13/10/2025
"Dvacet let terapie. A místo úlevy přichází beznaděj.“
Dnes ke mně přišla paní, které táhne na šedesát.
Na psychoterapie chodí přes dvacet let.
Vystřídala několik terapeutů, zkoušela různé přístupy, všechno proto, aby se konečně mohla cítit dobře.
Měla těžké dětství – odmítání, ponížení, bolest.
Chtěla to zpracovat, aby mohla žít klidněji.
Jenže místo úlevy říká:
„Já už prostě nevím kudy kam. Je mi čím dál hůř. Ten život se pro mě stal nežitelným.“
A tohle není výjimka.
Objevuje se to častěji – lidé, kteří po měsících nebo letech mluvení v terapiích zjistí, že se v nich nic zásadního nezměnilo.
Že všechno, co zůstalo v podvědomí, tam dál tiše působí – a čím jsou starší, tím víc je to drtí.
Mluvením se nic skutečně nezahojí.
Staré podvědomé vzorce se nerozpustí tím, že o nich mluvíme.
Naopak – časem se projevují silněji, protože stárnou spolu s námi.
A právě tady je ten zásadní mechanismus, který často lidé nevidí:
když se téma nezahojí u kořenů, podvědomí ho dál přitahuje zpět do života.
Člověk pak opakovaně naráží na podobné situace a lidi – jako by mu život zrcadlil to, co zůstalo nezpracované.
Nezhojené věci se prostě kopírují.
A každé další setkání s nimi bývá bolestivější.
Tohle je přesně ten důvod, proč se stav mnoha lidí po letech spíš zhoršuje – ne proto, že by se nesnažili, ale proto, že podvědomí pořád běží ve starém programu.
A já si kladu otázku:
👉 Jak to ti oficiální psychoterapeuti vlastně mají?
Když člověk po letech odejde „zlepšený“ – znamená to, že je vyléčený?
Sleduje někdo, jak se má za deset, dvacet let?
Já v praxi vidím, že se po čase mohou propadat ještě hlouběji.
Ne proto, že by dělali něco špatně – ale protože se nikdy nikdo nedostal k ošetření samotného kořene problému.
👉 Jenomže tu souvislost zhoršeného stavu s tou kdysi absolvovanou terapií tam po těch letech už nikdo hledat nebude, že ... Ani ten klient, ani ten terapeut. A přitom to úzce souvisí.
Mně píšou klienti i po sedmi, deseti letech, že problém, který jsme tehdy řešili, je stále v pořádku.
Někteří mi po letech pošlou známého – protože jim to tehdy opravdu pomohlo.
Není to náhoda.
Když se pracuje s podvědomím a ošetří se příčina, změna je skutečná. A trvalá.
Příběh té paní je pro mě šokující – a zároveň alarmující.
Ne proto, že by byla výjimkou.
Ale právě proto, že bohužel není.
A myslím, že je nejvyšší čas mluvit o tom nahlas:
〽️ Spoléhat se jen na oficiální psychoterapii nemusí být výhra.
Protože pokud zůstáváme jen u mluvení, riskujeme, že místo uzdravení si svůj život ještě víc zničíme. A staré vzorce budou pokračovat i u následující generace...
Co si o tom myslíte vy?
Máte podobnou zkušenost – u sebe, nebo u někoho blízkého?
👇 Napište mi do komentáře, zajímá mě váš pohled.
___________________________
