, dospívající, dospělí a každý z nich je jiný svět. Každý s jiným příběhem, jinou citlivostí, jinou zkušeností, jinou odolností. Každý s jiným tím, co ho v životě formovalo, co ho bolí, co ho blokuje a co ho naopak pohání. To, co jednomu otevře dveře, může druhého zavřít. Co jednomu přinese úlevu, druhého zahltí. Co funguje v pondělí, nemusí fungovat v pátek. A co funguje u Martina, nemusí fungovat u mě… ani my dva nejsme z jednoho těsta, takže to víme z vlastní zkušenosti.

Kdybychom pracovali jen jedním způsobem, nebyli bychom průvodci… byli bychom opraváři s kladivem. Přijdeme, poboucháme, přetvarujeme, porovnáme, hotovo, další. Jenže naše práce není o přetvarování člověka. Není o tom přijít s hotovým plánem a nabouchat klienta do vyhovující formičky. Je o porozumění. O skutečném zastavení se a naslouchání. O společném hledání cesty, která sedí právě jemu… jeho tělu, jeho historii, jeho tempu, jeho světu. A k tomu potřebujeme víc než jen jedno kladivo.

Možná to zvenku vypadá jako sbírání certifikátů… a přiznáme se, že naše police s knihami a složky s lejstry svědčícími o absolvování všech těch vzdělávacích programů mají svůj nezaměnitelný charakter. Kdybychom je skládali na sebe, pravděpodobně bychom dosáhli na poměrně slušnou výšku. Ale ve skutečnosti za tím stojí něco jiného než touha po papírech. Každé vzdělávání přináší další úhel pohledu. Další klíč, díky kterému rozumíme tomu, co se před námi děje. Další možnost, jak reagovat přesněji, citlivěji, ve správný čas a správným způsobem. Protože někdy je potřeba mluvit. Někdy mlčet. Někdy nabídnout strukturu a někdy ji naopak rozbořit a dát prostor chaosu, který si sám najde tvar.

A ano… občas přijde klient a my si v duchu řekneme: tady je slepé místo, tady potřebujeme víc pochopit, než půjdeme dál. A to pro nás není slabost. To je odpovědnost. Raději si přiznáme, že něco potřebujeme doplnit, než abychom se tvářili, že víme všechno. V doprovázení totiž není místo pro ego.

A tady přiznáváme, že u nás hraje roli i to, že to máme jinak. A s tím přichází neovladatelná touha jít do hloubky, rozebrat fakta na prvočinitele, pochopit vnitřní logiku, provázanost, smysl. Proč to funguje. Jak to funguje. Co se děje pod povrchem. Když si já osobně mám vybrat mezi beletrií a odbornou knihou, ta druhá vítězí skoro pokaždé. Dobře… v posledních 3 letech vždy. Včetně dovolené. Ne proto, že neumím odpočívat, ale proto, že mě odborná kniha prostě pohltí víc než román… kde mě téměř vždycky otráví ten konec, který bych si představovala jinak.

Takže ne… nejsme od všeho trochu. Nejsme ti, kdo povrchně ochutnali desítky přístupů a z každého si odnesli jeden citát. Jsme průvodci, kteří si do batohu přibalili víc nástrojů, které umíme skvěle používat, abychom v pravý moment mohli vytáhnout ten jeden, který sedí tomu, koho máme vedle sebe. Právě teď. Právě v téhle chvíli jeho příběhu.

A možná je nakonec nejdůležitější otázka úplně jiná. Ne kolik metod známe… Ale jestli umíme poznat, kterou právě teď nepoužít. Ale to je zase trochu jiný příběh.

22/02/2026

Už brzy vám blíže představíme náš projekt.

Začali jsme desátý rok našeho fungování…

Pracujeme při té příležitosti na novém webu našeho projektu. Starý sem záměrně už nedáváme… Ještě běží, ještě slouží, ale jeho čas se pomalu naplňuje. To, jak jsme věci dělali doteď, se proměňuje. Dozrálo to.

Vzniká Mám to jinak… Naše centrum v novém kabátě. Rodinný brand, který víc odpovídá tomu, kým dnes jsme a kam chceme jít.

Prosíme o chvilku trpělivosti. Opravdu na tom makáme. Chceme, aby nový web byl krásný, přehledný a hlavně lidský. Takový, ve kterém se neztratíte. Takový, který vám dá smysl a bude z něj dýchat náš způsob práce.

A důležitá věc… Naši současní klienti o nic nepřijdou. Nemáváme kouzelným proutkem. Nepřestáváme dělat to, co děláme a co má pro vás hodnotu. Jen se postupně otevírá nová kapitola.

Nové klienty ale už budeme přijímat do nově nastavených programů podpory. Všechno vám brzy představíme podrobněji.

Tak ještě chvilku vydržte. A pokud nás zatím neznáte, brzy se budete moct podívat, kdo jsme a co tvoříme.

Těšíme se… 🤍

16/02/2026

Vyber si cestu...

Stála jsem před takovým rozcestníkem mockrát... a vsadím se, že vy taky.

Ten rozcestník nevypadá jako žádné velké životní rozhodnutí... nevypadá ani nijak dramaticky. Většinou vypadá jako pondělní ráno... jako e-mail, který jste ještě neodeslali... jako rozhovor, který pořád odkládáte... jako ta věc, o které přesně víte, co s ní a přesto ji necháváte dál ležet.

Na jedné straně je spokojenost. Na druhé výmluvy.

A teď přijde ta nepříjemná část... ale říkám vám ji s plným respektem k tomu, co nesete. Protože já to taky nesu... mám to taky jinak.

Náš mozek zpracovává svět jinak... Intenzivněji. Ve více vrstvách najednou. A to není chyba... to je neurobiologická realita.

Neurodivergentní mozek a mozek vysocecitlivého člověka je nastaven tak, aby zachytil víc... jako všeho víc... víc podnětů, víc nuancí, víc hrozeb, víc krásy...

Nervový systém jede na plný výkon celou dobu, i když navenek vypadáte pro ostatní "klidně".

A proto ten vnitřní hlas, který říká "ještě ne"... dává smysl.

"Na to nemám kapacitu."

"Tohle já prostě neumím."

"Počkám, až bude líp."

Tohle není lenost... tohle není ani slabost... tohle je mozek, který dělá přesně to, k čemu je evolučně nastavený... hledá nejrychlejší cestu k bezpečí a šetří energii tam, kde to jde.

A pro mozek, který zpracovává svět intenzivněji než ostatní, je tahle úsporná strategie naprosto logická... nebo možná spíš téměř geniální.

Problém není v tom, že ten hlas existuje... mám v hlavě mnoho hlasů 😅

Problém je v tom, že v určitém momentě přestane chránit a začne zavírat dveře. Ochranný mechanismus se stane stropem. A vy stojíte pod ním a máte pocit, že je to zeď.

Ve skutečnosti ale není...

Neurověda nám říká, že každé opakované chování mozek postupně automatizuje... vytváří stále silnější a efektivnější spojení mezi neurony. A váš mozek to dělal z dobrého důvodu.

Každý rok nepochopení, každé "ty jsi divný", každé selhání v systému, který pro vás nebyl dělaný, zanechalo stopu. A mozek si začal vytvářet mapu cest kudy je bezpečné kráčet.

Chci, abyste to opravdu slyšeli... takže to řeknu znovu. VÁŠ MOZEK VÁS CHRÁNIL. A zaslouží si za to respekt, ne kritiku.

A zároveň...

Neuroplasticita (schopnost mozku měnit se a přizpůsobovat se zkušenostem) není jenom záležitostí dětství... jak si mnoho lidí myslí. Výzkumy totiž ukazují, že mozek si zachovává tuto schopnost po celý život.

Jinými slovy... to, co se mozek naučil, se může taky odnaučit.

Nové dráhy se dají vytvořit... staré se mohou nechat zase zarůst. Neuroplasticita totiž funguje oběma směry.

Čím víc opakujeme určité chování, tím silnější vznikají neurální dráhy s ním spojené... a tím automatičtějším se toto chování časem stane.

Přesně tak funguje dráha výmluv. A přesně tak může fungovat i dráha spokojenosti.

Opakováním nového chování vytváříme nová synaptická spojení, zatímco ta stará postupně slábnou.

Takže my všichni si s každým malým rozhodnutím vybíráme, kterou cestu mozku ukážeme.

Ne jednou velkou revolucí... ne od pondělí... ne až bude líp...

A s každým naším dalším krokem... s každým dalším dnem... s každým dalším opakováním. Protože mozek se učí tím, co děláme a opakujeme v realitě... ne tím, co si přejeme.

A to říkám jako praktikující příznivce zákona přitažlivosti... nicméně ani ten nejsilnější vision board ještě nikoho nevytáhl z gauče... Mozek potřebuje důkazy z reality, ne z Pinterestu.

Efektivní výsledky dosažené prací s myšlenkami mají totiž jen ti, co hrají už vyšší level hry na život a vědí, že mezi přáním a výsledkem je vždycky jasný cíl, jasný plán a jeden konkrétní krok ve vašich botách směrem kupředu.

Tahle cesta ke spokojenosti nevede přes dokonalou přípravu.

Nevede přes chvíli, kdy budete konečně dost silní, dost klidní, dost připravení.

Ta chvíle, upřímně, nepřijde nikdy sama od sebe...

Přijde až cestou. Jedním konkrétním krokem. Jedním malým rozhodnutím. Takovým, které možná nikdo jiný ani nezaregistruje, ale váš mozek ano... Váš nervový systém ano... Vy ano.

A každý takový krok znamená vytváření nové dráhy v mozku. Nový důkaz, který si mozek uloží jako program "takhle to taky jde". A příště to bude o trochu snazší... A přespříště ještě o trochu snazší... Takže postupně se z kopřivami zarostlé cestičky stává čtyřproudá dálnice.

Tak funguje neuroplasticita... ne dramaticky, ale vytrvale.

Každý den... v každý okamžik... ano, i teď... stojíme na rozcestníku.

Vy i já.

A já se vás teď ptám jen jednu jedinou věc...

Kterým směrem půjdete?

13/02/2026

✨ Dnes je poslední šance se přihlásit do podpůrného projektu pro průvodce dětí... na kterém spolupracujeme!

Nějak jsme v tom všem fofru zapomněli to zde sdílet, tak to ještě na poslední chvíli napravujeme. 🙏

První webinář bude sice až ve středu... ale dneska večer to všechno už začíná.

Všem přihlášeným pošleme písemnou podporu k tématu, aby ses na středeční setkání mohl/a opravdu připravit.

Ne nastudovat, ale prožít...

Vzít si na to čas....

Přečíst si to v klidu...

Nechat to v sobě chvíli sedět...

A pak si zapsat:
✅ co u mě už funguje
❌ co se zaseklo nebo nejde
💬 co chci otevřít, na co mám otázky
👉🏻 co k tomuto tématu chci s ostatními sdílet já

Středeční webinář pak bude skutečný rozhovor mezi průvodci... ne přednáška, ale sdílení. A čím víc si to v sobě zpracuješ předem, tím víc si z toho odneseš.

💛 A ještě jedna věc.

Máme radost z tohoto programu. A máme radost z vás... z vašeho zájmu, nadšení i odvahy se do toho pustit.

Tak jsme se rozhodly to trochu oslavit. 🎉

Všichni, kdo mají objednané všechny bloky, dostávají od nás e-book zdarma na téma, které průvodce zajímá asi úplně nejvíc:
📖 Komunikace s rodiči v Montessori prostředí.

Protože to, co se děje za dveřmi třídy, je stejně důležité jako to, co se děje uvnitř.

Přihlas se teď hned... večer to spouštíme. 💛

Série webinářů, o kterou jste nás sami požádali. Podpora, praxe, sdílení zaměřené na všechny, kdo jsou v praxi a potřebují se propojit a sdílet, co funguje.

09/02/2026

✨ Naše nová "kranio místnost" je hotová! ✨

A je tak krásná, že se nám nedaří udělat fotku, která by jí opravdu vystihla... Musíte ji prostě zažít 🤍

Vytvořili jsme pro vás útočiště v klidnější části naší budovy.

Místo, kde se čas na chvíli zastaví.

Kde můžete prostě být...

Protože kraniosakrální terapie to není o výkonu.

Není to o "cvičení" nebo "snaze".

Je to o dovolení si.

Dovolení vašemu tělu, aby se uvolnilo...

Dovolení vašemu nervovému systému, aby si odpočinul...

Dovolení sobě samým, abyste na chvíli nemuseli nic řešit, nic zvládat, nikomu nic dokazovat...

🦋 Co je to vlastně kraniosakrální terapie?

Představte si dotek tak jemný jako křídlo motýla... přesně takový tlak (pouhých 5 gramů!) terapeut používá v oblasti hlavy, páteře a křížové kosti.

A přitom se děje tolik...

🤍 uvolňuje se chronické napětí, které se v těle drží měsíce i roky
🤍 zklidňuje se přetížený nervový systém
🤍 mizí nespavost, úzkost, nekonečná únava
🤍 děti i dospělí, kteří to mají jinak (i to, co to jinak nemají 😉), nacházejí vytouženou pohodu

💫 Co můžete zažít?

Hluboký klid, teplo, lehké brnění, pocit, jako byste se probudili z nejkrásnějšího spánku... A pak ten stav, kterému říkáme "být trochu mimo"... v tom nejlepším slova smyslu. Relaxovaní. Zklidnění. Nabití jemnou energií, která přišla zevnitř. Proto po setkání doporučujeme klidnou procházku a pár okamžiků jen tak... abyste se mohli vrátit zpět svým vlastním tempem.

Někdy je největší dar, který si můžeme dát, prostě se zastavit.

Vaše tělo ví, kdy je ten správný čas. Možná je to právě teď. 🌿

07/02/2026

Tady a teď.

Dvě obyčejná slova, která se často skloňují s nadsázkou nebo jako fráze v motivačních citátech, a přesto jsou možná tím nejpraktickějším, co máme...

Když je ale slyšíme v hloubi hlavy, mozek okamžitě protestuje: „Jasně, hned potom, co dořeším minulost, budoucnost a ještě tři věci, které spolu vůbec nesouvisí.“

Minulost už proběhla.

Je hotová.

Můžeme se k ní vracet, zkoumat ji, přehrávat jako starý film, ale změnit ji nemůžeme.

A přesto se náš vnitřní režisér neustále pokouší scénu přetočit, dát ji jiný konec, napsat lepší dialogy...

Je to smutná zpráva pro toho perfekcionistu uvnitř nás: co se stalo, stalo se. Jediné, co z minulosti můžeme vzít, je zkušenost, nikoli trest, výčitky nebo nekonečné „coby kdyby“.

Minulost je ten otrava, který nám připomíná „já ti to říkal“... i když se ho vůbec na nic neptáme... A my si často necháváme líbit jeho chytré rady, i když je na ně dávno pozdě.

No a pak tu máme budoucnost... tam je lepší výhled pro ovlivnění dění... ale…

Budoucnost je ještě v zárodku, nepopsaná, otevřená, a to dává mozku na jednu stranu pocit vzrušení a na druhou stranu paniku.

Začíná si psát tabulky variant A až Z, přemýšlet nad scénáři, připravovat si únikové plány.

Plány jsou důležité, ano, ale plán je pořád jen hypotéza.

Realita má své vlastní plány, a ty s těmi našimi často nekonzultuje.

Kolikrát už jsme byli přesvědčení, že „takto to bude“, a nakonec nás život pěkně vyvedl z konceptu?

No a fakt, že do toho vstupují ve většině případů další lidé se svými plány a očekáváními taky moc nepomáhá důvěřovat v sílu plánování… a mě můžete věřit, v plánování jsem byla vždy specialista. A vždycky se něco pos*alo…

A tak zůstává to jediné, co skutečně můžeme ovlivnit: přítomnost.

Tady a teď.

Právě teď se rozhoduje, ne o velkých životních změnách, ty si mohou počkat... ale o tom malém, drobném, co tvoří tok našeho života.

Co řekneme, jakým tónem, jestli slova, co máme v hlavě zadržíme nebo je pustíme na svobodu, jestli něco uděláme nebo neuděláme, jak naložíme s touto chvílí...

Právě teď můžeme zasáhnout, být přítomní, být součástí toho, co se děje.

Žít tady a teď neznamená být v klidu.

Někdy je to hlučné, nepohodlné, trapné nebo vyčerpávající.

Znamená to být skutečně u toho, pozorovat své automatické reakce a vědět, že je můžeme změnit, anebo naopak nechat být.

Svoboda v nejčistší podobě.

Minulost už proběhla, budoucnost se teprve tvoří.

Přítomnost tu je.

Drze, neodbytně, bez filtru.

A je jediná, se kterou se dá něco dělat.

Když jí dáme šanci, i jen na pár minut, může se stát, že si uvědomíme, jak moc jsme celý život zbytečně uhýbali.

Tak co kdybychom jí dnes opravdu dali prostor?

Seděli v ní, dýchali s ní, dovolili jí být.

Co by se stalo, kdybychom přestali předstírat, že život je jen scénář v naší hlavě, a začali ho hrát tady a teď?

Možná bychom zjistili, že život je jednodušší, než si myslíme, a přitom o tolik bohatší, než jsme čekali.

A možná, jen možná, bychom při tom všem dokázali najít radost i v tom obyčejném, drobném a neplánovaném.

Protože právě tam, v těch maličkostech, se život opravdu děje.

19/01/2026

Včera po kurzu Kouzlo prezentace, který jsem spolulektorovala, se se mnou dala do řeči jedna Montessori žena. Účastnice kurzu. A zůstalo to se mnou víc, než bych čekala...

Děkovala mi.

Za kurz a předané zkušenosti z mé mnohaleté praxe... ale hlavně za to, že jsem na kurzu PROSTĚ JÁ.

Že se nesnažím narvat do nějaké představy, jak má vypadat lektor.

Že se neuhlazuju, netlumím, nespoutávám...

Že nechávám svoji dynamiku venku. Celou... a kdo mě zná, tak ví, jak moc u mě znamená to "celou" 😁

Říkala, že právě tohle je pro ni důvod, proč se na moje kurzy vrací.

Protože nezapadám.

Neztrácím se mezi ostatními lektory.

Jsem jiná od základu... nezařaditelná... nezaměnitelná.

A že jí to dává obrovský smysl.

A pak přišlo něco ještě důležitějšího...

Říkala, že tím vlastně velmi konkrétně vidí, co je to ta autenticita. Ne jako pojem (o kterém se pořád všude mluví). Ale jako praxe. A že ji to inspiruje nebát se být autentická... že jí to dodává odvahu být v každé situaci sama sebou.

Propojila to s dětmi ve své školkové třídě... hlavně s těmi neurodivergentními.

Říkala, že jí najednou mnohem jasněji dochází, proč nemůže po všech chtít totéž stejným způsobem.

Proč nemůže děti kalibrovat na jednu „normalitu“.

Protože každé dítě má jinou dynamiku, jiný projev, jinak nastavený vnitřní neutrál. Jinou normu.

A že její práce není děti srovnat. Ale naladit se. Kalibrovat podporu na jejich autentickou normalitu.

Když odešla, seděla jsem tam úplně dojatá a měla pocit, že přesně proto to dělám... že tenhle pracovní víkend měl zase velký smysl a dopad... i kdyby se stalo jenom tohle (ale stalo se toho mnohem mnohem víc).

Proto učím další pomáhající profesionály.

Proto mluvím o různých přístupech, různých cestách, různých způsobech práce...

Ne proto, aby vznikl jeden správný model, ale aby vznikl bezpečný vzdělávací prostor pro všechny.

Děkuju za tu zpětnou vazbu.

Děkuju za důvěru.

A děkuju za to, že můžu být u toho, když se profesionalita potkává s lidskostí... a autenticita přestává být slogan a stává se každodenní praxí.

🩷

16/01/2026

Už jsem vám řekla, že to mám jinak...

Dneska vám povím, co to vlastně znamená. A proč to není to, co si většina lidí myslí.

"Naše/tohle dítě trpí poruchou autistického spektra/ADHD." Kolikrát jsem tohle už od rodičů nebo učitelů slyšela? Nespočetněkrát... je to taková standardní věta.

A pokaždé odpovídám: "A jste si tím jistí? Protože já jsem neurodivergentní, mám AuDHD* a vůbec si nepřipadám, že tím jakkoliv TRPÍM."

Jen teda lidi kolem mě jsou z toho občas trošku nakřivo. Ale to není můj problém, že jo... K tomuhle tématu se ještě někdy vrátíme, protože jsem si jistá, že fakt, že to není můj problém, bude neurodivergentní člověk a neurotypik vnímat úplně jinak (ale to až někdy jindy, teď to sem úplně nepatří).

(*AuDHD = kombinace poruchy autistického spektra a ADHD. Mozek, který současně potřebuje řád a chaos, předvídatelnost a spontánnost, ticho a stimulaci. Je to jako mít v hlavě dva protichůdné programy běžící najednou. Zábavné? Občas. Vyčerpávající? Často... Ale rozhodně to není něco, čím bych trpěla.)

Je to zvláštní... Pořád dokola se setkávám s představou, že když někdo vnímá svět jinak, musí to být automaticky špatně. Jako by existoval jen jeden správný způsob, jak být člověkem.

A když se od něj odchýlíte, je to hned diagnóza, problém, něco, co je potřeba nějak napravit, předělat a zformovat podle norem společnosti.

Jenomže... já nejsem porouchaná verze běžného člověka.

Já jsem zjednodušeně "jiný druh".

A rozhodně netrpím tím, že jsem jiná... pokud bych chtěla žít v roli oběti a něčím trpět, trpěla bych tím, jak funguje běžný svět a jak není vůbec tolerantní a respektující k jinakostem... ale ne mojí jinakostí.

Jistě, můj mozek má svůj vlastní operační systém. Ne všechna prostředí jsou pro mě uživatelsky přívětivá. Občas mi lidé připadají jako špatně napsaný software (a někdy spíš jako špatný vtip)... mluví v hádankách, říkají něco jiného, než myslí, a očekávají, že to všichni pochopí a spousta dalších divností, které neurodivergentní lidi běžně nedělají. A někdy mě taky rozhodí, když mi někdo přesune věci z levé strany stolu doprava...

Ale to není utrpení.

To je prostě jen jiný způsob existence, který může být poněkud více stresující a vyčerpávající... to nepopírám...

A víte, co je na tom nejvtipnější?

Že nebýt téhle své "nenormálnosti", nikdy bych se nedostala tam, kde jsem.

Nikdy bych nedělala práci, kterou dělám.

Nikdy bych neměla schopnost pozorovat svět s takovou precizností, vidět vzorce, souvislosti a obrovské myšlenkové mapy, cítit, když něco nesedí, chápat děti a dospělé, kteří si připadají, že nezapadají a neuměla bych je provázet na jejich cestě.

Můj mozek nabízí něco úžasného... schopnost se neztratit ve vnějším chaosu a vidět věci, které by pro většinu ostatních zůstaly skryté.

A stejně tak, jako by neurotypik nechtěl mozek autisty/ADHĎáka, já bych nechtěla mozek normálního člověka. Myslím, že bych to nedala...

Jak bych proboha žila, kdybych neměla 300 myšlenek v jedné sekundě? Jak bych dokázala zvládnout všechno to, co zvládám?!

A ano, jasně, nebudu lhát... občas to všechno stojí za ho*no.

Některé libůstky AuDHD bych si klidně odpustila... a to zejména proto, že se to nedá vypnout... NIKDY!

A jo, můj život ve světě neurotypiků je v mnoha ohledech o hodně složitější.

Ale tak nějak mám pocit, že každej si něco nese... nebo neurotypici snad nemají svoje sra*ky a dny na ho*no?

Mají... jen vypadají jinak.

A pořád platí: Netrpím!

Co bych si přála, aby se lidi naučili?

Že zásadní při výchově i terapii je podpora. Ne "řešení", ne snaha "napravit" nebo "předělat".

Neurodivergentní děti nepotřebují, aby z nich někdo udělal ideální verzi, která bude vyhovovat běžné populaci...

Potřebují vyrůst v dospělé, kteří se sebou budou umět žít.

Kteří znají své silné i slabé stránky, vědí, co jim pomáhá a co je přetěžuje, a umí se ve světě vytvořeném neurotypiky pohybovat tak, aby jim v něm bylo dobře.

A to je sakra rozdíl.

Takže až se mě zase někdo zeptá, jestli trpím tím, že jsem jiná, odpovím stejně jako vždycky: "Ne, netrpím. Ale děkuju za optání."

Když mám drzý den, tak mu otázku oplatím tím, že se ho zeptám, jak jemu se žije s podprůměrným operačním systémem místo mozku... což je můj způsob edukace v oblasti dementních dotazů level 1. Vždycky to spustí dávku sebereflexe.
..ale to dělám jen s arogantními jedinci, kteří mají pocit, že budou dominovat nad slabou ženou. Oni totiž vůbec netuší, že na světě existuje něco jako PDA* a že to sice po většinu času už ve svém věku umím ovládat, ale v určité chvíli je to jako protřepaná lahev šampusu.

(PDA... já osobně tomu říkám Pekelná Dávka Anarchie, ale odborné vysvětlení = Pathological Demand Avoidance, neboli patologické vyhýbání se požadavkům. V praxi to znamená, že když na mě někdo tlačí, snaží se mě ovládat nebo mi něco nařizovat, můj mozek automaticky spustí vlnu brutálního odporu - jako fakt na úrovni patologie, ne postavení si hlavy a dělání něčeho "na truc"). A čím víc někdo tlačí, tím víc se bráním... protože proč ne... a navíc to je zábava. Nicméně v základu je to obranný mechanismus... který po letech umím do značné míry ovládat... ale jen když jsem v pohodě. Když jsem unavená, hladová, přetížená... šampus.)

Proto vzniká mám to jinak... projekt navazující na Centrum komplexní péče MANNAZ. Po 10 letech našeho fungování na poli péče o děti, dospívající a dospělé s neurovývojovými poruchami to chtělo upgrade.

Chceme vytvořit místo pro všechny, kdo to taky mají jinak.

Pro vás, kteří hledáte sílu v tom být konečně sami sebou.

Pro rodiče, jejichž děti "to mají jinak"... a oni to chtějí pochopit.

Pro profesionály, kteří cítí, že svoji práci potřebují dělat jinak... protože jejich klienti to prostě mají jinak.

Najděte sílu. Najděte cestu. Najděte sebe.

Protože "jinak" není chyba.

Je to jedinečná cesta ke spokojenému životu 💛