05/08/2025
Kolegyně, která na své cestě ke zdraví říká vše zcela upřímně. A ještě tím pomáhá ostatním. ❤️🙏
Moc doporučuji i pro blízké lidí s onkologickou diagnózou.
Držíme Zuzce pěsti 🍀
Seděla jsem proti doktorovi a čekala na slova, která mi změní život. Místo toho jsme řešili kočku. 💔
Aneb diagnóza: “To, co vám tam našli, je docela škaredé…”😨
Jak už víte, z mamografu mě bez většího vysvětlování poslali rovnou do čekárny na onkologii.
⏳ Sedím hodinu v čekárně.
Další hodinu uvnitř v ordinaci.
Oceňuji, že se mi postarší lékař věnuje i po pracovní době.
Ale… vlastně se nic nedozvídám. 😞
Namísto vysvětlení nálezu řešíme, jestli náhodou nemám doma kočku.
(Prý ty moje horečky určitě nemohou být z nálezu v prsu.)
A doporučuje mi zajít na infekční.
Ale to je teď fakt to poslední, co mě zajímá…
Jediné, co se dozvídám ke svému nálezu, je slovy doktora: "To, co vám tam na mamografu našli je docela škaredé…Pokud by se to potvrdilo, musí se to hned řešit."
Žádná snaha o dobré zprávy. 🤷♀️
Mohl třeba aspoň říct, že je pozitivní, že uzliny zatím vypadají dobře.
Možná mají špatné zkušenosti, když dají lidem planou naději.
Ale je správné neříct NIC?
V touze po aspoň malé dobré zprávě se ptám:
„A že jsou onkomarkery negativní – to je dobře, že?“
Odpověď: „No... je to určitě lepší, než kdyby byly pozitivní.“
Díky. Skoro povzbudivé.
Hlavní rizikový faktor u mě lékař vidí v absolvovaném IVF. 🤱
Vzdávám svou snahu o dobré zprávy.
Prostě musím počkat na výsledky biopsie. Výsledky prý obvykle bývají do 14 dní. Ale budou státní svátky, tak bůh ví, jak to bude…
Dochází mi, že mě čekají asi 3 týdny, kdy budu vědět, že s 95% pravděpodobností mám něco fakt hnusného, ale vlastně nebudu vědět co.
Tři týdny, kdy člověk neví, jestli se má bát naplno, nebo si ještě držet naději.
Uff. 😰
🕓16:26 vycházím otřesená z ordinace. Chci si někam zalézt a brečet.
Ale… vrní mi telefon.
Volají ze školky.
Nevyzvedli jsme syna.
Hlava mi okamžitě vyhodí další katastrofický scénář 🧨
– nestalo se manželovi něco?!
Naštěstí ne. Jen… zapomněl.
Poprvé v životě. Zrovna dnes.
Jdu do blízkého parku🌳.
Sednu si na lavičku.
A pouštím slzy. 😭
Celou dobu mi běží hlavou:
I jestli za to může IVF – stálo to za to.
Mám úžasné syny.
A nic bych na tom neměnila. 💛
PS: Co si myslíte - jak by měl lékař v takové chvíli postupovat?
👉 Má lékař mluvit upřímně, i když drsně?
👉 Měl by zkusit najít jedno malé pozitivum?
👉 Nebo nechat člověka v “blažené” nevědomosti?
Jak byste chtěli, aby s vámi někdo mluvil, kdybyste právě vy seděli na téhle židli…?