16/12/2024
(párová) terapie není pro každého
PÁROVÁ TERAPIE JE JEDINEČNÁ PŘÍLEŽITOST K NĚČEMU, CO MNOHO PÁRŮ NEOČEKÁVÁ RESP. NEČEKÁ
Párová terapie není pro každého. Nemyslím si, že chodit na párovou terapii je "normální", jak se někdy populisticky říká a nabízí. Ani si nemyslím, že by na párovou terapii měli chodit všichni. Dokonce si ani nemyslím, že chodit na párovou terapii měsíc před svatbou, místo předmanželské přípravy, je dobrý nápad. Na druhou stranu si myslím, že párová terapie je jednou z legitimních, silných a ověřených forem pomoci, když je to ve vztahu už "bolavé".
To, že v místnosti sedí a rozmlouvají dva partneři a terapeut, ještě vůbec neznamená, že se tam děje párová terapie. To se teprve ukáže, zda to bude (vůbec) potřeba. Časem se vyjeví, zda se pro to ty tři rozhodnou, a zda je to tam vůbec "vnitřně pustí".
Když se páry rozhodnou vstoupit do párové terapie, přicházejí často s určitými očekáváními. Tato očekávání lze rozdělit na dvě úrovně. Na té první, vědomé a jasně formulované, jde o to, co potřebujeme vyřešit. „Máme problémy, potřebujeme se naučit lépe komunikovat,“ nebo „Nevíme, jak dál, potřebujeme pomoc.“ To je často ten hlavní důvod, který si dvojice sami sobě přiznávají a přinášejí s sebou do terapeutické místnosti.
Jenže pod touto vědomou úrovní často existuje druhá, skrytější rovina – ta nevyřčená nebo dokonce nevědomá. Ta bývá daleko subtilnější, ale o to důležitější. V ní jako by na pozadí zněla tichá otázka: „Můžeš mi pomoci vysvětlit mému partnerovi, že by měl dělat věci jinak? Nebo že by měl přestat dělat to, co mi vadí? A vůbec, můžeš ho trochu změnit?“
Tento tichý hlas nemusí být zpočátku ani vědomý. Je to spíš taková naděje, že terapie poskytne podporu našemu pohledu na věc a snad i přiměje druhého, aby nás lépe pochopil, více respektoval nebo nám dával to, co potřebujeme. A tohle očekávání je vlastně úplně přirozené. Když se ve vztahu něco zasekne, když máme pocit, že náš protějšek nerozumí našim potřebám nebo nerespektuje naše hranice, obrátíme pozornost ven. Je to jednodušší. Méně bolestivé. Věříme, že když se „něco změní tam venku“, bude to lepší i uvnitř nás.
Jenže právě tady začíná opravdová esence párové terapie. Ne že bychom se nezabývali tím, co ve vztahu nefunguje. Samozřejmě, řešení konkrétních problémů je důležité. Ale párová terapie je především místem, kde se můžete poprvé opravdu zastavit. Zastavit se nejen u toho, co „by se mělo změnit“, ale i u toho, co si sami přinášíte do vztahu – vědomě i nevědomě.
A tady přichází to skutečné překvapení. Když se do tohoto procesu pustíte, začnete postupně odhalovat, že váš vztah není jen o tom, co „dělá špatně“ ten druhý. Je i o vás. O tom, jak reagujete, jak komunikujete, jak milujete. Je o vašich zraněních, obavách a nevyřčených potřebách, které jste si do vztahu přinesli už dávno předtím, než jste potkali svého partnera. A právě to, jak se tyto osobní příběhy setkávají, utváří vztahovou dynamiku – tu krásnou i tu bolestivou.
Párová terapie tak často přináší mnohem víc, než lidé očekávají. Není to jen o „spravení“ vztahu, ale o hlubokém pochopení sebe sama. Je to cesta, která vás zve, abyste se podívali na svůj vlastní vztahový příběh – jak vás ovlivňuje, jak se podepisuje na vašem chování a jak vám brání vidět svého partnera v jeho plné lidskosti. A když tuto cestu začnete brát vážně, přichází úleva. Ne proto, že by váš partner „konečně pochopil“, ale proto, že začnete chápat sami sebe.
Vzpomínám na Jurga Williho, který se díval na partnerský vztah jako na cestu k sobě skrze druhého.
A co je na tom nejkrásnější? Když se tohle stane, něco se změní. Ne jen na povrchu, ale doopravdy. Začnete vnímat, že vztah není boj o to, kdo má pravdu, ani snaha přimět druhého, aby vyhověl vašim požadavkům. Je to prostor, kde se můžete učit být spolu i s rozdíly, bolestmi a zraněními. A to je, myslím, ta největší hodnota, kterou párová terapie přináší. A to je to proč mám párovou terapii tolik rád.
Párová terapie je místo, kde prvotní pocit, že je potřeba nějak posunout svůj protějšek, se postupně mění v jedinečnou příležitost se zastavit a možná poprvé v životě se podívat na to, jak moc naše osobní vztahová historie ovlivňuje nejen náš partnerský vztah, ale i způsob, jakým zacházíme se sebou a jak vnímáme svět kolem nás.
, , ,
